Andrew McAfee: Jak bude vypadat práce v budoucnosti?

Ekonom Andrew McAfee naznačuje, že roboti v budoucnu pravděpodobně převezmou naši práci - alespoň práci, jak ji známe dosud. V přednášce zahleděné do budoucnosti přemýšlí, jak bude práce vypadat, a jak vzdělávat příští generaci, která bude práci vykonávat.




Spisovatelka George Eliotová nás varovala, že z mnoha možných omylů je proroctví to nejsvévolnější. Yogi Berra, všemi uznávaný jako její protějšek z 20. století, s tím souhlasil. Řekl: "Je těžké předpovídat, zejména budoucnost."

Budu ignorovat tato varování a předpovím něco velmi specifického. V tomto rychle utvářeném světě se budeme stále více setkávat s věcmi, které působí jako sci-fi, a bude stále méně toho, co vypadá jako práce. Naše auta brzy budou řídit sebe sama, bude tedy třeba méně řidičů náklaďáků. Propojíme Siri a Watsona a zautomatizujeme tak spoustu práce, kterou nyní dělají zaměstnanci callcenter, opraváři a diagnostici, a zde je robot R2D2, natřený na oranžovo, jak se dává do práce, a převáží regály ve skladech, bude tedy třeba méně lidí, kteří chodí ve skladech sem a tam.

Již asi 200 let se tvrdí to, co nyní říkám já, tedy že nastává doba technologické nezaměstnanosti, počínaje ludity, kteří rozbíjeli stavy v Británii před dvěma staletími, a mýlili se. Ekonomika našeho rozvinutého světa dosáhla téměř plné zaměstnanosti.

Položme si kritickou otázku: Proč je tato doba jiná, pokud opravdu jiná je? Důvodem je, že v několika minulých letech naše stroje předváději to, co nikdy předtím: porozumění, mluvení, slyšení, vidění, odpovídání, psaní a další nové schopnosti stále přibývají. Například mobilní humanoidní roboti jsou stále velmi primitivní, ale výzkumníci ministerstva obrany právě vypsali soutěž, aby dokázali něco takového, a jak to zatím vypadá, tato soutěž bude úspěšná. Když se rozhlédnu kolem, myslím, že není daleko doba, kdy budeme mít androidy, kteří budou vykonávat hodně práce, kterou nyní děláme my. Vytváříme svět, kde bude stále více technologie a méně práce a úkolů. Bude to svět, kterému Erik Brynjolfsson a já říkáme "nová doba strojů."

Je třeba vědět, že toto je naprosto úžasná zpráva. Toto je aktuálně nejlepší zpráva z ekonomiky pro celou planetu. Ne že by tu bylo moc konkurence, že? Toto je nejlepší zpráva z ekonomiky, kterou máme, a to ze dvou důvodů. Za prvé, technologický pokrok nám umožňuje udržet ohromující tempo nedávné doby, kdy výroba stoupá, zároveň klesají ceny, a objem a kvalita pokračují ve vzestupu. Někdo to může pokládat za povrchní materialismus, ale to by byl naprosto špatný pohled. Toto je nadbytek, co je přesně to, co od našeho ekonomického systému chceme. Druhým důvodem skvělé zprávy o nové době strojů je fakt, že jakmile androidé začnou pracovat, nemusíme pracovat my, a budeme zbaveni lopoty a dřiny.

Když o tom hovořím s přáteli z Cambridge a Silicon Valley, říkají: "Skvělé. Už žádná lopota, žádná dřina. Máme šanci si představit úplně jinou společnost, kde tvůrci a objevitelé a vykonavatelé a inovátoři mohou spolu se svými mecenáši a podporovateli diskutovat, bavit se, objasňovat a pobízet jeden druhého." Tato společnost vypadá jako TED konference. Je v tom ve skutečnosti hodně pravdy. Sledujeme ohromný rozkvět. Ve světě, kde vyrobit předmět je stejně snadné jako vytisknout dokument, máme úžasné nové možnosti. Lidé, dříve řemeslnící a pouzí nadšenci jsou nyní tvůrci, a přinášejí ohromný objem inovací. A umělci, dříve omezeni, mohou nyní tvořit věci, které nikdy, nikdy předtím nebyly možné. Takže toto je doba rozkvětu a čím více se rozhlížím, tím víc jsem přesvědčen, že tento citát fyzika Freemana Dysona vůbec není nadsázka. Je to prostě tak. Nacházíme se v překvapivé době.

["Technologie je boží dar. Po daru života je to možná jeden z největších božích darů. Je to matka civilizace, umění a vědy."- Freeman Dyson]

Což nás vede k následující ohromné otázce: Co by se asi tak mohlo zvrtnout v této nové době strojů? Že? Hurá, no nic, jásejte, kašlete na to. Budeme čelit dvěma ožehavým úkolům, jak zamíříme hlouběji do budoucnosti.

