Bořivoj Brdička: Teoretické možnosti kombinovaných forem vzdělávání

Třetí díl seriálu o kombinovaných metodách výuky zabývající se teoretickými aspekty této problematiky, jež je nezbytné pochopit dříve, než je možné se pokoušet tyto postupy zavádět v praxi.


Mám dojem, že současný vývoj, který můžeme pozorovat v zámoří, jasně naznačuje, že tamní školství se většinově transformuje směrem ke kombinovaným formám výuky. Vzniká nové prostředí, které jeho propagátoři označují za „New Blended Learning World“ (nový svět kombinovaného vzdělávání). Podívejme se, jaké nové možnosti školám tento způsob využití technologií přináší.

Plánování

Přestože se kombinované formy zavádějí všude, je třeba si uvědomit, jak velký je rozdíl mezi situací, v níž se transformuje škola stávající, a takovou, v níž na technologie orientovaný soukromý zřizovatel přichází s ideou založit školu novou. Většina škol, které dnes v USA slouží jako vzor blended learningu, vznikla na zelené louce jako charter school, čili na základě vlastního předem připraveného a schváleného plánu (něco jako naše akreditace). Podmínky jsou natolik volné, že nic nebrání modifikovat nejen čas ve škole trávený, velikosti tříd, či dokonce i formu postupu do vyšších úrovní studia.

Jednu věc mají public (veřejné) a charter schools společnou. Mají stejné normativy, tj. dostávají tolik peněz od státu, kolik mají žáků. Charter schools jsou ale většinou navíc podporovány též různými soukromými nadačními fondy. Zkoumáním způsobů zavádění kombinovaných forem výuky se proto logicky jako červená nit táhne snaha soukromých zřizovatelů se na provozování školy dívat jako na firmu, u níž, byť je ze zákona nezisková, ekonomické faktory řízení převládají. Jak hned uvidíme, technologie při tomto chápání problému přinášejí mnohé možnosti zcela nových přístupů – dejme tomu inovativních, ale hlavně efektivních. Posuzovat je samozřejmě musíme především podle toho, zda zároveň umožňují plnění výukových cílů nebo dokonce i jejich překračování.

Není výjimkou, že charter schools mají odlišný časový harmonogram docházky nejen na úrovni dnů a týdnů, ale i v rámci celého školního roku. U Carpe Diem jsme například zmiňovali, že v pátek chodí jen ti žáci, kteří nemají splněny všechny pracovní povinnosti (Americké hybridní školy pro síťovou generaci), což je mimořádně účinný způsob zvyšování motivace ke studiu. Docela běžné je ale i to, že žáci mají plánovanou výuku každý den až do odpoledních hodin. Některé tyto školy mají školní rok rozdělený na několik více týdenních úseků, v rámci nichž kombinují výuku teoretickou s praxí (projekty) a volnem.

Z pohledu ryze ekonomického je jednou z nejvyšších položek v nákladech mzda učitelů. Proto je snaha ušetřit právě zde celkem logická. Kombinované školy mají navíc značné náklady též díky nutnosti pořizovat hardware a software. V Carpe Diem tráví žáci 60 % času ve společné počítačové hale řízeni systémem pod dohledem jednoho či dvou asistentů. Úspory na učitelích lze ale dosáhnout i jinak. Rozdělíte-li den či školní rok na několik úseků, v nichž se budou žáci střídat v činnostech, které ne všechny vyžadují přímou účast učitele, nebo naplánujete-li pro všechny hromadnou aktivitu v aule či na dvoře, docílíte také úspory.

Obecně samozřejmě platí, že podaří-li se převést některé ve škole dříve s přímou účastí učitele realizované výukové činnosti na počítač, uvolní se adekvátní část úvazku učitele na jinou aktivitu. Bylo by však smutné, kdyby jediným důvodem zavádění technologií nakonec byla úspora nákladů. Zabránit snahám ušetřit je teoreticky možné jedině průkazným ověřováním dosažení všech požadovaných výukových cílů.

Budeme-li žádat jen takové znalosti, které mohou žáci získat u počítače, nesmíme se divit, když budou učitelé nahrazováni. Budeme-li požadovat, aby cílem výuky byla skutečná schopnost žáků umět spolupracovat, hodnotit informace, tvořit a budovat si osobní vzdělávací prostředí, pak se výuka bez soustavného přímého kontaktu s učitelem neobejde. Při nasazení technologií bude v každém případě třeba, aby k tomu měli všichni učitelé dostatečnou kvalifikaci (Integrace technologií podle modelu TPCK) a průběžně se dále vzdělávali. Proto je správný jedině takový model zavádění technologií, v němž jsou úspory času učitelů oproti tradičním postupům plně věnovány jejich sebezdokonalování a spolupráci. Je nezbytné též nezapomenout na celkem zřejmý fakt, a sice že učitel s vyšší kvalifikací musí být též lépe placen.

Modely kombinovaného vzdělávání

Teorii blended learningu asi nejlépe popisují materiály hlavního organizátora třetího v minulém dílu popisovaného MOOC kurzu The Clayton Christensen Institute for Disruptive Innovation. Odtud pochází i následující popis (taxonomie) typických způsobů nasazení kombinovaných forem využití technologií ve výuce, které propojují aktivity fyzicky uskutečňované ve škole (brick and mortal) s aktivitami online.

