Ide svojim spôsobom o veľmi výstižnú metaforu, keďže anglické sloveso „to burn“ znamená horieť, a v spojení „burn out“ potom dohorieť, vyhorieť, vyhasnúť.
Stresu a syndrómu vyhorenia (burnout) v učiteľskej profesii sa stále nevenuje dostatočná pozornosť. Je potrebné sa zaoberať otázkou, prečo práve aktívni učitelia, zapálení pre svoje povolanie, sú po niekoľkých aktívnych rokoch vo svojej profesii na pokraji svojich fyzických a psychických možností.
Lekárska klasifikácia chorôb z povolania a psychológia práce zaraďuje učiteľov k skupinám osôb, ktoré sú obzvlášť zaťažené stresom. Ich problémy môžu stres vystupňovať do takej miery, že sa u nich objaví syndróm vyhorenia (Hennig – Keller, 1996).
Existuje viacero definícií učiteľského stresu. Učiteľský stres vychádza zo silného aktuálneho alebo dlhodobého preťažovania pracovnej kapacity učiteľa nárokmi vyplývajúcimi z jeho profesie.
Podľa Henniga – Kellera (1996, s. 18) sa podiel učiteľov s vysokým stupňom vyhorenia pohybuje medzi 15–20 %. Problémy postihujú obzvlášť učiteľov zo škôl s vysokým počtom problémových žiakov a služobne i vekovo starších pedagógov.
Celý článek v Učitelských listech
8 komentářů:
"Je šťastím, ak človek chodí do zamestnania s radosťou a práca ho napĺňa."
Jako závěrečná teze nádherné. Toto ale všichni víme. Bohužel se už nedozvíme, jak toho dosáhnout v situaci, kdy cítíme, že zlehka sklouzáváme na cestu, na jejímž konci je totální vyhoření. Učitelé v tomto také potřebují podporu zvenčí. Univerzální rady jako "jste vyhořelí, něco se sebou proboha dělejte" bohužel nezabírají. Podpora v těchto situacích je nulová. Od konstatování stavu k vlastnímu řešení problémů, jak vidno, cesta dlouhá...
Učitelé v tomto také potřebují podporu zvenčí.
Tak pošlete šéfa na školení.
Viz http://bit.ly/1gnLUUH
Už jsem tím též prošla. Trochu jsem se z toho "oklepala", když jsem dostala výpověď pro nadbytečnost.
Rok a tři čtvrtě jsem musela pracovat jen na snížený úvazek, protože na škole, kam jsem po prázdninách před dvěma lety nastoupila, pro mě neměli plný úvazek.
V prvním roce jsem zde navíc měla ještě úlevy z porad a dalších školení, a hlavně nemám třídnictví!!!!! Třídnictví (za 500,- Kč hrubého měsíčně) je druhý úvazek, který nedostanete vůbec zaplacen.
Prostě jsem tu jeden rok jen učila a z nejhoršího jsem pookřála. V tomto školním roce se bohužel už musím zúčastňovat i porad a různých rádoby prospěšných školení. Druhý měsíc učím také na plný úvazek - musím se vděčit, abych aspoň ještě dva roky, které zde mám slíbené za mateřskou, dostala slušný počet hodin, z nichž se dá jakž takž vyžít.
Takže toto je moje rada na totální vyhoření: když se naráz ocitnete bez práce, začnete na vše pohlížet trochu jinak a ono Vás to i "probudí".
Stanovila jsem si i vizi do budoucna: musím vydržet pracovat ještě 4 roky, abych pak mohla 5 let před řádným odchodem do důchodu čerpat tzv. předdůchod ze svých těžce našetřených úspor. Již 14 let jsem nebyla na žádné dovolené, o prázdninách se snažím také pracovat na ŽL, abych nemusela už nikde žebrat o práci.
Tak se udržuji v aktivitě a ty čtyři roky nevidím až tolik v nekonečnu jako těch celých zbývajících 9 let.
No, sám se za vyhořelého nepovažuji, ale dokážu si představit, že u těch, kdo tento syndrom vlastní, se to projevuje snížením výkonu a kvality práce.
Osobně si ale nejsem jist, jestli vyhazov skutečně vede k "probuzení" a k "novému pohledu na věc". Radost z uchycení v novém místě bych totiž neztotožňoval s tím, zda práce člověka naplňuje a vidí v ní nějaký smysl. To není totéž.
Chápu, že syndrom vyhoření v učitelské profesi může být a často také je opravdu problém.
Občas ale neuškodí dát si věci trochu do souvislostí a kontextu.
O syndromu vyhoření se nejčastěji mluví také v souvislosti se zdravotnickými profesemi.
Ptám se tedy. Chce někdo srovnávat projevy syndromu vyhoření u učitelky a zdravotní sestřičky z onkologického oddělení?
No, srovnávat.
Obě dvě vidí beznaděj. Vyhlídky špatné a smutku je čím dál více...
Sestřička z onkologie se možná v budoucnu dočká léku pro své pacienty...
Učitelka, čeho ta se dočká, to si nedovedu představit, ale pacientů bude mít víc a víc.
projevy syndromu vyhoření u učitelky a zdravotní sestřičky
Ty dva světy se především liší v tom, že při standardním provozu školy nejde o život. Dalo by se dokonce říct, že ve škole nejde o nic. Nikdy nešlo, a nikdy ani nepůjde. A pokud někdo tvrdí něco jiného, nevěřte mu. Buď neví, o čem mluví, nebo prostě lže.
Prý žáci mají velkou absenci. Prý kam bychom s takovou došli? Povídám kolegům, a v čem vás jejich nepřítomnost omezuje? Tuhle jsem přišel do učebny, a nikde nikdo. Nějaká akce jim do toho přišla, či co. Ani mi nikdo neřekl. Tak jsem tam tak seděl, koukal do té prázdné třídy... tam bylo najednou tak krásně.
A taky, že se prý něco nestihlo probrat. No a co. Mám třídu prváků, s kterou se poslední dobou vídám tak jednou za tři týdny. Slavné májové dny padly na čtvrtek, a tak se na čtvrtek naplánoval i nějaký proudžekt. Je zřejmé, že už neuděláme, co jsme udělat měli, ale svět se jistojistě nezboří.
Loni jsem se náhodou dostal k seminárním pracem čtvrťáků, s kterými jsme všechno v jejich prváku probrali, ale že by se to bývalo nějak na kvalitě těch prací projevilo, se říci nedá ani v nejmenším.
Kolikrát dětem říkám, to, čím se těď zabýváme by vám možná mohlo být v budoucnosti docela prospěšné. Možná. S jistotou ovšem mohu říci, že existují tisíce, a spíš miliony lidí, kteří to neznají vůbec, a nikterak jim to nevadí. A tak když se to nenaučíte, nezoufejte, s velkou pravděpodobností se vůbec nic nestane, a v pohodě to můžete dotáhnout třeba až do sněmovny. A ty Semeráde i na nějaké to ministerstvo.
Někde jsem četl, že pan Ivan Hlinka říkával:
'Však ono se to neposere.'
Okomentovat