Tvrdím, že jeden z nejzhoubnějších nádorů regionálního školství je záškoláctví. A také tvrdím, že se tento nádor rozbujel díky přivírání očí osob, kteří zajišťují veřejné služby.
Budu subjektivní, protože chci
V následujících řádcích se nebudu snažit o žádný objektivní pohled ani nebudu hledat diplomatické formulace. A také budu mírně mystifikovat, protože propojím několik zkušeností z vícero let.Záškoláctví mě čas od času dosti hne žlučí. Nicméně v těchto dnech jej vnímám opět intenzivněji, protože jsem dočasně převzal roli třídního učitele. A do jeho kompetence spadá i omlouvání absence žáků. Přitom právě omluva nepřítomnosti je ukázkovou situací vztahu žák-rodič-učitel, kdy každý z této "tripartity" má své zájmy. Přesáhne-li střet těchto zájmů únosnou mez, pak již dle mého soudu můžeme hovořit o záškoláctví. A v takových situacích většinou nelze najít v rámci tohoto trojúhelníku řešení typu "win-win-win".
Aniž bych chtěl snižovat spoluzodpovědnost pedagogů, tvrdím, že ten většinou "prohrává" jako první. A je to i proto, že rodičům a dětem jdou na ruku jiné "veřejné služby".
Dětští lékaři
První příznaky záškoláctví jsou spojeny s opakovanou krátkodobou absencí. Nejprve přichází na řadu omluvenky typu "rodinné důvody" či "nevolnost". Stačí však, abychom žákovi při omluvě položili pár otázek a je jasné, že to s tou "nemohoucností nebylo tak žhavé". Chcete-li se však opřít o odborníka=dětského lékaře, pak nezřídka narazíte. Na výmluvu dítěte "ale paní doktorka..." nelze kvalifikovaně reagovat, tím byste degradovali lékařskou profesi na úroveň babky kořenářky.A že jsem v poslední době musel několikrát napočítat do desíti... Mám osobní zkušenosti, kdy lékařka akceptuje "údajnou nemoc" i o několik dní zpětně a "diagnostikuje" pouze na základě báchorek dítěte a jeho rodiče. Bohužel je prakticky nemožné dokazovat neprofesionální postup lékaře, mimo jiné i proto, že dítě-rodič-lékař našli řešení "win-win-win". Tudíž například stížnost České lékařské komoře by pravděpodobně byla již předem odsouzena k nezdaru.
Odbory sociální péče
Než budu nepřiměřeně kritický, chtěl bych minimálně říci, že to nemívají pracovnice těchto odborů lehké. Na rozdíl od lékařů a níže uváděných soudců, kteří sedí v teple svých ordinací, by měly řešit problém i v terénu. Tudíž si vytvářejí nezkreslený obrázek prostředí, ve kterém záškoláctví bují. A od toho bývá jen kousek k úvaze, že učitelé jsou ještě od toho nejhoršího chráněni.Vyskytne-li se tedy žádost školy (koho jiného, že...), aby se "s tím něco začalo dělat", znamená to pro odbor další nepříjemné zkušenosti. Takže je zdánlivě na místě, aby škola prokazatelně zdůvodnila, proč po odboru něco chce (kvalifikovaný názor třídního učitele, vyjádření z pedagogických rad, zápisy z výchovných komisí apod.). Bohužel mám opět osobní zkušenosti, kdy obsah vyjádření školy využily pracovnice úřadu v jednání s rodičem s cílem "já nic, já muzikant". A jsme opět v situaci, kdy rodič-dítě-odbor dosáhli "win-win-win".
Soudy
Pokud je záškoláctví zlehčováno "lékařským i státně-správním cechem", pak to učitel většinou vzdá a tajně doufá, že pravda a láska zvítězí. A pokud ne, tak to nakonec stejně skončí u soudu.A ejhle, soud si opět vyžádá stanoviska a pohledy školy (například který z rodičů... a kdo platí a za co...). Učitel tedy opět zasedne a sepíše další elaborát. Soud následně proběhne (samozřejmě bez přítomnosti zástupce školy) a následně "jménem republiky rozsoudí". To však nestačí, protože soud musí ještě svá rozhodnutí písemně zdůvodnit.
A opět se škola dostává do nepříjemné situace, protože u soudu nebyla a tudíž nemůže korigovat svá vyjádření dle aktuálního průběhu jednání. Tudíž nemůže ani ovlivnit, co se ve zdůvodnění nakonec objeví. Takže se nakonec klidně může rodič dozvědět, že nejtvrdší argumenty vznesla škola. Soudy pak s prfesním nadhledem postoje učitelů ze škol mírní a dotyčným dají další šanci k nápravě. A opět nakonec došlo ke stavu, kdy vítězové našli poraženého.
Není empatie jako empatie
Znovu předesílám, že ani vzdělávací systém není bez poskvrnky. Nicméně škola v boji se záškoláctvím bývá v konečném důsledku nejkritičtějším hodnotitelem. Takže není neobvyklé od těch "empatičtějších" zaslechnout, že je to přece problém školy, protože žáka nemotivuje ke vzdělávání.A rodič s dítětem má zase na koho svést svůj nezodpovědný přístup, o čemž s notnou dávkou emocí seznamuje své okolí - tj. i působiště školy a jejich učitelů.
