Jako vždy jsem si se zájmem přečetl úvahu Tomáše Feřteka, ke které jsem se dostal prostřednictvím České školy, včetně diskusí v obou médiích. Jelikož z větší části s vyslovenými podněty nesouhlasím, zkusím svou úvahou poukázat na místa nesouladu.
Škola je službou a rodič je zákazník
Skutečnost, že škola poskytuje službu, již málokdo zpochybňuje. Nicméně není zcela zřejmé, kdo je oním zákazníkem - žák školy, obecněji dítě; rodič žáka školy, obecněji místní občan; zřizovatel, obecněji stát.Úvaha pana Feřteka je postavena na tom, že zákazníkem je především rodič - přesněji řečeno u většiny škol to jsou dospělí, kteří žijí v lokálně vymezeném společenství (vesnice, městečko, sídliště apod.). Ti jsou pak v každodenním kontaktu s žáky příslušné školy či obecněji dětmi (ať už v roli rodiče či souseda či toho, který čeká na autobusové zastávce). A tito dospělí od školy očekávají službu, která především spočívá ve vyřešení jejich (dospěláckých) problémů s dětmi.
Tvrdím tedy, že pokud chci zákazníka vnímat jako konkrétní skupinu dospělých, pak je zúžení na rodiče nedostatečné, ne-li účelové až manipulativní.
Moderovaná diskuse rodičů a pracovníků školy nastoluje směr
Jakákoliv diskuse (i ta "pěstní") je zpětnou vazbou pro všechny zúčastněné. Je-li navíc diskuse moderovaná, pak pravděpodobně bude kultivovaná a nebude "planá". Je však nutné si uvědomit, že zúčastnění diskuse z řad rodičů nejsou všemi zákazníky školy z řad dospělých. Ba dokonce nejsou ani jejich vzorkem!Tvrdím tedy, že průběh ani závěry z moderovaných diskusí rodičů nelze zobecňovat v lokálním měřítku, natož pak v celostátním.
Učitel a lékař na srovnatelné úrovni společenského žebříčku
V diskusi pod článkem pana Feřteka došlo i na porovnávání profese učitele s lékaři.Dle mého názoru toto porovnání pokulhává ve dvou klíčových ukazatelích - diagnostice na straně poskytovatele služby a akceptace odborných doporučení na straně zákazníka. Lékař i v té nejmenší nemocnici má k dispozici odpovídající a stěží zpochybnitelné diagnostické nástroje. Lékař si dnes nedovolí stanovovat diagnózu bez jejich využití. Při konečném stanovení diagnózy se lékař opírá nejen o své zkušenosti, ale i velmi propracovaný systém v praxi ověřených a popsaných odborných produktů (například léky) a postupů (například metodika operací). To vede k tomu, že zákazník "neremcá" a plně důvěřuje lékaři, že volí pro něj nejvhodnější řešení (byť všichni víme, že ne vždy je to pravda).
Školy však nezřídka bojují se svou ekonomikou natolik, že na rozumné diagnostické nástroje může zapomenout - jak by ne, když s bídou udrží přijatelnou úroveň didaktických pomůcek či učebnic (neposkytněte lékařům léky či obvazy a do týdne máme celorepublikovou stávku). Takže fakticky základní diagnostickou metodou učitele je vlastní zkušenost. A ta je v dnešním dynamickém světě stěží využitelná. Chce-li tedy se škola více opírat o odborné zázemí, měla by mít nějaký propracovaný a relativně stabilní systém ... a v našem školství jej nemůže nalézt od začátku 21.století! A aby toho nebylo málo, tak náš vzdělávací systém nezřídka zpochybňuje pro sebe vyvinuté produkty - například RVP, státní maturity a celoplošné testování žáků. Nutno podotknout, že nezřídka se tak děje na základě "remcání" zákazníků.
Tvrdím tedy, že remcání (i když je kultivované) není právě to, co by mělo být pro stabilizaci našeho školství prioritní. Tím je kvalifikovaná diagnostika a praxí ověřené systémové pilíře vzdělávací strategie.
