Většina rodičů chce, aby z jejich dětí vyrostli dobří lidé, kteří umějí přemýšlet, jednat a navazovat vztahy s lidmi a dosahovat vytčených cílů. Škola se však stále soustředí na učení se předmětům, mnoho pozornosti je věnováno tomu, jak nejlépe se učit, jak učení hodnotit a měřit, zda učení postupuje podle plánu. Místo standardů bychom měli nastavit vzdělávání založené na dosažení úspěchu (accomplishment) – úspěchu v tom, že se mladí lidé stanou takovými, jakými bychom je rádi viděli.
Mladí lidé by se měli zamýšlet nad otázkami jako:
- Kým jsem se stal?
- Umím přemýšlet lépe než dřív?
- Dokážu dělat něco, co jsem dřív neuměl?
- Vycházím dobře s lidmi?
- Mohu být prospěšný?
Výběr ze zpráv, novinek a zajímavostí ve vzdělávání provedlo výzkumné oddělení společnosti Scio.
5 komentářů:
Každý proces, včetně procesu stávání se je měřitelný. A je-li měřitelný, lze na jednotlivé jeho parametry sestrojit testy. Ve starověku jsme neuměli změřit vzdálenost Země a Měsíce a od dob Keplera to umíme. Neuměli jsme testovat HIV a dnes to umíme. I sociologické procesy "stávání se" leze měřit. Zjednodušeně známe výchozí stav a známe cílový, rozdíl je přidaná nebo ubraná hodnota. To, že se dodnes nikdo nezabýval testováním "stávání se" neznamená, že nejde měřit a testovat. Říkat dopředu, že něco nejde je ošemetné. Přijde nějaký trouba, co nečetl učené zahraniční prameny, jak to činí SCIO, dokáže sestavit takový test a bude po hehe.
A není to Prenského "stávání se" nakonec podobné našim kompetencím? Vše, co je tu jmenováno, bychom tam našli. Kdybychom chtěli.
V RVP bychom našli leccos, kdybychom hledali. Ale "ne podle slov, ale podle činů poznáte je". A bylo by opravdu odvážné tvrdit, že v našich (jakož jistě i v amerických či finských) jde zejména o to, aby se děti "stávaly". Spíše asi platí, že Dnešní škola a vzdělávání jsou příliš zaměřeny na učení a málo na to, aby vychovávaly dobré a schopné lidi. Proto také pořád mluvíme o maturitě, testování, přijímacích zkouškách, že.
A co se týká měření "stávání se". V článku se neříká, že to nejde, ale že to nejde testem. Ale M. Kalvach má pravdu v tom, že to třeba může jít jinak. To, že to dnes neumíme, neznamená, že to v budoucnu nepůjde. Postupně se např. učíme, jak měřit klíčové kompetence. Ovšem u "stávat se" to bude ještě dlouhá cesta...
Přesně tak. I rvp nakročilo správným směrem, stejně jako Prensky, ale jakýmsi obloukem se vracíme zpět: jednotné testy, jednotné přijímačky, jednotné bufety... A všudypřítomná vševědoucí PISA.
příliš zaměřeny na učení a málo na to, aby vychovávaly dobré a schopné lidi
Tady už zase chybí jen ta zmínka o biflování, rakousko-uherském drilu a nejlépe o Merii Terezii.
Vždycky jsem vycházel z toho, že učení samo o sobě má všeobecný kultivační potenciál. Nebo lépe učení je kultivace, kultivuje se učením.
Nejspíš to bude tím, že vzdělávání se pojímám jako práci, která nemusí být vždycky nutně zábavná, ale zvídavé lidi poznání prostě baví a motivuje.
Ono to samozřejmě až tak jednoduché není. Zažil jsem nemálo studentů s vynikajícími výsledky, kteří se nakonec projevili jako lidé charakterově nízcí až ubozí, což je vždycky velké zklamání. Nakonec jich takových najdeme poměrně dost i mezi vysoce postavenými činovníky.
A na druhou stranu znám plno vynikajících lidí, bývalých žáků, kteří tomu vlastnímu studiu moc nedali. Ale to vůbec nemusí znamenat, že se v nich proces učení nikterak nepromítl. Třeba v té době měli jiné zájmy, nebo teprve zráli. Ať tak nebo tak, je to pak radost převeliká.
Jen drobný postřezík. Nejvěrohodnějším testem je od jaktěživa běžný život se svými zádrheli. V mezních situacích se člověk probouzí, pravil existencialista Jaspers, patrně zkompetentněn napadrť.
Okomentovat