Dušan Navrátil: Spratci a zlatíčka – začíná to ve školce

Vlastně to začíná ještě dříve. V rodině. Odpovědní za svoje děti jsou pouze rodiče. Text je věnován vyhořelým pedagogům, kteří denně bojují s rozcapenými spratky, jejich sebevědomými rodiči, servilním vedením a přesto svou práci mají rádi. Na školky se trochu zapomíná. Neprávem.

Varování autora: Článek je dlouhý, kritický a rodičům „zlatíček“ se jistě líbit nebude. Má-li někdo křivou hubu, bude problém svádět na zrcadlo. Ale zrcadlem to vesměs nebývá. Na konci najdete odkazy na dva další texty věnované školské problematice. Reakcí na ně byla spousta souhlasných e-mailů. Šlo o dopisy lidí z branže, lidí, co třeba učí i třicet let a naprosto se v problematice orientují. Jejich obsah byl tak zajímavý, že stál za vznikem tohoto článku.

Můj poznatek ze všech těch ohlasů je takový, že současný systém ve školkách de facto neumožňuje učitelkám opravdu spolupracovat při výchově dětí. Ne vychovávat, to je věc rodiny. Říkám spolupracovat. Některé děti jsou obětí svých buranských rodičů. Když dítě doma nevidí pozitivní a slušné chování, školka to již nezachrání. Poznatek druhý zní, že nejvíc problémů si dělají učitelky samy tím, jak ustupují rodičům a jejich ratolestem. Jenže jak můžou bojovat, když i vedení má plné kalhoty a podbízí se kdekomu. Nejen zřizovateli, ale zejména rodičům. Píši učitelky, neb text se týká hlavně školek a žádný učitel MŠ mužského pohlaví se mi zatím neozval.

Ten vzkaz, který se jako červená niť táhl všemi ohlasy od učitelek MŠ, byl alarmující. Stále se to opakovalo: Když děti přijdou do školky, tak drtivá většina z nich neumí, co se sebeobsluhy týče, téměř nic. Většina i šestiletých dětí se v šatně, v přítomnosti rodičů mění v mimina. Sedí s nataženýma nohama a rukama a rodiče kolem nich lezou po čtyřech a oblékají je. Neumějí držet tužku, nůžky, neumí mluvit, sami se neobléknou, neumí se najíst. Umí to vůbec, ironicky řečeno, matky takto „postižených“ dětí? Je neuvěřitelné, že mnohé rodičovské „tvořilky“ se dokonce diví, že ve školce jejich dítě nemůže u jídla chodit a nemůže mít ani plínky.

Dobré chování se někam vytratilo. Na tom tvrzení není nic originálního. Každá generace tak mluví o té předchozí. O tempora, o mores! Jaké časy, jaké mravy! To prohlásil jistý Cicero, který o tom také věděl své.

V našem případě jakoby učitelky MŠ byly služkami nebo pohůnky rodičovských nevychovanců. Dost často si stěžovaly třeba na následující situaci: O mnoho let mladší rodič jim koukal drze a upřeně do očí a čekal, že ho snad budou zdravit jako první. Je to „maličkost“, ale o mnohém vypovídá. Když nezdraví rodič, kdo to naučí jeho potomky? Hloupé kecy o „přirozené autoritě pedagoga“ patří do jurodivých kurzů, realita je jiná.

Ve školce jsou rodiče na ty své ratolesti strašně hákliví. Běda, když se na ně křivě podíváte. Běda, když jim něco zakážete. Rodiče jsou v tomto ohledu úžasně aktivní. Stěžují si na učitelky kvůli blbinám, píší vedení dlouhé maily o pochybeních pedagogů. Dokáží konzultovat chování učitelek s psychologem, nelíbí se jim to, či ono. Je to dobrý pláč, ale na špatném hrobě. Měli by konzultovat raději sami sebe a to přímo u psychiatra.

Je to krátkozraké. V momentě, kdy jejich děti přejdou do ZŠ, začnou na školku vzpomínat s láskou, protože zjistí, že se s jejich miláčkem nikdo mazlit nebude, a že asi nebude tak úplně geniální a hodný, jak si mysleli. A když nesamostatné dítě v ZŠ nestíhá, řeší to přidrzlý rodič opět po svém. Jinak to neumí. Místo dlouhých mailů smolí pamflety a petice proti učitelům. Tak, jak jsou zvyklí ze školek, hledají opět chybu někde jinde.

Jasné Slunce, velký vůdce Mao Ce-tung kdysi prohlásil: „Život je jako nepopsaný list papíru, který může být pokreslen těmi nejkrásnějšími znaky.“ Tato slova by si měli někteří rodiče – prznitelé nevinných dětských dušiček – napsat na papír a přilepit na zrcadlo. Problém je v tom, že kdo to ví, takový citát nepotřebuje. Ten, kdo by ho potřeboval, ho zase nepochopí.