Místní školy a místní hospody jedno jest
Mám-li setrvat v mantinelech "místní služba pro místní dospělé" a nemohu-li hledat analogii s jinými vysokoškolskými profesemi (viz lékaři), pak dle mého názoru přirovnávání školy s hospodou zas tak moc nepokulhává. Již několik let totiž mám pocit, že všichni školství rozumí více než její provozovatelé (učitelé a potažmo ředitelé). Stejné je to u hospod - každý považuje za samozřejmé, že ji má za rohem + každý umí vařit, čepovat, roznášet a hlavně inkasovat.Kdyby se tedy dalo na odborná doporučení "štamgastů", měli bychom michelinské hvězdičky na rozdávání. Dejte jim však vše do rukou - zaplňte hospodu i hosty ze "čtvrté cenové", vybavte kuchyň nástroji ze 70.let minulého století a pro stanovení odbornosti využívejte mediální sdělení typu "Ano, šéfe!". Vsadím svůj měsíční kantorský plat, že budou rádi (a bude to sakra dřina), když po roce udrží alespoň stávající kvalitu!
Tvrdím tedy, že chcete-li hodnotit (ne-li soudit) školu, pak nejprve stanovme jasná a kvalifikovaná kritéria pro udělování "Komenského hvězdiček" - a prosím nesklouzněme k populisticky vděčnému divadlu a kejklím.
Převzato z autorova blogu Davidův sloupek
9 komentářů:
Velmi dobře, Davide. Dovolím si jen připomenout, že diagnostika ve školství je ještě o něco složitější, než ve zdravotnictví, a týká se všech, nikoli jen nemocných.
A ještě jedna věc je důležitá, i když zatím u nás není zvykem to tak vnímat. Tím skutečným zákazníkem je vždy v první řadě samotný žák. Pokud se podaří ho dovést až k pochopení této skutečnosti, je napůl vyhráno.
Děkuji za pochvalu ;-).
Se složitostí diagnostiky ve školství zcela souhlasím. Souhlasím i s tím, že zákazník je ve zdravotnictví mnohem lépe vymezen.
S těmi dětmi jako primárním zákazníkem je to problém - kéž by tak bylo, ale to je utopie. Je to otázka nejen vývoje dítěte, ale i právní (i když asi jedno podmiňuje druhé).
Z mého pohledu je však aktuálně velkým úkolem jasně vymezit roli státu a zřizovateli. Ani v jednom případě nelze hovořit o uspokojivém stavu, natož optimálním.
skutečným zákazníkem je vždy v první řadě samotný žák
Jen bych hlubokomyslně připodotknul, že doopravdy skutečným zákazníkem jsou až budoucí zákazníci našich žáků. Zahrneme-li ovšem do množiny zákazníků zákazníků kohokoli z okolí zákazníků bez určení hranic okruhu.
Pokouším se od jaktěživa vést dětičky ku prospěchu všech, totiž. Bez patosu a nimbu.
V první řadě za článek také děkuji. Hlavně potvrzuje to, že vybraní rodiče nejsou všichni rodiče. Většina rodičů "vše z povzdálí sleduje, aby se v příhodnou chvíli vložila". Za celou dobu krátké kariéry (25 let) jsem zažil asi čtyři méně příjemné pohovory s rodiči, kteří nechtěli vzít na vědomí fakt neúspěchu - ve všech případech se stížnost nekonala a vše jsme si vysvětlili, v jednom případě to považuji i za úspěšné (chlapec při přezkoušení v srpnu dostal z matematiky oprávněně za tři a poprvé narazil i překonal sám sebe).
---
Zákazníkem školy není ani rodič, ani stát, ani žák. Škola je veřejnou službou, rodič má právo vědět, má právo vyslovit svůj názor, ale škola nemá povinnost mu ve všem vyhovět. Jde o ten dialog, vzájemný. Pokud funguje, není důvod ke stížnostem.
Jsem rád, když mají rodiče snahu komunikovat s učiteli a vedením škol. Na naší škole si na komunikaci s rodiči zakládáme. Spíše bývá nesnadné přezaměstnané rodiče zapojit.
Ve velkých městech si rodiče povětšinou mohou vybírat ze škol s různým přístupem. Naprosto chápu, že tam, kde nemají moc na výběr, mají o to větší snahu na školu působit.
Jestli je rodič zákazníkem školy? Nevnímám ho jako zákazníka. Spíše jako partnera. Jestli je zákazníkem žák? Na základní škole, kdy je víceméně donucen ve škole být, kdy nezřídka nemá vnitřní potřebu nakupovat (učit se) to, co je mu předkládáno, vypadá jako zákazník jen velmi vzdáleně.
