Jiří Kostečka: Praktické rady ke společné části maturitní zkoušky z českého jazyku a literatury (2014)

Slohová práce

1. Dodržte LIMIT SLOV: 250 (při 90 minutách času), tolerance 50 slov; nejlépe je viditelně ho překročit. Pozor: za nedodržení limitu o 50 slov se strhává v 1A, vyjma útvary, které z podstaty věci bývají v praxi kratší (motivační dopis a jiná administrativa, zpráva).
2. Dodržte TÉMA!
3. Dodržte FUNKČNÍ STYL a SLOHOVÝ ÚTVAR:
   
   vyprávění není obyčejný dějový popis;
   
   zpráva: pište v minulém čase, popř. v tzv. historickém prézentu, ne v čase budoucím;
   
   úvaha: vyžaduje i vtip, bystrost, esprit;
   
   referát: jde vlastně o výklad, většinou mluvený → je třeba navodit a udržovat kontakt s posluchači, pozdravit, je, rozloučit se, otevřít v závěru diskusi.
   
4. Soustřeďte se na neuralgické pravopisné jevy (uvádíme je v samostatném příspěvku); zejména nevnášejte do textu angloamerické uvozovky a angloamerické odstavcování.
5. Pište „klasiku“. Jen opravdu nadaní studenti si můžou dovolit jít do experimentu, zejména ve vypravování, fejetonu a úvaze.
6. Za kontroverzní názor se samozřejmě nesráží; pozor ale na argumentaci, zejména v úvahovém textu. Rozhodně nelze doporučit prezentaci názorů, jež jsou v rozporu se zákony naší země a základními náležitostmi demokratického řádu.
7. Dodržujte KOMPOZIČNÍ TRIÁDU úvod – stať – závěr (výjimku tvoří beletristická publicistika a vyprávění či líčení).
8. NEŠKRTEJTE příliš a pište ČITELNĚ – jinak se strhává ve 3B. (V budoucnu snad dojde na psaní maturitní práce na počítači, zatím to z mnoha důvodů možné není.)
9. Pozorně si přečtěte instrukci k VÝCHOZÍMU TEXTU: některé výchozí texty jsou jen inspirativní (tj. nemusíte na ně reagovat přímo), jiné jsou tzv. imperativní (tj. musíte z nich přímo vycházet a k nim se vyjadřovat); v zadání to bude jasně stanoveno.

Následují poznámky k jednotlivým útvarům, a to na základě dosavadních zkušeností hodnotitelů:

Témata a útvary slohových prací – konkretizace


Zpráva: Ať je zadání jakékoli, zpráva ve smyslu české stylistiky (na rozdíl od praxe žurnalistické) se vždy podává o události, která již proběhla – píše se tedy v zásadě v MINULÉM ČASE. U zprávy do fiktivního časopisu se pokuste o publicistické oživení neotřelými obraty, humorem apod.; zde není vyloučeno užít místy i historický prézens, který je jinak typický pro reportáž (a pak už vyrážíme na cestu, i když lije jako z konve…).


Kterýkoli útvar publicistického stylu: sami si vybíráte, co napíšete, a to podle charakteru zadání. Tento záměr nijak nedeklarujte – měl by být k poznání z textu. Můžete tedy psát zprávu, analytický článek, komentář, fejeton, reportáž… Vždy se snažte o aktualizaci výrazu, o jazykové oživení. MYSLETE NA ČTENÁŘE.

Reportáž: psaní v přítomném čase je téměř imperativní (…a jsem na místě. Nevěřím svým očím: na poli skutečně vidím gigantické geometrické obrazce.)

Fejeton: měl by mít lehkost a jazykový vtip a zobecňující myšlenku.

Vyprávění: musí mít ZÁPLETKU, gradaci, POINTU – jinak je to pouhý dějový popis a strhává se v 1B. Zkuste alespoň jeden vnitřní monolog nebo polopřímou řeč. Zkuste historický prézens. Zkuste zajímavý začátek (in medias res, dialog, tázací větu…)

Charakteristika: musí obsahovat vždy a hlavně CHARAKTERISTIKU VNITŘNÍ, tj. povahové vlastnosti, temperament, chování dotyčného ve společnosti, vztah k lidem, k práci, názory na život… CHARAKTERISTIKA VNĚJŠÍ (popis fyzické podoby) by taky měla být přítomna, ale stačí jen okrajově. Zkuste alespoň jednou zařadit vedle CHARAKTERISTIKY PŘÍMÉ (autorské) též CHARAKTERISTIKU NEPŘÍMOU, např. dialogem v přímé řeči, vzpomínkou někoho jiného na nějaký zážitek s danou osobou apod.

Popis pracovního postupu: zejména v tomto útvaru dodržte přísně zadání – nepečeme buchty, když máme smažit palačinky. Použijte zdrojové informace (suroviny, nástroje, materiál, počítač…), ale dodejte i něco dalšího, svého. Vytvořte PERFEKTNÍ KOMPOZICI! Lze místy psát i v bodech. Častá je 1. a 2. osoba mn. č. oznam. a rozk. způsobu (Pak přidáme mouku – Nyní spusťte program W3Xrzah – Nezapomeňme provést zkoušku).

