V souvislosti s masovým ukládáním digitálních dat prostřednictvím cloudových aplikací kdesi na serverech provozovatelů těchto služeb je docela dobré vědět, kdo všechno k nim má přístup a k jakým účelům mohou být využita či zneužita.
To, že právě existence dat osobně vytvářených činností uživatelů různých online služeb je tou největší hodnotou, kterou provozovatelé disponují, asi všichni tušíme. Čím více zákazníků mají, tím lépe na tom jsou. V mnoha případech dokonce za služby namísto peněz platíme právě tím, že dobrovolně poskytujeme příslušné firmě možnost s informacemi o nás obchodovat. Forma může být i docela přijatelná, v případě, kdy je známo, jak je s daty nakládáno, a tato skutečnost je dostatečně popsána v podmínkách, které každý uživatel musí na počátku odsouhlasit. Typickým příkladem může být třeba reklama cílená na zájmy konkrétních lidí zobrazovaná tak, aby ji od ostatního obsahu bylo možno rozeznat. Bohužel to ale vypadá, že se až příliš často setkáváme s poněkud méně čestnými formami zneužití dat, takovými, které využívají nevědomost a lhostejnost uživatelů a jejich data prodávají třetím stranám (viz Privacy Icons – Víme, jak weby nakládají s našimi daty?).
Je celá řada případů, na nichž se dá tato skutečnost dokumentovat. Zde je pár odkazů: Vysoká pokuta pro KB, úřad ji trestá za únik dat; Apple přes iPhone a iPad špehuje klienty, tvrdí experti; Google obchází ochranu soukromí i v Internet Exploreru; Reklama z Facebooku přesáhne i za jeho hranice; Facebook zruší rozpoznávání obličejů. Jen v Evropě. A mohli bychom takto pokračovat ještě hodně dlouho. Jen Facebook má tolik problémů s ochranou dat svých klientů, že na toto téma vznikl dokonce samostatný záznam na Wikipedii - Criticism of Facebook. Velmi pěkným příkladem, kam až může zajít liberalizace trhu (trochu připomínající podobnou školskou aktivitu No Need To Study), je americká služba LexisNexis, která veřejně za úplatu nabízí detektivní služby typu zjišťování legálně získaného obsahu včetně vysloveně osobních (např. bankovních či zdravotních) dat občanů USA.
Díky Edwardu Snowdenovi v minulém roce vyšel najevo ještě další zajímavý problém týkající se bezpečnosti dat vytvářených uživateli digitálních zařízení. Pasou totiž po nich špionážní agentury na celém světě, protože jsou neocenitelným zdrojem informací v boji proti terorismu. Jenže tytéž informace mohou posloužit i k odhalování jiných odpůrců režimu či politických oponentů. Ve státech totalitních je to jednoduché. Státní policie má prostě přístup k síťovým uzlům, kudy prochází veškerá datová komunikace, vše kontroluje, může jednoduchým rozhodnutím cokoli zablokovat a bez povolení kohokoli sledovat.
Zavedené demokracie postavené na ochraně lidských práv a svobody slova to mají mnohem těžší. Většinou zde existují zákony dovolující sledovat pouze lidi důvodně podezřelé z toho, že nějaký zločin spáchali či chtějí spáchat. Ukáže-li se pak, že ve skutečnosti sledují, koho se jim zamane, včetně vedoucích představitelů spřátelených zemí, je z toho obrovská ostuda a zhoršení důvěryhodnosti všech státních institucí. Dnes je již zřejmé, že právě toto se stalo díky Snowdenovu odhalení. Teď jde o to, zda se vlády USA a Británie poučí a uvědomí si, že chybou nebylo to, že Snowden tajné informace vyzradil, ale to, že v tomto případě dospělo plošné šmírování lidí již tak daleko, že ono vyzrazení bylo ve skutečnosti morálně odůvodněné a správné. Snowden proto není zločincem, ale hrdinou. Za poškození pověsti jsou zodpovědní ti, kteří dali k takto rozsáhlému zneužití dat příkaz (srovnej s Aaronem Swartzem).
0 komentářů:
Okomentovat