Daniel Münich: Česko za školku

Dítě ve školce vyjde veřejné rozpočty na necelé čtyři tisíce korun měsíčně. Přinejmenším stejnou částku odvede státu na daních a pojistném průměrná pracující matka, pokud si ovšem může práci díky školce dovolit. Navzdory těmto jednoduchým počtům se míst ve školkách dlouhodobě nedostává a v jeslích už nejsou téměř žádná.


A když už místo rodič sežene, zapsat dítě může zpravidla jen v září a přivádět a vyzvedávat ho musí jen ve stanovené časy. Jako by pracovní a osobní život rodičů tikal všem stejně jako za socialismu. Zatímco jinde se školky přizpůsobují lidem, u nás je to stále naopak. Některým, pro jejichž ratolest se místo ve školce nenajde, vypomáhají prarodiče, jiní si hlídají navzájem. Bohatší, zpravidla ve větších městech, si platí drahé školky soukromé. Většina to ale řeší metodou matka v domácnosti. Mnohé ženy si proto raději děti nepořídí vůbec. A ještě tu máme děti ulice, jejichž rodičům je to lhostejné.

Hlavní problém je však nezájem obecních zastupitelstev kombinovaný s nedostatkem obecních peněz. Stát na provoz školek pouze přispívá a o jejich vzniku a kapacitách rozhodují obce, které to financují. Zatímco školky mají přínosy pro rodiny, společnost i státní rozpočet, pro obce jsou přítěží. Ministerstva se zase na věc dívají úzkým pohledem účetních výdajů ročního státního rozpočtu. Okamžité ani dlouhodobé přínosy nevidí. A politici? Ti podléhají mýtům, které ještě zmíním.

Ekonomická stránka věci

Nedostatek mateřských škol a jeslí, jejich nízká flexibilita a nedostatek půl-úvazků jsou příčinou největšího propadu zaměstnanosti českých žen v důsledku mateřství v celé EU. Dlužno říci, že propadu většinou nedobrovolného. Uvážíme-li, že Češky dnes dosahují vzdělání vyššího než muži, máme co do činění s velkým plýtváním lidského potenciálu. Nulové čisté náklady školek pro veřejné rozpočty již byly zmíněny v úvodu. Výdělky pracujících matek by navíc zvedly spotřebu, a tedy výběr DPH. Vznikla by i nová pracovní místa učitelek, vychovatelek, školníků, kuchařek a dalších. Matky by si udržovaly kontakt s profesí a sociální vazby. Zaměstnavatelé by ještě bezdětné ženy ochotněji pouštěli na řídící pozice, kde dnes dominují muži. Česko by přestalo vykazovat jedny z největších platových rozdílů mužů a žen v EI. Zvýšila by se velmi nízká porodnost. Místo žádného či jednoho dítěte by si ženy byly ochotny pořizovat děti dvě a více. Odlehčilo by se tak demografickému stárnutí, které ohrožuje udržitelnost důchodového a zdravotního systému.

Děti by nepřicházely o důležité sociální interakce ve světě, kde význam sociálních kompetencí roste. Přínosné by to bylo zvláště pro děti se slabším sociálním zázemím, nemluvě o těch ze sociálně vyloučených lokalit. Více než polovina z nich dnes předškolní výchovou neprojde vůbec. To snižuje šance na jejich budoucí vzdělavatelnost a zapojení do společnosti. V dospělosti se potom důsledky hasí drahými sociálními dávkami, policií, soudy a vězněním.

V zemi mýtů

V Česku je zakořeněn mýtus, že menším dětem je nejlépe trvale doma s matkou, a že jesle jim dokonce škodí. Nic takového však ve světové odborné literatuře nenajdeme. Za pozornost stojí anabáze sociologů Hany Haškové a Stevena Saxonberga, kterou popsali v knize Péče o nejmenší: boření mýtů. Pátrajíce po zdroji těchto mýtů je ministerstva odkázala na některé české psychology. Ti své názory zaštiťovali staršími domácími studiemi pochybné vědecké kvality a dvacet let starou studií zahraniční, která však došla k závěrům zcela opačným.

Špatně interpretován je také guru dětských psychologů, profesor Matějček. Ten se sice výzkumem vývoje malých dětí ve druhé polovině minulého století proslavil i ve světě, ale jeho závěry se týkají dětí z dětských domovů. A denní jesle uváděl jako potenciální problém pouze v případě, že je nejmenší děti navštěvují více než deset hodin denně.

Konzervativní póza

A ještě tu máme pozérské konzervativce, kterým jsou výzkumné poznatky lhostejné. Hledí nostalgicky do časů první republiky nebo ještě dále a považují ženy-matky v domácnosti za základ konzervativních hodnot. Bohužel si jaksi nevšimli, že svět se od dob filmů pro pamětníky zásadně změnil. Pospolu kdysi běžně žily mnohodětné rodiny. Výchova a socializace malých dětí tak probíhaly mezi mnoha sourozenci a dětmi příbuzných, kde se starší děti běžně staraly o ty mladší. Matky a další ženy v domácnosti držely náročné domácí práce, často na statku, protože většina lidí tehdy žila na venkově.

Dnes je dítě většinou jedináček zavřený v městském bytě s matkou, otec v práci. Hrát si před dům rozumný rodič dítě nepustí. Dětem se potom nedostává rozmanité a podnětné společenství vrstevníků a okolního světa.

Bylo a bude

Situaci chtěla změnit Nečasova vláda. Pod vlivem oněch konzervativních mýtů však o rozmachu běžných školek neuvažovala, natož o jeslích. Zamýšlela jen podporu dětských skupin, hlavně ve firmách. Byť to jistě bylo lepší než nic, vyřešit problém to nemohlo. Založení firemní dětské skupiny lze čekat jen u větších zaměstnavatelů a jen ve větších městech. Navíc toto řešení výrazně redukuje výběr rodičů mezi zaměstnavateli. Příprava příslušného zákona se však bez valného zájmu kabinetu táhla tak dlouho, až s pádem vlády spadl pod stůl. Během jeho přípravy se vyjevilo, že zakládání firemních školek a dětských skupin je možné již dnes, jen jim brání nepřehledná změť paragrafů a ministerských vyhlášek. Potenciální zakladatele těchto zařízení úředníci dnes posílají od čerta k ďáblu a spoluzodpovědná ministerstva školství, práce a zdravotnictví nenašly způsob, jak se domluvit a pravidla zpřehlednit.

Sliby vyřešit nedostatek školek jsme četli ve většině volebních programů, včetně ČSSD a KDU-ČSL. Teď jen doufat, že se sliby změní i v činy.

Text v mírně odlišné podobě vyšel v MF Dnes 20.11.2013 | Rubrika: Názory | Strana: 15 |

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na Aktuálně.cz