Referát: Jde v podstatě o výklad. Buď referujete přímo (např. na kongresu), nebo nepřímo (např. sdělujete do odborného časopisu výsledky kongresu). Píšete tedy odborný text, tj. objektivně, bez subjektivních výlevů, VYSVĚTLUJETE a OBJASŇUJETE. Vyžaduje se PRECIZNÍ KOMPOZICE, triádová. Referát je často zadáván jako MLUVENÝ, tedy vlastně jako přednáška: pak musí mít oslovení a průběžné kontaktové obraty; hodí se též sdělit kompozici v úvodu a pak na ni odkazovat (Tolik k barvě dinosaurů; nyní – jak jsem naznačil(a) v úvodu – se budu věnovat jejich rozmnožování). Na závěr je nutné shrnutí, otevření diskuse, event. rozloučení s publikem.

Úvahový text: primárně se žádá ÚVAHA PROSTÁ, ale jakékoli nakročení do úvahy vyššího rázu, tj. odborné nebo do eseje (podle zadání) se bonifikuje v 1B. Samozřejmě perfektní úvaha prostá musí rovněž dostat maximum 30 bodů.

Větší míra subjektivity je vítána, ale pozor na nadužívání zájmena já. Častá (ale ne nutná) jsou rozvažovací slovesa: zamysleme se, podívejme se na problém z druhé stránky, uvažujme, položme si tuto otázku… Typický je tento postup: ARGUMENT – PROTIARGUMENT – POTVRZENÍ ČI VYVRÁCENÍ ARGUMENTU PŮVODNÍHO. Hojné jsou tázací věty. V závěru můžeme uvést nezodpovězené otázky, nastolit problém nový.

Cílem úvahy není nutně problém vyřešit, ale i jen ho otevřít a přimět adresáta k zamyšlení.

Didaktický test

1. Vyplňuje se modrou nebo černou, nesmí se psát tužkou. Pozor na způsob opravy: opravované políčko je třeba opravdu pečlivě začernit/zamodřit. Bohužel, jestliže se chcete následně přece jen rozhodnout pro již začerněnou/zamodřenou variantu, nelze tak učinit. Proto opravujte s rozmyslem.
2. NESPĚCHEJTE, času je dost.
3. Pořádně a v klidu si PŘEČTĚTE ZADÁNÍ každé jednotlivé úlohy (!!)
4. NEGATIVNÍ ZADÁNÍ pozorně promyslete (např. Které tvrzení z textu nevyplývá?); takové zadání je vždy vyznačeno podtržením. Řešitel má totiž tendenci vnímat zadání spíše jako pozitivní, tj. Které tvrzení z textu vyplývá? Jenže to právě v těchto testech vždy není.
5. VYNECHTE DOČASNĚ ÚLOHY, které „nedáte z první“, uklidněte se vyřešením úloh snadnějších, poznamenejte si úlohy vynechané a pak se k nim vraťte. Týká se zejména úloh s grafy.
6. NEHLEDEJTE V ZADÁNÍ CHYTÁKY, nejsou tam!
7. NEROZČILUJTE SE, když úloha podle vás vypadá chybně – pokud závadná opravdu je, lze ji napadnout později. Omyl se může přes všechny kontroly stát, je to ale nepravděpodobné: revize úloh jsou od r. 2012 velmi zpřísněné, konzultované i s Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR.
8. První a poslední úlohy testu mohou (ale nemusejí) být úmyslně hodně snadné – tzv. „na rozjezd a dojezd“; stane-li se tak, nic podezřelého za tím nehledejte.
9. NEHÁDEJTE, ALE ŘEŠTE: správné odpovědi se již nedeklarují (jak to bývalo v časech dávných) např. délkou nebo viditelně vyšší pravděpodobností: varianty jsou dnes opticky rovnocenné – např. i systémem „dvě odpovědi dlouhé, dvě krátké“; ani z tohoto nic nevyvozujte a řešte rozumem, ne spekulacemi.
10. Když si nejste řešením jisti, i tak JEDNU VARIANTU VŽDY ZAŠKRTNĚTE: pravděpodobnost trefy je – při eliminaci alespoň dvou méně pravděpodobných variant – 50:50. Za chybnou odpověď se nic nestrhává, takže něco zaškrtněte v každé úloze!

