Filip Kršiak, Jana Königsmarková: Co je filmová výchova a proč je potřeba?

Proč filmová výchova?

„Filmy jsou natolik součástí našeho života, že je těžké si představit svět bez nich. Těšíme se z nich v kinech, domovech, kancelářích, autech, autobusech i letadlech. Nosíme je s sebou v našich laptopech a iPodech. Stiskneme tlačítko a přístroje vykouzlí film pro naši radost,“ říkají uznávaní filmoví teoretici David Bordwell a Kristin Thompson v úvodu knihy Umění filmu. Zmiňují druh umění, který denně ovlivňuje většinu populace přinejmenším ve stejné míře jako literatura.


Na každé škole se s filmem už nějak pracuje, menší děti chodí do kina, někde učitelé pouští filmy pro ilustraci tématu nebo vytvářejí v hodinách krátká, často animovaná, videa. Je skvělé, že film organicky do škol prorůstá, ale domníváme se, že je na čase ho promyšleně začlenit do různých školních předmětů a i jako samostatný předmět – filmovou výchovu.

Co je a co není filmová výchova

Audiovizuální, mediální či filmová výchova? Tři termíny, které se navzájem prolínají, ale každý je rozdílný. Mediální výchova pohlíží na téma tištěných, rozhlasových, digitálních i televizních médií okem sociologa. Audiovizuální výchova se věnuje tomu, co není film, například videa na Youtube, seriály v televizi apod. Filmová výchova je uměnovědný obor zaměřený na (hrané a dokumentární) filmy od krátkometrážních až po celovečerní.

Jak filmovou výchovu definuje RVP

Na školách je možné filmovou výchovu oficiálně učit od podzimu 2010. Bohužel, kvůli náročnosti, nepřipravenosti učitelů a možná i určité nechuti se tento předmět příliš neujal.

Podle Rámcového vzdělávacího plánu se pozornost ve volitelném předmětu Filmová/audiovizuální výchova pro gymnázia soustřeďuje především na: „vytvoření záměru a konceptu filmového/audiovizuálního díla,“ na „tvorbu vlastního filmového/audiovizuálního díla,“ „individuální tvůrčí zkušenost při tvorbě filmového/audiovizuálního díla“ a „prožitek individuální tvůrčí zkušenosti“. Tento praxi zdůrazňující, podle našeho názoru idealistický, model ovšem klade i podle autorů tohoto RVP velký nárok na pedagoga, podmíněný tím, že vznikne nový filmově výchovný obor na pedagogických fakultách. Je zajímavé, že i Markéta Pastorová (dříve VUP, iniciátorka F/AV), nedávno připustila, že je možná načase revidovat nastavenou podobu filmové výchovy.

Je třeba rozvíjet divácké kompetence

Neříkáme tím, že by nebylo skvělé, kdyby na školách existovali ideální pedagogové filmové výchovy, kteří by měli prostor pro soustředěnou práci s několika dětmi ve skupině, s nimiž by mohli tvořit filmy a diskutovali o nich.

I když se s autory RVP neshodneme na pojetí toho, s jakým důrazem kladou do popředí praktickou tvorbu, nerozumíme totiž především jejich jednosměrné koncepci: produkce –> recepce –> reflexe (považujeme totiž všechny zmíněné složky za rovnocenné ve všech fázích didaktické činnosti), ale to jsou v této fázi (v praxi téměř neexistující filmové výchovy) jen drobné výtky.

Má mít film ve škole stejný prostor jako literatura?

Školní svět, kde by filmová výchova (praxe + reflexe) měla stejný prostor jako literární výchova kombinovaná s tvůrčím psaním, nám připadá ideální, ale zároveň nerealistický. Podle našeho názoru je v tuto chvíli základním stavebním kamenem filmové výchovy na středních školách nastavení kritického myšlení a důraz kladený na divácké kompetence, které je třeba dále rozvíjet. Tedy věnovat se hlavně filmové výchově zaměřené na diváctví.

I tak se obáváme případných výmluv, že „to nejde“, že „na to není čas“, že „je to moc složité“, že „je každý učitel rád, že obsáhne svoji výuku“ apod. Ale přeci každý učitel češtiny by měl mít dokonalé předpoklady pro interpretační a analytická zkoumání filmového vyprávění, dějepisci zase mohou interpretovat dokumentární filmy pohledem na interpretaci dějin a událostí, výtvarníci jsou odborníky na obraz, svícení, barevné tóny a takto bychom mohli pokračovat. Film může být nástrojem, ale stejně jako text, nesmí být nástrojem tupým – pasivně přijímaným.

Ne filmový dějepis, ale filmová výchova

• Filmová výchova nesmí být primárně informativní (poznatky, nauka)
• Filmová výchova je primárně formativní (výchovná, proměňuje esteticko-etický vztah k umění i ke skutečnosti)

Pokud mluvíme o filmové výchově zaměřené na kultivaci diváctví, často se setkáváme s potřebou směšovat filmovou výchovu s filmovým vzděláváním (filmový dějepisem). Využijme srovnání s literaturou - ta už mnoho let prochází četnými teoretickými boji o svou podobu pohybujícími se někde mezi memorováním nepodstatností typu „kdysekdonarodil“ a různými nicneříkajícími interpretačními hrami. Moderní literární výchova prosazuje výchovu literaturou, spíše než o literatuře.

Podobně moderní filmová výchova k diváctví nespočívá v nekritickém přejímání informací z filmu, které slouží k rozvíjení diskuse. To je totiž v praxi často zavedený omyl (nebojíme se říct chyba). Pustí se film (nejčastěji dokumentární) a na jeho téma se diskutuje. Nediskutuje se o filmu, o tom, JAK něco sděluje, ale diskutuje se o tématu. Toto je obecně dost problematický postoj, ve kterém film slouží jako pramen „pravdivý“ a nezpochybňovaný, i přes to, že už samotné sdělení je emocionálně zabarveno atd. Podobné aktivity bohužel mohou vést k opaku kritického myšlení.

Kultivovaný a kritický divák – náš cíl

Ideálním cílem je kultivovaný divák motivovaný k celoživotnímu diváctví a vzdělávání. Chceme vychovávat diváka, který je schopný estetického i emocionálního prožitku, diváka kriticky myslícího, který skrze porozumění filmu, tvořivé práci s ním a rozlišování různých autorských přístupů poznává sám sebe, uvědomuje si svou pozici ve vztahu ke skutečnosti a k druhým lidem, zaujímá k sobě i ke světu stanoviska, etabluje v sobě etické cítění a systém hodnot, za kterými si bude stát.

Cílem filmové výchovy není vytvořit popleteného historika, ale kultivovaného diváka a člověka. Film je dokonalým nástrojem, protože nabízí skupinovou interakci diváctví, nemluvě o samotné tvorbě.

S filmovou výchovou, stejně jako s literární výchovou, je potřeba začínat odmala a posilovat filmovou gramotnost ostatních věkových skupin. Nebát se práce s dospělými a se seniory. Ti všichni mají právo mluvit novým, moderním jazykem, jazykem filmu.

Naše pojetí není jediné ani jedinečné, ale zjednodušuje oficiální pojetí filmové výchovy jako volitelného předmětu. Tento text je jedním z příspěvků do diskuse, kterou hodláme vyvolat. Spíš než o prosazení jediného správného přístupu nám jde o to, abychom začali hledat cestu k tom, aby se filmová výchova stala pevnou součástí školní výuky.

Převzato s laskavým souhlasem autorů z filmovavychova.blogspot.com