Matky dostávají za mateřskou dovolenou zaplaceno a je to v pořádku. Z něčeho žít musí, a pokud se dětem opravdu obětují, má to smysl. Jenže není matka jako matka. U některých osob se jedná o promrhané státní prostředky. Naprosto jednoznačně existují stvoření, která se dětem po ty tři roky věnují vesměs dálkově. Potom je strčí do školky a učitelky starejte se. A běda, jak se na jejich zpovýkance křivě podíváte. Tomu lze říkat zdeformovaná opičí láska.

Znám moderní matku, celá „Marie Kurie“ ze Světáků. Možná si vzpomenete na známou filmovou hlášku: „Marie Kurie vynalezla teda jako rádio... no úplně v kovovým stavu!“ Ta místní Kurie místo solení zvyšuje koncentraci chloridu sodného. A tam, kde normální člověk okyseluje polévku, ona snižuje její pH. Na druhý pohled ovšem zjistíte, že to není jen Kurie. Je to matka, ale i ochlasta, který chlemtá tvrdý alkohol na veřejném prostranství přímo z láhve.

Stalo se v tuhé zimě. Kurie tak zaujatě zkoumala kvalitu etylalkoholu (C₂H₅OH), že své mimino zapomněla i s kočárkem na mrazu a odešla domů. Nebýt jednoho z jejích kumpánů, dalšího opilce, který jí kočárek přivezl až do baráku, robě by v kočárku zmrzlo. Bylo by z něj pěkné eskymo. A právě takové amazonky, hubu plnou morálky, běsní ve školkách a školách nejvíce. A ještě otravují ostatní slušné rodiče.

Jistě, tato alkoholička je extrém. Existují i mírnější formy. Možná i vy jste někdy na ulici potkali jinou moderní matku s dvouletým dítětem v kočárku. Ta místo flašky v ruce třímala tablet a její slova: „Jdu na kafe s kámoškama, ať malá neotravuje,“ moc pedagogicky nezněla. Nicméně matka fascinovaná tabletem je pořád sympatičtější, než ona zmiňovaná násoska. Ovšem efekt pro její zlatíčko je stejný.
Kult dítěte je prostoupen celou naší euro-atlantickou civilizací. Děti vládnou rodičům a jim to vůbec nevadí. Hlavně děti k ničemu nenutit a nic jim nezakazovat, aby se nenarušilo jejich „křehké“ ego. Na jedné straně máte nekritické rozmazlování, na druhé absolutní nezájem o jakýkoli skutečný rozvoj přiměřené soběstačnosti dítěte. V supermarketech všeho typu máte odkládací prostory pro děti – hrací koutky. Dítě je odloženo a matka může hodiny courat a obhlížet komerční nesmysly.

Někteří současní rodiče nezvládají předškoláky, kteří s nimi dokáží manipulovat někdy opravdu neuvěřitelně. Mohu uvést další příklad zdejšího nevycválaného grázlíka. Ten neposlouchá ani matku ani babičku. Když není po jeho, tak dokáže ze zlosti téměř levitovat. Tím míním, že se tak „šprajcne“, že zůstane nakloněný skoro pod úhlem 45 stupňů. Vzdoruje. Kdybych to neviděl, neuvěřím. Když mu proti rodičům nepomůže ani tento donucovací prostředek, vrhne se na zem a mlátí kolem sebe rukama i nohama. Potom to vzdá nejen babička, ale i matka. Spratek zvítězil, dosáhl svého. Co s ním potom chcete ve školce dělat? On poslechne učitelku, když nerespektuje ani rodiče? Co s ním zmohou, až bude dospívat a poroste to s ním?

Doba je hektická i po další stránce. Mimo idiotských Santa Clausů, Halloweenů a Valentýnků se na nás řítí ještě idiotštější věci. Po učitelích všeho druhu se chce, aby byli „cool“ a hlavně se drželi principu „keep smiling“. Nejen, že je to pitomost, ono to odporuje i české mentalitě. Posměšně řečeno, Čech z přirozenosti nadává na poměry. Brble, že je všechno v háji, i když se mu vede fajn. Tymolínový „keep smiling“ je proto v našich poměrech dvojnásob komický. Nicméně, slabší povahy této masáži podlehnou. Zajímavé je, že ne zkušené středoškolačky, ale vysokoškolačky z mateřských škol. Ano, i pro MŠ se nyní preferuje vysokoškolské vzdělání.

A praktické dopady? Pětadvacetiletá vysokoškolačka v MŠ si od dětí nechá píchat prstem do zadku. Když jí šestiletý spratek řekne „ty vole“, ona to tak nechá a nedokáže adekvátně reagovat. Ta už je tím „keep smiling“ tak zblblá, že to bere jako velkou legraci a směje se i tomu! Spratek to ale vyhodnotí úplně jinak… Učitelka by měla být důsledná a přísná. Pokud je s ní navíc sranda, je to prima, ale ten výše uvedený příklad je katastrofa. Kam se poděla hrdost učitele na své povolání? To už je pedagogická prostituce.

