V reakci na článek Obrana učitele a předchozí články pana Chába i v reakci na pana Feřteka a dalších chci jako častý čtenář Britských listů, jako rodič a trochu odborník ve vzdělávání přidat svůj pohled.
V současnosti vnímám několik protichůdných trendů v českém (nejen českém) školství. Mým cílem je v tomto textu zdůraznit zejména ty oblasti vzdělávání, které trpí rozšířenou zaslepenou ignorancí velmi závažných problémů a rizik. A hlavním mým cílem je zdůraznit existenci řešení a cest, které jsou často přehlíženy jako „příliš odvážné“, netradiční, okrajové a podle mě jsou téměř nutné.
Vnímám aktuálně dva velké extremistické tlaky na změnu škol, jeden je extrémně systémový a můžeme ho i vnímat jako „totalitní“ nebo „konzervativní“ nebo „centralizovaný“. Je to tlak shora, často od politiků, úředníků, nadnárodních organizací, někdy i profesních organizací. Škola jako továrna na lidské zdroje musí účinněji fungovat, produkovat kvalitu a flexibilitu. Je potřeba měřit výkony žáků a systému, srovnávat je a zavádět opatření k většímu výkonu žáků a systému. Tato vize se dá sledovat například u zpřesňování a doplňování „povinného učiva“, tendencí ke „standardům pro žáky“, k „plošným srovnávacím testům žáků“, ke státní maturitě formou „srovnávacího testu“. Pozitivní je zájem o „rovné šance všech“ a snaha o sledování „aktuálního uplatnění na trhu práce“.
Druhý velký tlak na školu je extrémně individualistický a můžeme ho vnímat jako „liberální“ nebo „anarchistický“ nebo „decentralizovaný“ nebo „humanistický“. Je to tlak jednotlivců, rodičů, někdy dravých podnikatelů, někdy sociálně citlivých intelektuálů. Pohled na školu je jako na pouhou službu v naprostý prospěch dítěte a jednotlivce. Zde se měří rozvoj dítěte zejména s ním samým, s životními cíli a praxí. Hlavní je naučit se pro život, pro úspěch nebo štěstí v životě dle idejí jaké jednotlivec sdílí. Výsledkem toho tlaku jsou některé alternativní školy, některé soukromé školy a některé typy domácího vzdělávání. Pozitivní je zájem o „osobnost dítěte“ o „maximální možný rozvoj potenciálu“.
Z obou extremních tlaků bych vybral dvě věci, z toho první snahu o „rovné šance na kvalitní vzdělání pro všechny“ a z druhého „maximální rozvoj potenciálu, osobnosti dítěte“. Je to umělé rozlišení tlaků na školu, ovšem docela zajímavé může být je aspoň na chvíli přijmout jako možný popis reality.
Jaké problémy nechceme vidět a které nyní ničí jednotlivé děti a stále častěji jsou příčinou snahy utéct z běžných škol do alternativ (které mohou být skvělé, jenže jsou dostupné jen někomu, některé jsou finančně náročné – dojíždění, školné a jiné dofinancování z vlastních zdrojů) a časem může „větší útěk“ přinést „pád systému školství“ nebo téměř jistě zvyšování nerovných šancí na kvalitní vzdělání.
- Škola předává dětem informace zvenku, které jsou často nepravdivé a dobově omezené
- Škola málo podporuje samostatnost, tvořivost, odvahu, vlastní názory a sebevědomí dětí
- Škola často ignoruje přirozenou zvědavost a touhu objevovat
- Škola málo podporuje sebepoznání dítěte a to, aby mu život a svět dával celkový smysl
- Škola málo pracuje s emocemi a se sociální interakcí žáků, dopustí přílišné riziko šikany
- Škola často ignoruje, že nejlépe se učíme jeden od druhého, žák od žáka, od souseda apod.
- Škola se nesnaží napodobit přirozené prostředí rodiny, ačkoli je pro dítě nejbezpečnější
- Škola vyžaduje od dětí poslouchat autoritu, a téměř neřeší, jestli je morální nebo nemorální
Uvedl jsem jen některé příklady rozšířených problémů škol, které považuji za potřebné ihned řešit.
Řešení, která vidím jako téměř jediná možná, jsou někdy odsuzována jako netradiční (i nebezpečná).