Ústní zkouška

Umělecký text

1. 1. Učitel se nesnaží maturanta nachytat, ale pozor: mohou, resp. měly by přijít dosti konkrétní otázky cílené na prověření toho, zda zkoušený skutečně dílo četl; nelze se spoléhat na to, že „obsah“ se vždycky nějak stáhne z internetu.
2. 2. Musíte znát alespoň rámcově další tvorbu vylosovaného autora a literární směr / období, v němž dílo vzniklo.
3. 3. Musíte bezpečně rozlišit základní literární druhy (epika; lyrika; drama) a jejich typické dílčí žánry (román, epos, novela; sonet; komedie) či jejich prolínání (lyrickoepická balada).
4. 4. Musíte chápat rozdíl mezi literárními druhy (viz výše) a jazykovou normovaností textu (poezie/próza: příkladem poetické/básnické=veršované epiky je epos /např. Homérova Odyssea/, příkladem lyrické prózy Hrabalova Příliš hlučná samota).

3. Měli byste mít v hlavě SEDM ZÁKLADNÍCH JAZYKOVÝCH A KOMPOZIČNÍCH PROSTŘEDKŮ ESTETIZACE TEXTU a aplikovat alespoň některé z nich při analýze vylosovaného úryvku:

1. slovní zásoba (synonyma, antonyma, homonyma; expresivní pojmenování);
2. hlásková instrumentace textu (zvukomalebná slova – onomatopoia, j. č. onomatopoion, a vytváření či dokreslování atmosféry pomocí temných samohlásek a, o, u, zpomalování tempa pomocí dlouhých samohlásek dvojhlásky ou (Mácha); naznačení nesouladu, konfliktu pomocí kumulace sykavek a hlásek r, ř (Halas) apod.;
3. figury (zvl. anafora, epifora, epizeuxis, syntaktický paralelismus, inverze slovosledu, řečnická otázka);
4. tropy (metafora, metonymie, synekdocha);
5. základní pojmy nauky o verši (versologie): volný verš x vázaný verš; u českého vázaného verše ukázat stopu (trochej, daktyl, jamb), rým a jeho funkce a druhy;
6. základní pojmy naratologie (vypravěč; druh řeči: monolog, dialog, vnitřní monolog; forma řeči: ich-forma, er-forma, přímá řeč, nepřímá řeč, polopřímá řeč, značená a neznačená přímá řeč);
7. kompozice textu (tektonická x atektonická: postup chronologický, retrospektivní, paralelní, in medias res x proud vědomí, volné asociace).

4. ANALÝZA TEXTU není totéž jako INTERPRETACE TEXTU. Analýza textu je rozbor podle výše naznačených kritérií, interpretace textu je vnímání jeho poselství; stručně: co mně text dal, či vzal. Samozřejmě čím lépe znám (výše uvedené) prostředky, jimiž mě k poselství textu autor přivádí, tím hlouběji dokážu (i intuitivně) text prožít.

Interpretace je plně v pravomoci maturanta, ovšem nesmí jít o interpretační zvůli, neopřenou o text, tedy o zjevnou dezinterpretaci.

Neumělecký text

5. Maturant by měl znát a aplikovat tyto ZÁKLADNÍ POJMY STYLISTIKY:
sloh/styl;

stylistika;

komunikačně sdělný projev;

objektivní a subjektivní slohotvorní činitelé (objektivní: funkce textu, komunikační situace, adresát, psaný/mluvený projev; jazykový talent, věk a vzdělání, motivovanost, okamžité rozpoložení či zdravotní stav pisatele);

funkční styly (prostěsdělovací, publicistický, odborný /vědecký, populárně-naučný, učebnicový/, administrativní, umělecký, rétorický, esejistický);

slohové postupy (informativní, popisný /a charakterizační/, vyprávěcí, výkladový, úvahový;

slohové útvary (kombinovaně se žánry: např. fejeton je žánr, ale zároveň se v něm uplatňují postupy úvahové, popisné i vyprávěcí).

6. Maturant by neměl být přerušován, pokud souvisle HOVOŘÍ K VĚCI a mluví v zásadě SPISOVNĚ (drobné a nesoustavné odchylky od spisovné normy examinátor toleruje). Až po ukončení výkladu k dané podotázce je zkoušený eventuálně požádán o upřesnění, o reakci na námitku člena maturitní komise, o vysvětlení či korekci sporného tvrzení.

Časový poměr: K uměleckému textu hovoříme minimálně 7 minut, maximálně 10 minut; k neuměleckému textu minimálně 5 minut, maximálně 8 minut.

Na závěr:

V současné době je tento příspěvek pokusem o maturitní ideál. Jeho autor si je plně vědom toho, že na negymnaziálních typech škol lze u maturitní zkoušky naplnit jen část uvedených cílů, požadavků, postupů (či jak to nazveme).
V tomto textu jde tedy – kromě praktických rad – i o přístup, koncepci, dobře: o filozofii maturitní zkoušky z českého jazyka.
Je jasné, že zejména v ústní části se v nejbližších letech budou výstupy maturantů různých typů středních škol lišit. Je ale s potěšením možno konstatovat, že ministerský kulatý stůl k maturitní zkoušce dochází po letech tápání k reálným i realistickým obrysům maturitní koncepce, která by konečně mohla v budoucnu v této zemi fungovat, a to i při respektování odlišnosti typů středních škol.