Převzato z autorova blogu Davidův sloupek
5 komentářů:
Já bych to tak černě neviděl. Koneckonců, když je sígr současně i záškolák, tak alespoň)
neruší při výuce - protože není ve škole a
škola za něj přesto bere peníze - protože jej vykazuje ve stavu žactva. :-)
Výše uvedený text berte jako pokus o šibeniční humor.
Jak devastující dopad na morálku a celkovou atmosféru ve škole má, když všichni vidí, že lemplům, darebákům a podvodníkům se vlastně nic stát nemůže, to můžeme vidět v reálném životě také.
Díky kolegovi Hawigerovi za otevřeně napsaný článek.
Jeho obsah podepisuji.
Jo jo. To je ta povinná školní docházka. Někde jsem četl, že původně byla myšlena její povinnost tak, že všichni zainteresovaní byli povinni dítěti vytvořit podmínky, aby mohlo chodit do školy. Dnes to funguje tak, že dítě do školy docházet musí.
Nejsem si ovšem jist, jestli škola je tou institucí, která má nutit rodiče, aby svoji povinnost vypravovat děti do školy vykonávali řádně a se vší odpovědností.
1. Jako třídní učitel jsem prokazatelné omlouvání žáků v nějaké formě omluvného listu vždycky vnímal jako doklad, že rodiče mají přehled o tom, že dítě není ve škole. Přesně proti zápisu v třídní knize.
Omluvenku od zákonného zástupce typu 'nemoc, rodinné důvody' jsem vždy považoval za dostatečnou. Nedovedu si představit, že bych kladl nějaké lišácké otázky nebo nástrahy, abych si ověřil, jestli rodiče náhodou nekryjí nezdárného potomka. Ani nějak nevím, proč bych tak činil.
Absence nikdy nedosáhla takových rozměrů, abych řešil hlášení odboru sociální péče, či jak se to jmenuje. Pokud by ta potřeba nastal, pak bych to nahlásil.
2. Jako učitel vycházím z předpokladu, že žák školu navštěvuje především proto, aby se něčemu naučil. Pokud není přítomen, je jeho prvořadou povinností se informovat, vše si doplnit, zadané práce udělat a odevzdat. Pokud si neví rady, má spolužáky a svého učitele, který jsem mu kdykoli k dispozici. V dnešní době ict a možných datových toků není snad jediné výmluvy.
Žáci přesně vědí, co mají zvládnout, kolik bodů a za co mají dosáhnout, a jak jsou tedy průběžně klasifikováni. Nerealizované aktivity nepřinášejí do celkového hodnocení žádné body. Nic víc, nic míň.
Při dlouhodobé absenci lze postupovat podle individuálního plánu, v nejzazším případě i odložit klasifikaci.
3. Žák, který není ve škole, nezlobí. To ale už zmínil, jak právě čtu už pan Poste.restante. Nepovažuji ze nepřijatelné, pokud realita v tomto smyslu koresopnduje s šibeničním humorem.
4. Jediný způsob, jak se vypořádat se záškoláctví, tedy pokud nás hněte, je zrušit povinnou školní docházku.
5. Ještě bych rád připodotknul, že žáci starší osmnácti let si absenci omlouvají sami. Čímž se nám problém posouvá do kategorie poměrně rozverné taškařice.
"Koneckonců, když je sígr současně i záškolák, tak alespoň)
neruší při výuce - protože není ve škole"
Tak, tak.
Já už jsem před dvaceti lety navrhovala, aby v našem školním řádu bylo, že někteří žáci se mají omlouvat za to, že do školy chodí a nikoliv za to, že do školy nechodí.
Díky za reakce. Jak kolega PB správně míří k jádru problému. Vše tkví v uzákonění té povinnosti.
Mimo jiné i proto mají střední školy poněkud snadnější situaci - s povinností již nepřichází zákon.
Na základkách je však otázkou, s kým ten povinný zákon přichází (a tedy kdo může využít ty proklatě nízko zavěšené kolty). Je to škola nebo rodič?
Jinak řečeno, co znamenají "omluvené hodiny" na vysvědčení jako zákonném glejtu o vzdělávání? Je to ukazatel, jehož hodnotu určuje rodič nebo škola?
Pokud rodič, pak ať klidně omlouvá, co chce a jak chce - je to jeho právo i zodpovědnost. Je-li to ale ukazatel kvantifikovaný školou, pak "omluvená hodina" je akceptována minimálně třídním učitelem.
U "neomluvených hodin" je to stejné, jen úvaha o zodpovědnosti na straně rodiče je ještě bizardnější ...
Rodiče mají povinnost posílat svoje děti do školy, nenastaly-li okolnosti hodné zřetele. Třeba, že se dítěti do školy nechce. Omluvenky jsem vždy považoval za indikátor míry rodičovského povědomí o tom, kde se jejich dítě nachází, není-li ve škole.
Škola pak má povinnost úspěšně čelit nebezpečí vysoké návštěvnosti žáků ve výuce. Proto udržuje přiměřenou míru takového ataku předběžným vyhlašováním termínů testů a zkoušení.
Pokud má dítě nějaké hodiny neomluvené, znamená to nejspíš, že se jeho rodiče několik týdnů propíjeli do nezpůsobilosti podepsat se do omluvného listu.
Okomentovat