Systém školství: Řešení je povolit výraznější alternativy v rámci systému. Podpořit školy ať hledají nové cesty výuky. Podívat se do všech alespoň trochu alternativních škol v České republice a inspirovat se. Rozvíjet koncept pouze rámcových osnov, ubrat povinné učivo. Dávat důraz na kvalitu bez srovnávacího měření zbytečných detailů. A už vůbec ne tak, že srovnáváme jednotlivé žáky nebo školy mezi sebou. Ubrat kontroly školy zvenku a posílit kontrolu a zpětnou vazbu zevnitř komunity.
Vedení škol: Do školství vnést co nejvíce participativní demokracie. Rozvíjet komunitní řízení školy, kdy škola patří všem.
Rodiče: Řešení je pustit rodiče co nejvíce ke všemu, i k obsahu a formě výuky školy. Pokud jste rodiče a máte zájem o více „sebeorganizaci“, rád vám poskytnu individuálně a zdarma více informací.
Žáci: Dát prostor samotným dětem, podobně jako v rodinách mají své slovo, mají ho mít i ve školách. Proměnit hodnocení na sebehodnocení žáků.
Společnost: Podpořit rovné šance a dělat podpůrná opatření v dostupnosti stejně kvalitních škol pro všechny. Využít školu jako potenciálně skvělou instituci, protože je na ní hezké že nás učí (nebo může učit) žít všechny spolu a dává nám šanci být v laboratoři budoucnosti, jak sociální tak znalostní.
A nakonec to nejlepší - učitelé: Dát důvěru učitelům jako profesionálům ať se kontrolují sami a rozvíjí silné profesní sebeurčující aktivity. Podpořit hlavně alternativní učitele, ubránit je před vyhořením, pomluvami, měřiči výsledků systému a dalšími obtížemi. Pane Chábe v reakci na váš text chci dodat, že znám učitele, kteří dokážou motivovat i 40 puberťáků najednou a nezlomit je.
Psáno pro Britské listy
24 komentářů:
Podpořit školy ať hledají nové cesty výuky.
To je pěkná představa. Potřeboval bych ovšem přiblížit, co se míní tou novou cestou. Představa učitele coby prospektora snícího o bájné bonanze mne trošku děsí. Nezřídka to skončí u hlušiny. Nejsem si jist, jestli převážná většina škol má ve svých sborech na potřebné úrovni odborně zdatné didaktiky. Po mnohaleté pedagogické praxi bych byl v obasti experimentování s dětmi velmi, ale velmi obezřetný.
Proměnit hodnocení na sebehodnocení žáků.
A právě s ohledem na tyto zkušenosti bych se skoro neodvážil hodnotit samo dítě. Natož veřejně a archivovatelně. I když mám podle psychologických testů o sobě poměrně vysoké mínění, do pánaboha ještě daleko. Jestli něco hodnotím, pak jedině výsledek žákovy práce. A to ještě právě a jen, je-li v souladu se zadáním.
Zmíněné sebehodnocení považuji, což opakuji už neméně po sté, za jedno z největších školních zvěrstev páchaných na dětech. Hned po hnědé omáčce.
Mám takovou představou, že nějakému učitelskému paku, které vůbec netušilo, jak žákův výkon posoudit, našeptal školní rarach tu zvrhlou otázku: Tak co by sis dal?
Nevidím ale jediný důvod, proč by žák měl zveřejňovat svoje mínění a ještě navíc o sobě sama. Dovedu si představit, že se najde dost učitelských pitomců, kteří mu budou jeho názor vyvracet a z pozice byť o málo, ale přece jen většího přehledu se jej snažit dostatečně vtipně umlátit argumenty. Popřípadě se vůči slušným dětem zachovat jako ercsvině se slovy, no, chtěl jsem ti dát za dva, ale když to sám vidíš na trojku...
Chci věřit, že zastánci autoevaluace si to pěkně vyzkoušejí na nejbližší pracovní poradě. A rád bych jim připomněl pravdu ještě z dob samurajských o tom, že jedinou upřímmně vyjádřenou sebekritikou je sebevražda.
Zlá škola a dobrý svět.
Škola často ignoruje, že nejlépe se učíme jeden od druhého, žák od žáka, od souseda apod.
