Účast žáků byla dobrovolná a jejich „kouči“ prošli krátkým jednodenním úvodním kurzem. Výuka neměla žádný konkrétní plán, žáci se soustředili na doplňování mezer ve svých znalostech, potřebovali vysvětlit nejasnosti, zopakovat postupy apod. Školitelé museli reagovat na místě na potřeby žáků, vzájemně se doplňovali, sami učení zorganizovali.
Po měsíci experimentu chodí v sobotu do školy 184 žáků. Někteří studenti si díky sobotní „škole“ vylepšili školní výsledky. David Price poukazuje na to, že v období před zkouškami byla účast žáků zaměřena převážně na přípravu na zkoušky, v obdobném formátu však mohou rozvíjet své zájmy i mladší žáci, kteří se neučí na zkoušku, a to i v oblastech, jež nespadají do domény školy.
Na závěr klade autor dvě otázky: lze učení s „kouči“ pokládat za učení řízené jedincem a vycházející z jeho potřeb? Odpověď zní ano, učení lze nahlížet jako proces vzájemné závislosti, vzájemného učení. Ve druhé otázce se zamýšlí nad tím, zda tento model „ne-školy“ by nemohl fungovat i v běžné výuce – a rád by odpověděl, že ano.
Zdroj: Engaded Learning
Výběr ze zpráv, novinek a zajímavostí ve vzdělávání provedlo výzkumné oddělení společnosti Scio.
0 komentářů:
Okomentovat