Filip Novák: O pejskovi, kočičce a státní maturitě

Dle jedné z novoročních zpráv považuje pravděpodobný budoucí ministr školství Marcel Chládek současnou podobu státní maturity za nevhodnou a hodlá ji změnit. S tím, že státní maturita v dnešní podobě je především finančně náročný paskvil, si dovolím zcela souhlasit. Protože však změny k lepšímu jsou v českém školství zhruba stejně četné jako volně žijící vlci v Krkonoších, budu další vývoj očekávat s malou nadějí a velkými obavami.


Celou státně maturitní anabázi jsem v minulém školním roce absolvoval jako ředitel školy a zároveň i jako „maturující“ češtinář, takže jsem se točil hned na dvou kolotočích. S kolegy a studenty ta spolupráce byla vlastně velmi příjemná, nicméně potenciálním následovníkům tuto kombinaci přece jen nedoporučuji, protože krmit tak nenasytného byrokratického Otesánka je činnost časově, duševně i fyzicky dost náročná. Díky tomu všemu však cítím pouvoir něco si o tom myslet.

Když se před lety zavedení státní maturity ideově zdůvodňovalo, argumentovalo se mj. třemi žádoucími cíli, jichž má být dosaženo:

1. Zvýšení náročnosti maturitní zkoušky, a tím i posílení její prestiže
2. Sjednocení kritérií pro hodnocení jednotlivých zkoušek
3. Koncipování maturity jako respektované zkoušky, jejíž výsledky budou stále více využívány v přijímacím řízení i na renomovaných vysokých školách

Naskýtá se otázka, zda se po třech státně maturitních letech podařilo těchto cílů dosáhnout nebo zda alespoň můžeme konstatovat, že k jejich dosažení směřujeme. Jako odpověď na tuto otázku podle mého názoru postačí jediný expresivní výraz: houby! Státní maturita po těch několika letech svého života vypadá asi jako Kutná Hora v husitské veršované skladbě Hádání Prahy s Kutnou Horou – „ženka pohrbilá, k zemi hlediec a blíkavá“.

První nevábnou ingrediencí vhozenou do hrnce, který dříve pravděpodobně sloužil pejskovi a kočičce k jejich kuchařským experimentům a je k těmto účelům uzpůsoben, byl požadavek „jednotné“ maturitní zkoušky. Slýchali jsme, že k jinému pojetí „není politická vůle“, takže tutéž státní maturitu musí absolvovat gymnazista, průmyslovák či budoucí truhlář. Máme tu „jednotnost“, která nakonec zřejmě nevyhovuje nikomu – pro naprostou většinu gymnazistů jsou takto koncipované zkoušky lehké, pro maturanty z jiných typů škol zase – z hlediska jejich vzdělávacích priorit – nesmyslně obtížné. Dosavadní maturitní výsledky to jen potvrzují.

Dalším ochucením maturitního dortu jsou tzv. komplexní zkoušky z češtiny a cizího jazyka, tedy nutnost absolvovat kromě dvou písemných zkoušek ještě zkoušky ústní. Než se nebohý češtinář či cizí jazykář spolu s vedením školy procertifikuje, prokliká, prokopíruje, prozkouší, provyplňuje, prosoulaďuje a proskenuje ke zdárnému konci maturit, je jeho dosavadní věrnost českému školství podrobena značně náročným zkouškám. A zejména ústní zkouška z češtiny ve společné maturitní části je třešničkou na pejskově a kočiččině dortu: pro hodnocení této zkoušky je k dispozici 9 bodů, po třech za interpretaci uměleckého a neuměleckého textu a „za projev“. Pozornost si zaslouží zejména poslední položka. Abych mohl porovnávat své názory s jinými, zeptal jsem se dvou certifikovaných hodnotitelek z jiné školy na to, jak má dle jejich názoru být ohodnocen maturant, který se dopustil závažných chyb při interpretaci uměleckého či neuměleckého textu, ale jeho jazykový projev je výborný (mluví pěkně spisovně a stylisticky vybroušeně, ovšem hlásá bludy). Dozvěděl jsem se, že vybroušený jazykový projev to už nezachrání, takže by mu daly něco v rozmezí 0 – 1 bod, protože prostě „neuměl“. Hm, takže maturant je pak postižen dvakrát – nejen ztrátou bodů za chybnou interpretaci obou textů, ale i za jazykový projev, protože sice mluvil „hezky“, ale „věcně nesprávně“? Pro doplnění jsem se ještě zeptal, co se studentem, který oba texty interpretoval správně, ale opakovaně se prohřešoval proti spisovné normě, své věty skládal nemotorně a stylisticky nevhodně apod. Pak prý ho „netrestat“ ztrátou bodů ani „za projev“, protože „uměl“ a zaslouží si plný počet 9 bodů. Z jiných zdrojů jsem zase vyslechl názor, že ty tři body „za projev“ mají posloužit jako taková vycpávka např. při rozhodování, zda maturanta „nechat projít“ či nikoliv. Zkrátka: nebylo to valné, ale ten chybějící bod díky oné třetí hodnotící „přihrádce“ přece jen najdeme. Jak je vidět, pravidla pro hodnocení ústní zkoušky z češtiny jsou v praxi aplikována značně elasticky. A to má být prosím státem garantovaná maturitní zkouška s maximálně sjednocenými kritérii hodnocení? Není to spíš - když už jsme si vypůjčili ty kuchařské příměry – bramboračka?