Někteří rodiče mají naprosto zcestné a naivní představy. Na učitelky v MŠ kladou tisíce požadavků a pokynů, jako kdyby tam měly jen toho jejich jednoho miláčka. Že jich tam je třeba třicet, to už nikdo nevidí. A teď si ty rodičovské bludy vynásobte počtem dětí ve třídě. Každému zlatíčku se přece musí učitelka věnovat individuálně…

Skutečnost je taková, že učitelka MŠ (platí i pro ostatní kantory) musí být pořád ve střehu. Neustále monitoruje hluk, řvaní a mlácení hračkami. Když přežije i toto, stále nemá vyhráno. Kde se vzala, tu se vzala, vznikla obrovská kauza zcizeného kyblíku. Neřešte kyblík a máte na krku e-mail a stížnost. Heuréka. Kyblík byl investigativně vypátrán. Vítězství ovšem netrvá dlouho. U skluzavky vznikla tlačenice. Neřešte tuto skrumáž a máte na krku druhý e-mail a druhou stížnost. A v samém závěru se dětičky táží: „Proč mě nikdo nemá rád?“ Nejlepší je, když mluví jeden přes druhého. Moje rada všem učitelkám, jak se zachovat v takové situaci zní „keep smiling“. Jinak se zblázníte.

Přijdete do práce, na stole na vás leží stížnost. Tatíček si stěžuje, že jeho synáček nechtěl jít ráno do školky, že se prý bojí, že prý na něj učitelka zvýšila hlas. Místo malého spratka přišel do školky velký spratek vyzbrojený drzou hubou a lejstrem. Proboha, kde to jsme?

Ale vy se nemusíte ničeho obávat. Za vás se přece postaví vaše bezpáteřní vedení. To bezpáteřní vedení, které demonstrativně dává odměnu jen tomu oblíbenci, který ctí hlavní současnou pedagogickou zásadu „držet hubu a krok". Ta zásada je univerzální a platí i na ostatních typech škol. A když to pedagog jaksi nechce chápat, řeknou mu to po lopatě: „Na tvoje místo čeká deset dalších.“ To už pochopí každý…

Největší demagogií je tvrzení, že děti jsou pořád stejné. Od takzvané revoluce v roce 1989 se změnily nejen děti, ale i jejich rodiče. A to k horšímu. Před těmi pětadvaceti či třiceti lety byla většina dětí vychovávaná normálně, slušně a zdravě. Když bylo potřeba, dostaly od rodičů na zadek nebo pár facek a neznám nikoho, kdo by tím utrpěl nějaké celoživotní trauma. Udělat to učitelka dnes, tak bude, když ne zavřená, tak určitě bez práce. Pedagogové se bojí být důslední a přísní. Nikdo netvrdí, že se musí chovat jako otec Školastykus, který hřímal: „Mrskati je budeš metlami železnými!“ Mrskati ne, držeti od těla ano.

Myslím, že naše školství před rokem 1989 nebylo zase tak špatné, jak se dnes tvrdí. Samozřejmě by se našly chyby. Místo jejich odstraňování se začalo sice amatérsky, ale zato vytrvale experimentovat. Spousta chytráků jako Buzková, Pilip a další zkoušelo vymýšlet novinky. Co bylo staré, bylo špatné. Výsledkem, po 25 letech experimentování, je konstatování, že se někde stala chyba. To je na pedagogickou nobelovku. Najednou se přišlo na to, že jsou děti nešikovné (protože zrušili dílny a pozemky), že jsou tlusté a neohrabané (protože ubylo hodin tělocviku), že jsou hloupé (viz. srovnávací testy). Vy to vidíte jinak?

Je škoda, že prestiž učitelského povolání je v propadlišti dějin a mám obavy, že se to hned tak nezmění. Je to velká škoda. Existuje spousta nadšenců, kteří učí rádi. Jenže za současných podmínek, kdy jsou přeplněné třídy, zpupní rodiče (navíc neschopní vychovat ze svých zlatíček slušné lidi) a ve finále bezpáteřní vedení, se to dlouho vydržet nedá.

Jistěže jsou i čestné výjimky. Školy, které vede osvícený ředitel či ředitelka. Školy, kde vedení je schopno odolávat tlakům. Ale kolik takových je? Podle odezvy z řad pedagogů bych soudil, že až tak moc ne. Já se domnívám, že pokud by byla uspořádána anonymní anketa mezi učiteli, drtivá většina by mé, někdy pesimistické výroky jen potvrdila.

Starší články:

• Rodiče, spratci, zlatíčka a dezorientovaní učitelé
• Igor Hnízdo by byl zděšen

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na iDNES.cz