Škola se nesnaží napodobit přirozené prostředí rodiny, ačkoli je pro dítě nejbezpečnější
A není to dobře, že učitelé nesmějí děti tlouct, nepijí před dětmi alkohol, nekouří, ...?
Když sousedovi projde topení PETkami, znamená to, že i já můžu. Není to dobře, že ve škole je to jinak?
V jedné diskusi jsem psal, že škola je taková, jaká je společnost. Lze změnit společnost tím, že změním školu? Anebo změnit školu tím, že změním společnost?
Ad sebehodnocení
Švagrová v práci měla svého času takový režim, že se pravidelně museli zaměstnanci známkovat. Když si dávali jedničky, bylo podezření, že si o sobě moc myslí, když si dávali trojky, naopak byli považováni za příliš skromné. Myslím, že ten režim už skončil, protože k ničemu nevedl;-)
"jako rodič a trochu odborník ve vzdělávání přidat svůj pohled."
Tak to vždycky zbystřím, když čtu slovo odborníka nebo skoro odborníka.
Pak čtu až nevěřím svým očím, tak se podívám, co odborník vystudoval a co učí.
Pak zjistím, že odborník vystudoval fildu, učitel to není, ale je pan "doktor" a pedagog.
Pak už ten trochu ujetý text v souvislosti s trochu odborníkem plně dává neodbornému učiteli s dvaceti lety praxe smysl.
Pro Pytlik Blaha: hodnoceni zaku je tak predimenzovane v cechach, ze deti se skoro nemaji kdy ucit, jelikoz jsou neustale hodnoceny, coz by nevadilo, pokud by slo o hodnoceni neutralni zpetnou vazbou od ucitele zakovi. Jinak verjne se sebehodnotit je casto zverstvo, to mate pravdu, je mozne jen nekdy a dobrovolne, jde mi o to aby dite hodnotilo prava a jen svoji uroven cteni napriklad a ne svou osobnost jako celek, to se mi na vas libi, ze rozeznavate tento rozdil
pro Krtka: Skola neni zla jak pisu v jednom odstavci je praveze skvela, jen dela chyby, ktere ji skodi. A to jak vidite rizikove rodice zle a mlatici deti,ano jsou takovy nektery a casto jejich detem skola jeste k tomu prida par spatnych znamek akorat a i ucitel muze byt zly ackoli nesmi bit deti. Jinak ano skola potrebuje vic penez pro ucitele a poradce aby takove situace zvladala a zaklad je cela spolecnost abychim ji menili, nejen skolu.
Pro anonyma, kteremu vadi ze sam neucim, ja pracoval v zakladni skole skoro 7 let, predtim vic nez rok na materske, a pak obor pedagogika i na stredni skole, angazuji se ve prospech deti, rodicu, ucitelu,vsech, muj clanek je dobre mineny i pro ucitele, kterych si nesmirne vazim jako profese a nekdy vasnive diskutuji s temi, kdo se podle me profesionalne nechovaji
jde mi o to aby dite hodnotilo prava a jen svoji uroven cteni napriklad
Jo takhle! Takže ono jde dokonce i o malé děti? A to tu svoji úroveň mají hodnotit ve vztahu k výsledkům nějakého mezinárodního šetření, nebo k požadované úrovni výstupu podle rvp, nebo podle úrovně ostatních dětí ve třídě, a nebo jak to dítě cítí v rámci své spokojenosti a popřípadě potřeb?
Něco jako: "Tak jsem si myslela, pane učiteli, že na to čtení dost seru, ale jak tak poslouchám tady Vašíka..."
No tak konečně řešení. Musíme především:
1) povolit alternativy,
2) podpořit školy,
3) dávat důraz na kvalitu,
4) rozvíjet koncept,
5) ubrat kontroly zvenku,
6) přidat kontroly zevnitř,
7) vnést demokracii,
8) podpořit rovné šance,
9) dát důvěru,
10) dělat podpůrná opatření,
11) podpořit kvalitní učitele.
Sakra, jak jsem mohl být tak hloupý, že jsem na to nepřišel sám?
Ten pán má poněkud mdlý smysl pro humor.