Blended Learning Model Definitions, The Clayton Christensen Institute

1. Model Rotace
Při tomto způsobu realizace výukových činností, který je pro blended schools typický, dochází ke střídání výukových aktivit tak, aby se uskutečnil pokud možno celý cyklus, v němž učení probíhá – od motivace přes rozpoznání problému, nalezení a uchování řešení, zobecnění až k praktickému využití a zpětné vazbě (volně podle Roberta M. Gagné). Rotaci je možno nastavit v rámci výuky různě:

• Stanoviště ve třídě (Station).
  Uvnitř třídy existuje několik pracovišť, z nichž alespoň jedno využívá technologie. Nejčastěji jich ale bude asi více. Někde se vždy odehrává individuální práce učitelem předem připravená ale řízená počítačem (třeba soubor cvičení se zaznamenáváním výsledků). Jinde mohou žáci dostat prostor pro praktické uplatnění získaných poznatků (projekt, tvorba videa, blog apod.). Na dalším se třeba pracuje klasicky s papírem a perem. A jedno pracoviště bude jistě sloužit jako místo doučování nejslabších – třeba s pomocí těch žáků, kteří již látku zvládli. Může se při tom uplatnit třeba interaktivní tabule. Asi si umíte představit, co všechno musí dělat učitel, má-li mít takto nastavená výuka úspěch. Není výjimkou, že ve třídě je přítomno více týmově spolupracujících učitelů nebo alespoň jeden s asistentem.
• Pracoviště školy (Lab).
  V tomto případě nejsou jednotlivá stanoviště umístěna v jedné třídě, ale rozprostřena po celé škole. Jedním z nich je samozřejmě počítačová učebna, která ovšem neslouží pouze k výuce informatiky, ale k procvičování všech k tomu vhodných výukových témat (matematika, fyzika, přírodní vědy, jazyky atd.). Na jiných místech jsou pak realizovány další výukové aktivity – jako jsou třeba projekty, doučování, ale klidně i frontální výklad. Ve škole jsou na různé typy výukových činností specializovaní učitelé podle toho, která z těchto činností se jim nejlépe daří. Pracují týmově a nedělají všichni všechno. Výuka i učitelé nejsou orientováni předmětově ale spíše tematicky či oborově.
• Převrácená výuka (Flipped).
  Tento model lze plně nasadit pouze v případě, že mají všichni žáci volný přístup k internetu ve školním a nejlépe i mimoškolním prostředí. Učitel vytváří svým žákům plán online činností, jehož plnění průběžně kontroluje a na výsledky reaguje. Jeho důležitou komponentou jsou video-tutoriály, které do značné míry nahrazují tradiční frontální výklad všem žákům ve třídě najednou. Při přechodu od tradičních ke kombinovaným metodám se většinou začíná pokusy se zadáváním sledování tutoriálů žáky doma namísto domácích úkolů. To ale naráží na problémy s neochotou u některých jedinců úkol splnit. Proto je třeba takový přechod předem plánovat, vymyslet, jak žáky ke splnění zadání motivovat, a zavést najednou nejlépe pro celou školu. Cílem je vytvořit prostředí, kde každý pochopí, že se mu cesta za osobním poznáním vyplatí. Více o převrácené třídě (výuce naruby, jak to někteří autoři v češtině nazývají) zde – Převrácená třída podle Dr. Lodge, Má převrácená třída smysl?
• Individuální rotace.
  Jedná se o osobní program střídání pracovišť při výuce vzniklý kombinací ostatních rotačních modelů. Na rozdíl od předchozích zde každý žák postupuje podle svého vlastního plánu s možností některé z pracovišť vynechat, je-li aktivita pro něj nadbytečná. Je to samozřejmě hodně náročné na organizaci, ale výhody spojené s motivací mohou být značné. Žák zde může po splnění všech podmínek postoupit do vyšší úrovně studia ihned a nemusí s ostatními čekat, až uplyne nutný čas (a přitom se nudit).

2. Flex
Rozdíl mezi individuální rotací a modelem Flex není velký. Řízení výukových aktivit je u všech dříve popisovaných rotačních modelů v rukou učitele. On je tím primárním činitelem, který rozhoduje, co bude ten který žák dělat. U Flexu jsou aktivity naopak primárně nastavovány adaptivním počítačovým systémem řízení výuky, který je spravován centrálně a určuje, co má žák dělat (včetně off-line prezenčních aktivit). Učitel však má možnost do plánu činnosti zasáhnout a podle aktuálních potřeb ho flexibilně změnit. Právě dříve opakovaně odkazovaná škola Carpe Diem je příkladem aplikace modelu Flex.

3. Výběr z nabídky (A La Carte)
V tomto případě je tradiční školní vzdělávací program rozšiřován o online kurzy nabízené externím dodavatelem. Ten, do kterého se mají žáci zapsat, se tedy vybírá ze seznamu. Je na učiteli, který svým žákům doporučí. V některých státech americké Unie je ze zákona povinné alespoň část studia střední školy absolvovat online. Proto je komerční nabídka na trhu celkem dost široká (nejznámější firmou nabízející online kurzy je asi K12). Dnes ji rozšiřují též volně dostupné kurzy MOOC.

4. Obohacený virtuální model (Enriched Virtual Model)
Jestliže byl u předchozího modelu základem tradiční školní vzdělávací program, zde je to opačně. Některé virtuální online školy rozšiřují své kurzy o prezenční moduly. Potvrzují tak již v prvním dílu zmiňované tvrzení o výhodách kombinovaných výukových forem.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz