Od ledna doučuju každý týden devítiletého Roma. Všechno, co neumí. Umět nebude asi nic. Dosud chodil do speciální školy, kam ho maminka dala, aby to měl jednodušší. Nyní přestoupil do třetí třídy klasické základky. Cílem doučování bude zařídit, aby se na základce udržel.
O Romech nic nevím. Jednou mě zbili jako malou, ale bráchu zase zmlátili skini, protože měl barevné vlasy. Nemám žádnou výrazně špatnou, ale ani žádnou dobrou zkušenost. Když Romy potkám na ulici, zpozorním, když s nimi jedu v šalině, vadí mi, že hulákají. Úplně stejně mi vadí, když bílí spolucestující v létě v šalině smrdí, protože neumí používat mýdlo a deodorant.
Bojím se sílícího radikalismu vůči Romům. Prohlášení, že proti cizincům nic nemáte, ale Cigány nesnášíte, vám ve společnosti většinou projde bez problémů, často se vám dostane souhlasných přikývnutí. Je mi čím dál víc zle z "Nejsem rasista, ale..." Tím víc, oč přijatelnějším se tento výrok stává i mezi vzdělanými a zcestovalými lidmi, mezi lidmi okolo mne.
V článku právníka Petra Němce Romové napospas levicovým aktivistům mi jeden odstavec zahrál na strunu:
Velká část české veřejnosti za všechno viní „cikány“, protože ti prý nepracují a berou na dávkách desítky tisíc. Jak kdyby ti všichni demonstranti pracovali a na dávkách nevzali ani korunu. Tváří se, že bez „cikánů“ by naše ekonomika začala šlapat tempem růstu 10 % HDP ročně a nezaměstnanost by byla nulová. Pro jistotu se nezapomene zdůraznit, že cikáni páchají kriminalitu, když kradou třeba kola a víka od kanálů, sic na jednu povedenou Opencard, několika bílých chytráků, by se všichni „cikáni“ nenakradli ani za tři generace.
Beztak mám pocit, že narodit se jako Rom není úplně super start do života.
Loni v listopadu okolo mě na FB proběhl post Báry Antonové, který mě rozhoupal. Slovo dalo slovo a od ledna doučuju každý týden devítiletého Roma v Muzeu romské kultury.
Co čekám?
Předpoklady
- Chtěla jsem věnovat pravidelně nějaký čas dobrovolné práci s využitím něčeho, co umím, ve svém blízkém okolí.
- Ani ne za rok budu bydlet v sousedství "brněnského Bronxu". Mohla bych se o jeho obyvatelích dozvědět něco víc.
- Vzdělání považuji za jediné možné řešení většiny problémů, s nimiž se Romové potýkají.
Přání
- Klasika, pomoct něčemu, v co věřím. Jednorožci, duha a tak.
- Zvednout zadek a zkvalitnit názor na problematiku, které nikdo nerozumí, ale každý na ni má názor.
- Seznámit se s opačným koncem Gaussovy křivky, než který mám denně okolo sebe v práci i mezi kamarády.
- Poznat rodinu svého žáka, zjistit, jak žijí oni i jejich sousedé.
- Zjistit, nakolik relevantní jsou všechny předsudky, které mám. A že jich přece jen mám dost.
Obavy
- Investuju svůj čas do někoho, kdo si toho nebude vážit. Kluk bude líný a tupý, jeho rodiče příšerní a lhostejní.
- Nebude mě to bavit a nebudu trpělivá. Nepůjde mi to. Nejsem speciální pedagog, mám za sebou úspěšná doučování jako přípravu na přijímačky na SŠ, ale to je vše.
- Někdo mi na Bratislavské ukradne kolo nebo mě napadne a já si jen potvrdím, že je to přesně tak nebezpečná čtvrť, jak se říká. Moje sluníčkovo pravdoláskové představy se obrátí vniveč.
- Známí si budou klepat na čelo, smát se mi, klást mi debilní a provokativní dotazy.
Převzato s laskavým souhlasem autorky z jejího blogu na RESPEKT.cz
2 komentářů:
Cílem doučování bude zařídit, aby se na základce udržel.
Tomu nerozumím. Kam Romče spadne, až se pustí?
Prohlášení, že proti cizincům nic nemáte...
Tak nějak to na mne působí, jako kdyby autorka nepocházela z naší kotliny.
Výskyt člověků tohoto příjmení je tu vskutku ojedinělý. Tři muži a dvě ženy. Páry v Mikulově a Brně, singl na Trutnovsku.
Zdá se, že tu máme pohled zvenčí.
Přeji Lucii mnoho radostných chvil. Může se toho hodně dovědět i o sobě.
Neuškodí vidět skutečné cíle, které rodina a klučina mají. Možná mu to učení půjde dobře, ale i když by se mu nedařilo, pořád z něj může být "dobrý" člověk, který pro společnost vykoná mnoho užitečného a prožije šťastný život.
Ať se daří.
Okomentovat