Tak tady máme výsledky víceméně socialistického/nereformovaného školství:
http://www.novinky.cz/veda-skoly/315534-cesi-jsou-dobri-v-matematice-nezaostavaji-ani-v-informacnich-technologiich.html
Ty "soušky" a systém asi nebyly úplně na hovno, jak se teď tvrdí.
Pan Chaluš to asi myslí dobře. (Na rozdíl od jiných, kterým je osud školství a vzdělávání ukradený naprosto a jen si chtějí někde vybít své frustrace.)
Jen se obávám, že v té ojeté dodávce našeho školství chce vyměnit potahy a dát novou vůni do osvěžovače, zatímco já mám spíš dojem, že je prasklý motor, převodovka dosluhuje a brzdy fungují už jen do kopce.
Zatímco ohledně praktických škol jsem došel k vnitřnímu závěru, že páně Chalušovo kompromisní vyjádření mne uspokojuje, tento článek bych si po sobě desetkárt přečetl a pak ho smazal, neb se účinkem minul. Asi chtěl říci něco jiného a pokusit se zase smířit oheň a vodu, ale osobně mi nepřišlo jeho pojmenování problémů trefné.
---
Na druhou stranu mne diskuse pobavila i donutila k zamyšlení, tudíž nebyla úplně nulová. Pytlíku Bláho, kam chodíte na ty postřehy?
Omlouvám se - desetkrát.
kam chodíte na ty postřehy?
Jsem-li živ a zdráv, a přestože jsem těžký a beznadějný samotář, prakticky denně opouštím bezpečí svého bydliště a průběžně sleduji běžně dostupné informační zdroje. Stačí se dívat, poslouchat a číst. Pokud se jedná o školskou problematiku, pak v době školního vyučování docházím do jednoho místního vzdělávacího ústavu.
Víte, já mám už téměř panickou hrůzu ze zapálených inovátorů všeho druhu. To vždycky něco někoho napadne v jakémsi ataku třeštění pro dvacáté první století, další se toho chytí, jako že je to konečně to pravé, co spasí české školství, ne-li celý svět a do půl roku to kontroluje inspekce. Pokud se někdo ohradí, je označen za zapšklého zpátečníka, který je zodpovědný za mizernou úroveň čehokoli a šmytec.
Vzpomínám si, a už jsem se tu o tom zmiňoval, jak kdysi padl na jedné pedagogické poradě nápad, že by se měla udělat něco jako tabule cti, kde by byli z každé třídy vystaveni nejlepší a nejhorší žáci. Jako že ta motivace a tak. A prý, kde by to mělo viset, a jak by to mělo vypadat, a jaká kritéria, a jestli ne rovnou na web školy. Inovace prostěěě.
Vznesl jsem tehdá návrh, že bychom tu myšlenku měli prvně vyzkoušet v rámci pedagogického sboru a onu tabuli s příslušnými kolegyněmi a kolegy vyvěsit ve sborovně.
No, nějak z toho sešlo. Ani nevím proč.
Ano mozna dite neumi dost profesionalne jako ucitel zhodnotit svou dovednost a casem se to muze naucit a pak v zivote se mu to muze hodit, ja se to musi ucit porad a jeste porad to neumim
Pane Dolezele, vim ze rikam vetsinou banalni teze v textu, jenze ja mam pocit, ze je uzitecne rikat i banality, navic to co pisu neni recept, je to spis intuitivni reakce na vlnu nekolika podobnych clanku.
Pozn.k novym vysledkum gramotnosti dospelych, i mladi cesi jsou slusne gramotni, takze skolstvi po roce 89 neupada.
Pro poste restante: ano mozna mate pravdu to o cem pisu jsou zmeny, ktere jeste by byly neucinne bez zmeny neceho hlubsiho, mozna zkuste vy napsat ceho? :-) v clanku mi slo hlavne o rozvinuti tematu 'uteku ze skol' nejsem ja, kdo utika jen rozumim nekterym tem, co utikaji.
Pro krtka : ten clanek je mozna vic muj vnitrni dialog, dava mozna smysl jeho umisteni pouze na Britskych listech, kam se hodi jako reakce, na diskusi nekolika clanku, je mi lito ze jste ztratil cas jeho ctenim, tak aspon ta diskuse a neobycejne az genialni reakce od Pytlik Blaha
Petr Chaluš
Nemusím to zkoušet. Pravidelní čtenáři tohoto webu vědí, že za základ úpadku považuji normativní systém financování, tedy peníze za hlavu žáka. :-)
Například Vaše práce s emocemi, rozvoj osobnosti žáka, předcházení šikaně a vytváření bezpečného prostředí, se ve třídě nacpané na 30 - 34 žáků uskutečňuje opravdu velmi, velmi obtížně. Atd.
Jinak, nepodceňujte, prosím schopnost čtenářů posuzovat Vaše úvahy v kontextu ostatních článků. Myslím, že většina zdejších diskutujících i ty předchozí články četla. :-)
Začínáte mi být, pane Chaluši, tak nějak sympatický.
Pane Chaluši, banalita těch tezí je jedna věc, druhá je pak jejich prázdnost, neproveditelnost, nebo nesmyslnost. To, co píšete, je zcela v souladu s vývojem školství v posledních minimálně 10ti letech, nicméně to, k čemu tento vývoj zákonitě musel vést, je zhoršování výsledků našich žáků v mezinárodních srovnáváních, zvyšování nezaměstnanosti absolventů a poklesu kvality vzdělání absolventa libovolného stupně vzdělávacího systému.
Váš článek je opravdu jen snůškou na sebe nenavazujících a vzájemně si ve výsledku odporujících tezí víceméně nerozeznatelných od předvolebních zcela prázdných frází typu: budeme zvyšovat kvalitu, klást důraz na zvyšování úrovně a podporovat kvalitní učitele. Prázdné tlachy svědčící pouze o tom, že jejich autor nemá, co by řekl.
Podle mě potřebujeme přesný opak vašich tezí. To je konkrétně:
1) zrušit financování na hlavu,
2) omezit alternativy alespoň tím, že budeme vyžadovat dosažení alespoň stejné úrovně vzdělání a znalostí pro všechny, kteří chtějí pokračovat ve studiu na dalším stupni vzdělávacího procesu,
3) převést všechny nesoukromé a necírkevní základní a střední školy na jediného zřizovatele, kterým má být stát,
4) pro postup do vyššího stupně školy zavést striktní, nepodkročitelné a jednotné požadavky (kdo neumí dostatečně dobře pravopis, nemůže studovat gymnázium, dokud se jej nedoučí a neprojde celonárodními srovnávacími testy),
5) zavést jednotnou státní maturitu (v několika stupních obtížnosti), včetně povinné maturity z matematiky na gymnáziích a technických a průmyslových středních školách,
6) zrušit, nebo sjednotit některé veřejné vysoké školy,
7) nefinancovat ze státního rozpočtu žádné soukromé školy, vyjma špičkového výzkumu prostřednictvím volné soutěže grantů,
8) osobně se mi moc nelíbí ani existence soukromých vysokých škol; myslím, že je to jen byznys pro pány typu Ivana Langera; kvalita absolventů těchto škol je žalostná a zaměstnavatelé odmítají absolventy těchto škol (a bohužel i některých veřejných) na intelektuálně náročnější pracovní pozice,
9) umožnit vyloučení ze studia pro hrubé porušení školního řádu, nebo právních předpisů.
Škola má být příjemným místem pro děti, které se umějí chovat. Těm, kteří to neumějí, se ale nemá a nesmí přizpůsobovat a podbízet. Stát není od toho, aby vyhověl všem, ale hlavně od toho, aby striktně vyžadoval plnění nějakých právních i jiných norem. Stát nikdy nesmí být jen hodným sluhou, ale také pro někoho zlým pánem. Má přistupovat ke všem stejně, a rozdílné zacházení potom musí plynout výhradně z chování a schopností jednotlivců.