První jsou hospodářské, shrnuté opravdu hezky v apokryfním příběhu o rozhovoru mezi Henry Fordem II a Walterem Reutherem, což byl předseda odborů v automobilovém průmyslu. Projížděli novou moderní továrnou a Ford se v žertu zeptal Reuthera: "Hele, Waltře, jak asi přinutíte ty roboty, aby platili odborové příspěvky?" A Reuther odvětil: "Hele, Henry, a jak je přiměješ, aby kupovali auta?"

Reutherův problém v tomto vtipu je, že je těžké nabízet svou pracovní sílu v ekonomice plné strojů, jak jasně vidíme ve statistikách. Když se podíváte, jaká byla během minulých dekád návratnost kapitálu, čili firemní zisky, vidíme, že vzrůstají, a vidíme, že jsou vyšší než kdy jindy. Jestliže se podíváme na zisk pracovní síly, čili na celkové vyplácené mzdy, vidíme, že jsou nejnižší v historii a míří velmi rychle opačným směrem.

Takže pro Reuthera je to špatná zpráva. Zdá se, že by to mohla být dobrá zpráva pro Forda, ale vůbec to tak není. Jestliže chcete lidem prodat velký objem poněkud dražšího zboží, opravdu potřebujete velkou, stabilní a prosperující střední třídu. V Americe jsme takovou měli během celé poválečné éry. Ale střední třída je zjevně ve velkém ohrožení. Známe to ze statistik, stručně zde zopakuji, že střední příjem v Americe klesl během posledních 15 let, a hrozí nám, že budeme lapeni ve zvráceném cyklu, kde nerovnost a polarizace budou postupně narůstat.

Společenské změny související s touto nerovností si zasluhují pozornost. Tyto změny ve společnosti, které bývají zobrazeny takto, mě v podstatě netrápí. Tento druh problémů společnosti mě neznepokojuje. Kolem je dost škarohlídských představ, co nastane, až stroje získají vědomí, a že povstanou a semknou se do útoku proti nám. Toho se začnu obávat tehdy, až si můj počítač všimne mé tiskárny.

(Smích) (Potlesk)

Takže těchto výzev se opravdu nemusíme bát. Abych popsal společenské změny, které nastanou v nové době strojů, řeknu vám příběh dvou obyčejných amerických zaměstnanců, A aby byli opravdu obyčejní, řekněme, že jsou oba běloši. První má vysokoškolské vzdělání, profesionální, kreativní typ, manažer, inženýr, doktor, právník nebo něco podobného. Říkejme mu Ted. Ted je na špičce americké střední třídy. Jeho protějšek nemá vysokou školu a je zaměstnán jako dělník, úředník, dělá podřízenou duševní nebo fyzickou práci. Říkejme mu Bill.

Kdyby to bylo před 50 lety, Bill a Ted by vedli pozoruhodně podobný život. Například, v roce 1960 by pravděpodobně oba pracovali na plný úvazek, pracovali aspoň 40 hod týdně. Ale jak ukázal sociolog Charles Murray, jak se ekonomika zautomatizovala, počítače se začaly ve firmách používat kolem roku 1960, jak jsme začali progresivně používat techologie, automatizaci a digitalizaci, osudy Billa a Teda se rozešly. Během této doby si Ted udržel svou práci na plný úvazek. Bill ale ne. Bill byl často bez práce, zatímco Ted jen zřídka. Tedovo manželství byl celkem spokojené, Billovo ne. Tedovy děti vyrůstaly doma s oběma rodiči, zatímco Billovy rozhodně ne. Jak ještě je Bill vyloučen ze společnosti? Chodí méně k prezidentským volbám, a častěji se vyskytuje ve vězení. Takže veselé povídání o společenských změnách to není, a na zlepšení to nevypadá. Změny probíhají bez ohledu na etnické nebo demografické skupiny, a změny jsou tak bouřlivé, že je dokonce ohrožen ohromující pokrok, kterého dosáhlo hnutí za občanská práva.

Mí přátelé v Silicon Valley a Cambridge přehlížejí, že oni jsou Ted. Žijí své skvělé, naplněné a produktivní životy a mají veškeré výsady, zatímco Bill žije úplně jinak. Oba jsou důkazem, že Voltaire měl pravdu, když popsal přínosy práce a fakt, že nás brání ne před jedním, ale před třemi velkými zly.

["Práce chrání člověka před třemi velkými zly: nudou, neřestí a chudobou." — Voltaire]

Takže co s tím uděláme?