Kdo je tedy zákazníkem, kdo prodavačem, majitelem, kdo vlastníkem provozoven, kdo jsou manageři? Těch úhlů pohledu bude jistě několik.
ad krtek 20. ledna 2014 15:19
Výborně, díky moc! Školství je veřejná služba! Takže zákazníkem je veřejnost (jak já říkám společnost).
V takovém případě považuji za osvědčené a prověřené, když při hledání směru jsou demokratické nástroje založeny na zastupitelském modelu. Přímé demokracii se samozřejmě nebraňme, ale dle mého soudu je cestou do pekel, pokud jí dáme do rukou byť jen špetku moci "výkonné", ne-li dokonce "soudní".
Školství je veřejná služba!
Pardon, ale trošku se mi při tom vybavuje představa veřejného domu. Paralel by se našlo nemálo.
Otázkou pro mne zůstává, kdo nebo co je tou veřejností, které má škola sloužit.
Je to poměrně různorodá masa rodičů, jejichž zájmem může být také jen naprosto izolovaný prospěch, a to možná spíš jich samotných, než jejich dětí, a který se může klidně projevit i tím, že prostě potřebují někam svoje dítě uklidit, aby se domů vrátilo co možná nejvíce zaopatřené?
Nebo je to stát, tedy jeho správa a samospráva, která může chtít mít vzdělané a kultivované občany, kteří by jej, ten stát, i v budoucnu udržovali v provozuschopném stavu, nebo chce bezprostředně jen klid v ulicích v době, kdy občané, rodiče těch dětí, vydělávají na daně, aby se státu dobře existovalo?
Pro mne, ale doopravdy a naprosto subjektivně, je věc poměrně zřejmá. Za ta léta, se mi ještě nestalo, aby se některý z rodičů zajímal o to, co se jeho dítě naučilo nového, a také se mi ještě nestalo, aby se někdo ze státní správy či samosprávy ve školství zajímal o to, jak se mi učí, a co by případně mohl udělat proto, aby se mi učilo ještě lépe.
Pardon, kolegové, ale nenapadlo by mne, že v otázce postavení školy a učitele panuje tolik rozdílných pohledů. Pokusím se zde tedy předestřít ten svůj:
Pojem veřejná služba na první pohled postavení učitele vcelku vystihuje.
Definice: "Veřejná služba je služba ve veřejném zájmu, kterou poskytuje nebo objednává a financuje či spolufinancuje složka veřejné správy, tedy stát nebo územně-samosprávný celek (v České republice kraj nebo obec). Jejím specifickým znakem je, že pokud by nebyla finančně podporována veřejnými subjekty, nebyla by poskytována na trhu vůbec, nebo by byla poskytována v nižší kvalitě či rozsahu. Tento termín je v přímém vztahu ke společenské shodě (většinou vyjádřené ve volbách) na tom, že některé druhy služeb mají být dostupné každému bez ohledu na jeho majetek a příjmy."
Pro kolegu Blahu bych doplnil, že:
1. Pojmem veřejná služba je v ČR označována také činnost, která je prováděna obecně v zájmu dané obce. Konkrétně práce dlouhodobě nezaměstnaných, například při údržbě a úklidu veřejných prostranství, atd.
2. Za "službu veřejnosti" běžně označujeme také veřejné záchodky. Což postavení školství vcelku vystihuje.
Rozhodně pak není občan-rodič, natožpak žák, mým zákazníkem či klientem. Tím by mohl být pokud si mne objedná na soukromé doučování. Nikoliv ve škole a to ani té soukromé, pokud je příjemcem státních dotací.
Jako učitele mne neplatí rodiče. Mne platí stát. Tedy rodiče, ale i nerodiče a koneckonců i já sám.
Neboť stát, to jsme my, občané. My, lidé této země si od učitelů objednáváme vzdělanost, od lékařů zdravotní péči, od soudců spravedlnost, od policistů bezpečnost a od vojáků integritu a svrchovanost země.
Proto je naše práce posláním a nikoliv údělem služebníků.
nikoliv údělem služebníků
Což o to, posloužím rád. To mi potíže nečiní. Ani mě za to nemusejí objímat. Úplně stačí, když si ze mne nebudou dělat rohožku, a nechají mne dělat moji práci veřejného tatrmana.
Okomentovat