Proč se učit řešit kubické rovnice a snažit se pochopit odvození Cardanových vzorců, proč se snažit chápat, že nelze obecně kořeny polynomu alespoň pátého stupně zapsat analyticky, když se mohu prohlásit za inovátora a alternativního intelektuála a řešení jekýchkoliv rovnic prohlásit za zbytečné? Problém dnešní doby není v existenci těchto alternativních intelektuálů, ti byli vždy. Problém je v tom, že nevzdělaný rodič se podívá na EDUin, nebo nějaké jiné rádoby odborné zdroje, přečte si, že dotyčný inovátor typu Cháb, Feřtek, či Chaluš je "odborníkem na vzdělávání" a vyrozumí z toho, že tedy dotyčný řešit kubické rovnice umí, a z pozice toho, kdo vidí dál, než oni, s čistým srdcem znalce, doporučuje nezabývat se těmito zbytečnými partiemi. Jak je to ve skutečnosti asi všichni víme. Ono, když mi vysokoškolský profesor učící 20 let řekne, že pro můj obor není nezbytné znát detailně tenzorový počet, tak mu věřím. Když mi ale alternativní intelektuál prakticky bez vzdělání, nebo se vzděláním v úplně nesouvisejícím oboru, sdělí, že nemusím znát typy buněk a jejich dělení, protože stačí pár kliknutí, že nemusím znát pravopis, protože editory za mě všechno opraví, tak bych ho poslal někam.
P. Doležel
Dobře sepsáno. I když s body 7 a 8 bude mít nejspíš hodně pravicových politiků nesmírný problém. :-)
9. Zavést institut dočasného i trvalého vyloučení z výuky, a to i na základních školách. (Bod 9. de iure už platí i dnes, ale de facto se příliš nevyužívá, kvůli financování na hlavu.)
10. Navýšit podíl HDP vydávaný na školství a vzdělávání ALESPOŇ na průměr zemí EU, či OECD.
11. Sjednotit obsah vzdělávání na základním stupni. Tedy de facto návrat k jednotným osnovám. RVP postavit na úroveň volitelné alternativy vzdělávacího programu a nikoliv jako nanucené šablony nekonkrétních blábolů, povinně sepisovaných učiteli místo přípravy na výuku a zadarmo.
12. Sjednotit výklad základních pracovněprávních vztahů. (Která suplovaná hodina se proplácí a jak? ...)
13. Zavést systém daňových úlev pro zaměstnavatele, podílející se na zajištění praktické výuky a podporujících VEŘEJNÉ (nesoukromé) školy formou grantů, dotací a sponzoringu.
14. Zjednodušit systém zaměstnávání a uznávání pedagogické praxe a kvalifikace pro lidi z prostředí praxe, kteří pracují (chtějí pracovat) ve školství byť třeba jen na částečný úvazek.
15. Zjednodušit systém akreditace VŠ studia a posílit pravomoci Akreditační komise.
16. Zavést systém jednotného uznávání odborné kvalifikace a kvalifikačních zkoušek, organizovaných na akreditovaných školách. (Vyučený řezník, který pracuje jako zedník 15 let je stále zařazen jako nekvalifikovaná síla.)
...
20. Ustavit zákonem Pedagogickou komoru a delegovat na ni spoluzodpovědnost za vzdělávací soustavu.
Děkuji Petrovi za úvahu, protože poukazuje na mnoho podstatných jevů, které našemu vzdělávacímu systému již přes deset let škodí.
Vyzdvihnu tři z nich:
1) Dva antagonistické postoje, které zastávají různé zainteresované strany - pedagogickými vědci počínaje a pedagogickými laiky konče. Za celé to "reformní období" jsem však byl málokdy svědkem, kdy se oba tábory pokusili nalézt konsensus a hledat řešení typu "win - win".
2) I kdyby první jev nebyl neobvyklý v jiných odborných střetech, ten náš je dlouhodobě mediálně přetřásaný. Tím samozřejmě nemyslím jen "top media" (ta do toho vstoupila až v posledních letech), ale i tu prachobyčejnou "pavlačovou politiku" dvou drben na návsi.
V takové atmosféře pak nezřídka jsou lidé se schopností konsesnuálního přístupu ubiti "revolučními gardami".
3) I kdyby první dva jevy byly vyřešeny "nekompromisním vítězstvím silnější strany", největším průserem je, že veškeré změny jsou neřízené. A jestliže se tak děje sakra dlouhou dobu, tak to již několik let přerostlo v chaos.
Možná mám menšinový postoj, ale provádět ne(z)řízené změny ve vzdělávacím systému považuji za jedno z největších zvěrstev ... hned po válce. Na rozdíl od ní však "padlé" budeme počítat až po desítkách let.
Okomentovat