Pravidla ekonomiky jsou překvapivě jasná, překvapivě přímá, zejména krátkodobě. Roboti nám v příštích několika letech nevezmou všechnu práci, takže platí Ekonomie pro první ročníky: Podporovat podnikání, budovat infrastrukturu a dbát, aby vzdělávací systém poskytoval patřičné vzdělání a potřebné znalosti.

Z dlouhodobého hlediska, s ekonomikou spoléhající více na technologii a méně na lidskou práci musíme zvážit radikálnější zásahy, například zaručený minimální příjem. To se asi některým z vás nelíbí, protože to je spojeno s levicovými názory a s poněkud radikálními schematy přerozdělování bohatství. Prozkoumal jsem tuto myšlenku a možná vás uklidní, že myšlenka zaručeného minimálního příjmu byla prosazována takovými zavilými socialisty jako byli Friedrich Hayek, Richard Nixon a Milton Friedman. A pokud se obáváte, že něco jako zaručený minimální příjem utlumí naši snahu uspět a že zpohodlníme, možná vás zaujme, že sociální mobilita, jedna z věcí, kterou se my v USA pyšníme, je nyní nižší než v zemích severní Evropy, které mají velmi štědrý sociální systém. Takže ekonomická pravidla jsou velmi přímočará.

Pravidla společnosti jsou mnohem podnětnější. Nevím, jakým pravidlem přimět Billa, aby byl a zůstal aktivní celý život.

Vím, že vzdělání hraje velkou roli. Vím to z vlastní zkušenosti. Prvních pár let jsem chodil do Montessori školy a tam jsem poznal, že svět je zajímavé místo a že mým úkolem je prozkoumávat jej. Ve třetí třídě byla škola zrušena, takže jsem přešel do veřejné školy a měl jsem pocit, že mě poslali do Gulagu. Zpětně nyní vidím, že úkolem té školy bylo připravit mě na život úředníka nebo dělníka, ale tehdy jsem cítil, že mě chtějí naučit podřízenosti. Musí se to zlepšit. Nesmíme už odmítat Billy.

Vidíme, že se objevují jiskřičky naděje. Vidíme, jak technologie ovlivňuje vzdělávání a lidé se zapojují, od nejmladších až po ty nejstarší. Významní představitelé průmyslu říkají, že je třeba změnit přístup k věcem, kterých jsme si dříve cenili. A vidíme velmi vážné a důsledné a daty podložené snahy pochopit, jak postupovat v těch nejohroženějších komunitách.

Takže ty jiskřičky naděje svítí. Nechci předstírat ani na chvíli, že to bude dostačovat. Čelíme náročným problémům. Například máme asi 5 milionů Američanů, kteří jsou bez práce aspoň 6 měsíců. Nebylo by k ničemu, kdybychom je poslali zpět do Montessori školy. Nejvíce se obávám toho, že vytváříme svět plný nablýskaných technologických hraček uvelebených ve zchátralé společnosti a podporované ekonomikou, která generuje nerovnost místo příležitostí.

Myslím ale, že to neuděláme. Myslím, že uděláme něco mnohem lepšího z jednoho prostého důvodu: Fakta jsou zřejmá. Realita této nové doby strojů a změny v ekonomice vycházejí najevo. Kdybychom chtěli tento proces urychlit, mohli bychom nechat naše nejlepší ekonomy a politiky hrát hru Jeopardy proti Watsonovi. (Jeopardy = americká TV show, obdoba pořadu Riskuj. Watson = inteligentní systém IBM, pozn. překlad.) Mohli bychom poslat Kongres na samostatný výlet auty. A kdybychom provedli hodně podobných věcí, vzrostlo by povědomí, že časy se mění. A pak bychom se dali do práce, protože ani na vteřinu si nemyslím, že jsme zapomněli řešit náročné problémy nebo že jsme příliš lhostejní nebo bezcitní, abychom se vůbec o něco snažili.

Svou přednášku jsem uvedl slovy mistrů pera, oddělených od sebe oceánem a staletím. Zakončím ji slovy politiků, kteří si byli podobně vzdálení.

Winston Churchill navštívil mou mateřskou MIT v roce 1949 a řekl: "Jestliže máme přinést prosperitu širokým masám všech lidí v každé zemi, stane se tak jedině neúnavným zdokonalováním všech prostředků technické výroby."

Abraham Lincoln si uvědomil, že s tím souvisí ještě něco. Řekl: "Mám pevnou víru v lidi. Když jim říkáte pravdu, můžete se na ně spolehnout a čelit jakékoliv národní krizi. Je třeba jim říct prostá fakta."

Rozloučím se s vámi optimisticky: je skvělé, že jasně a zřetelně vidíme, že doba strojů nastupuje, a pevně věřím, že je užijeme takovým způsobem, abychom mířili správným směrem v náročné, bohaté ekonomice, kterou vytváříme.

Děkuji vám.

(Potlesk)

Zdroj: TED.com