Přečtěte si: Svět, který skončil včera: Jak vychovávat děti

Nejnovější kniha slavného amerického antropologa Jareda Diamonda se jmenuje The World Until Yesterday. Pod názvem „Svět, který skončil včera“ brzy vyjde česky v nakladatelství Jan Melvil Publishing. Předmětem knihy je porovnání života tradičních lidských společenství a kultur — lovců-sběračů a zemědělců — s naším moderním světem. Přinášíme vám ukázku z páté kapitoly, která srovnává modely péče o děti.


Z obsáhlé ukázky v 67.cz vybíráme:

Tělesné tresty

(...) Co se týče rozdílů mezi sousedními společnostmi, vezměte si současnou západní Evropu. Ve Švédsku jsou tělesné tresty zakázané; kdyby tady dal rodič dítěti na zadek, může být obžalován z trestného činu týrání dítěte. Naopak v řadě liberálních německých a britských rodin, které znám, a také v amerických evangelických rodinách panuje názor, že je rozhodně lepší neposlušné dítě potrestat než ho nepotrestat. Zastánci trestů s oblibou citují anglického básníka ze 17. století Samuela Butlera („Šetři rákosku a zkazíš dítě“) nebo athénského dramatika Menandra („Člověk, který nikdy nedostal, nebyl nikdy učen“). Podobné rozdíly najdeme i v současné Africe: pygmejové Akové své děti nikdy nebijí ani je nehubují a výchovné metody sousedních zemědělských kmenů Ngandu, kde rodiče děti bijí, považují za odporné a surové.

Rozdíly v přístupu k fyzickým trestům jsou nebo byly charakteristické nejen pro moderní Evropu a Afriku, ale také pro jiné doby a místa světa. Ve starověkém Řecku pobíhaly athénské děti venku bez kontroly (přes Menandrovy poučky), zatímco současně ve Spartě mohl kdokoliv (nejen rodič dítěte) dítě uhodit. Na Nové Guineji se v některých kmenech děti vůbec netrestají, ani když se třeba ohánějí ostrým nožem, a zase ve vesnici Gasten, kterou tvořilo několik chýší kolem malé mýtiny a vesnický život probíhal za plného dohledu všech obyvatel, jsem zažil opačný extrém. Jednou ráno jsem uslyšel zlostný křik, a vyhlédl jsem ven, abych zjistil, co se děje. Jedna z žen rozzuřeně křičela na svou asi osmiletou dceru, bila ji, dívka vzlykala a držela si ruce před obličejem, aby se chránila před ranami. Ostatní dospělí přihlíželi, ale nikdo nezasahoval. Matka se stále víc vztekala. Pak přeběhla na kraj mýtiny, sehnula se tam pro něco, vrátila se k dívce a zuřivě tím dívku uhodila přes obličej. Dívka začala příšerně křičet. Ukázalo se, že tím předmětem byl chomáč pálivých kopřivových listů. Nevím, co dcera udělala, že tak matku rozzlobila, ale všichni přihlížející chování matky zjevně považovali za přijatelné.