Tento stav je skutečně neudržitelný a je žádoucí ho změnit. Pokusím se zformulovat, které změny bych pokládal za prospěšné:

1. Především je nutné konečně si odpovědět na otázku, co od státní maturity očekáváme (tato otázka měla být pochopitelně zodpovězena ještě dávno předtím, než byl maturitní džin vypuštěn z lahve). Má-li to být ověření minimální míry vědomostí a dovedností, kterými má disponovat každý maturant bez ohledu na typ střední školy, pak zrušme ústní zkoušky i „státní“ písemné práce a maturanti nechť absolvují pouze písemné a jednoznačně hodnotitelné testy (např. z češtiny, cizího jazyka a matematiky), přičemž úspěšné absolvování těchto testů by bylo podmínkou pro připuštění k maturitní zkoušce – nic víc, nic míň. Pak ale samozřejmě nelze takové zkoušce přikládat ambice spojené s významnou rolí při přijímacím řízení na vysokých školách. Vše další by potom bylo v režii škol. Do profilové části by se přenesla (vlastně vrátila) povinná písemná zkouška z češtiny („sloh“), při jejímž hodnocení by češtináři mohli také využívat např. současné metodiky CERMATU, případně i povinná písemná zkouška („esej“) z cizího jazyka.
2. Budeme-li chtít, aby nám výsledky maturitní zkoušky poskytly informaci o tom, na jaké úrovni studenti zvládli vše, co zvládnout měli, a zda jejich znalosti a dovednosti odpovídají stanoveným nárokům konkrétního typu studia, zbavme se onoho prokletí „jednotnosti“ a obsedantního „porovnávání“ a připravme náročnou zkoušku pro gymnazisty a jinak náročnou, jinak koncipovanou a jinak zaměřenou zkoušku pro maturanty na odborných školách, a to ve společné části opět pouze v podobě písemných testů, při jejichž hodnocení nebude možné využívat kritérium typu „moc se mi to (ne)líbilo“.
   
   I v tomto pojetí by pak bylo možné do profilových zkoušek na konkrétních typech škol po odborné debatě zabudovat písemnou či ústní povinnou maturitu z českého a cizího jazyka nebo matematiky.
   
   Vedle nižších nákladů by tyto změny vedly i k tomu, že by se maturanti mohli s konečným výsledkem své maturity seznámit tak jako dříve hned po profilových zkouškách, nikoliv až s týdenním zpožděním.
3. Maturitní zkoušku by nemusel povinně skládat každý středoškolák na všech typech škol. Názor, že poctivý výuční list je lepší než nějaká forma pseudomaturity, považuji za zcela oprávněný.
   

Vymotat se z bludného státně maturitního kruhu pokládám za jeden z nejdůležitějších školských úkolů nadcházejícího období. A současnou podobu státní maturity bychom mohli nabídnout k využití radním Kocourkova a Zvonokos, protože podle mne by právě v těchto destinacích něco podobného mohlo slavit úspěch.

Filip Novák
ředitel Gymnázia Milady Horákové