Mýtus o tzv. digitálnách domorodcích vede k tomu, že jejich počítačovou gramotnost necháváme ležet ladem. Ve skutečnosti ale svou nečinností přispíváme ke generaci, která počítače nebude umět efektivně využívat ani ve zlomku toho, jak to uměla generace prvních nadšenců v 90. letech.
Každá doba má potřebu spřádat a pěstovat vlastní mýty. Jeden z těch, který v obměnách přetrvává po generace, je, zdá se, neochvějná víra, že přijdou noví lidé, kterým my teď prošlapáváme cestu, a tihle lidé budou žít lepší a bohatší život. Zní to jako z Čechova nebo z Ouředníkovy Europeany, a bohužel to tak i je: nové generace opakují stále stejné chyby a nezdá se, že pouze změnou prostředí se nějak závažně mění i přístup lidí.
Nejnovější mýtus vycházející z úplně stejné šablony se jmenuje digital natives, jehož myšlenka je relativně známá: Dnešní děti zvládají technologie (zejména ty počítačové, internetové atd.) o tolik lépe než generace jejich rodičů, že nemůže být pochyb o tom, že západní země jaksi automaticky spějí do éry znalostí, v níž dominuje čistá ekonomika a všichni mají čas na odpočinek, protože jsou díky počítačům tak dokonale efektivní.
Chyba, mýtus, nic jiného. Vzorek gymnaziálních studentů (jejichž výsledky v relevantních testování potvrzují, mimochodem, výrazně nadprůměrné výkony vzhledem ke zbytku země) je na tom s informační a počítačovou gramotností natolik špatně, že se mi tomu zpočátku ani věřit nechtělo. A není to jen můj pocit - podobně se reflektují i studenti. Když jsem studenty prvního ročníku gymnázia požádal o sdělení pocitů, s nimiž vstupují do hodin informatiky, rychlá textová analýza pomocí wordle.net ukázala, že početně srovnatelně se vedle “těším se” v odpovědích vyskytovalo i “bojím se”. Mýtus, zdá se, panuje i v jiných zemích - ke srovnání doporučuji třeba článek Marca Scotta Děti neumějí pracovat s počítačem.
Práce se informacemi totiž vyžaduje schopnost strukturovaně myslet a ta bohužel nepadá do klína spolu s novým iPadem či tabletem s Androidem (jak si to jejich majitelé asi často představují...), ale poměrně náročně a zdlouhavě se to učí. Studenti to sami neodpracují, a řada je tak opět na škole.
Jenže: ani škola tohle neplní. Důvod je zřejmý a stokrát omletý: sami učitelé to dvakrát neovládají. Navíc, v zajetí jisté rutiny rakousko-uherského školství, by taková výuka pravděpodobně vypadala jako dnešní výuka informatiky - podobala by se kuchařce "Když potřebujete tohle, klikněte sem a pak sem."
Co by tedy mělo být obsahem takové výuky (anebo spíš výchovy)?
- Učit kreativní lenosti
Jsou takoví, kterým nevadí nesmyslné množství ruční práce. Bohužel se tak plýtvá jejich potenciálem k něčemu smysluplnějšímu. Potřebujeme, aby studenti začali výpočetní techniku používat k úspoře času. Aby byli natolik líní dělat něco ručně, že raději budou hledat nové řešení. - Učit strukturovaně myslet
Nejnáročnější věc - a přeci lze udělat. Lidé z Tactical Tech na drawingbynumbers.org sepsali čtivý návod, jak strukturovat informace do tabulky. Jistě to půjde vymyslet i s dalšími oblastmi, jistě to lze i zkoušet ve škole. - Učit hledat řešeníSoučasná výuka přírodních věd se podobá už zmíněné kuchařce - dovoluje jen jeden způsob řešení, samozřejmě ten nejlepší. Daleko důležitější než ovládnutí jednoho algoritmu je však schopnost hledat algoritmy nové a lepší. Rád bych, aby moje děti ve škole soutěžily o nejlepší řešení...
Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na blog.iHNed.cz
5 komentářů:
Konečně! Konečně přichází naše chvíle. Drobné zadostiučinění nás, kteří opakujeme stále dokola, že nové a nové technologie mnoho neřeší, nebo možná lépe, neřeší všechno. Kdybych si dal tu práci, určitě bych mohl doložit diskusní příspěvky, kde hořekuji nad skutečností, že dnes žákům nemohu zadat práci, kterou jsem i žákyním zadával před lety běžně, protože s ní zpravidla nehnou ani naši školní ajtý mistři.
Ano, už malé děti mají leccos digitálního k dispozici, ale je to asi tak, jako když se telátko naučí strčit nosem do čudlíku v napajedle, aby vody více vyteklo. Dítka mačkají čudlíky. Batole zmáčkne čudlíček, protože to zabliká a ozve se písnička. A babičky padají na zadek, jaké že to mají povedené vnoučátko. Netřeba jim kazit radost, ale podléhat euforii přespříliš se také nehodí.
Jenom tři ilustrační pravidla k jednotlivý bodům toho, co by dle pana Mráčka mělo být obsahem výuky. Tedy v jakém duchu jsme s žáčky spěli ku konkurenceschonosti. Pokud to někteří z nich čtou, mohou dosvědčit, že jsem jim to nezřídka připomínával už od asi tak roku 1985.
1. Pytlikův vývojový předpoklad:
Hybateli pokroku jsou líní lidé. Pilný člověk nemá přirozenou potřebu si práci ulehčit.
2. Pytlikova analytická neúměra:
Pro programátory, a nejen pro ně - čím pečlivěji problém analyzujeme, tím později vyjde najevo, že se to celé musí předělat.
3. Pytlikův teorém řešitelnosti:
Zbrusu nové řešení vymyslí spíše ten, který na rozdíl od rutinéra neví, že to vymyslet nejde.
Z tím přebíráním zodpovědnosti bych byl ovšem poněkud umírněný. Vždycky když na mne padl záchvat nezřízené potřeby pokusit se spasit českou vzdělanost a tím i konkurenceschopnost, měl jsem s tím nemalé oplétačky. Od té doby, co na to seru, mám aspoň klid, víte?
Ale přesto si neodpustím drobnou poznámku. Po asi tak pěti vyloženě mizerných letech co se schopností, předpokladů a charakterových kvalit dětí týče, zdá se mi, dochází v posledních asi dvou letech k nepřehlédnutelnému zlepšení úrovně nastupujících žáků. Pokud to není jen nějaká anomálie, bylo by to do budoucna velmi, velmi nadějné.
I z tohoto důvodu jsem nakoupil pár nových odborných publikací. Třeba by to ještě za pokus stálo.
Sice to nemohu doložit, ale myšlenku, že veškerý pokrok lidstva je založen na člověku líném a nikoliv pilném jsem odhalil nezávisle na Vás, kolego Blaho. Jen tvrdím, že musí jít o takzvanou "tvůrčí lenost". :-)
Článek mi mluví z duše, ale jedno připodotknutí bych měl. Autor píše v bodě 3.:
Učit hledat řešení Současná výuka přírodních věd se podobá už zmíněné kuchařce - dovoluje jen jeden způsob řešení, samozřejmě ten nejlepší. Daleko důležitější než ovládnutí jednoho algoritmu je však schopnost hledat algoritmy nové a lepší. Rád bych, aby moje děti ve škole soutěžily o nejlepší řešení...
První věta je v pořádku. Ale cestou k tomu, abych mohl kreativně tvoři novátorská řešení je právě zvládnutí rutiny. Nejdříve musím mít nadrilované přihrávky, abych pak mohl "tvořit hru".
Ve škole není bohužel čas dopřát dětem zkušenosti přicházet na všechno sám. Některé informace zkrátka musí dostat již v předžvýkané formě a prostě přijmout fakt, že "je to tak" a zjistil to už dávno někdo jiný.
Samozřejmě pocit objevování by měly zažít co nejvíc a nejčastěji. A je smutným faktem, že současná škola jim ho často dopřává méně, nežli tomu bylo v časech klasických "kantorů ze starých časů", tedy z před- a poválečného období. Děti tehdy uměly mnohem méně, nežli ty dnešní, ale to co uměly, uměly víc a líp.
Bezesporu. Kolikrát jen to tu už zaznělo. Zrovna včera jsem se byl podívat v tanečních. Nejsou-li zvládnuty základní kroky a figury, nic zajímavého se neurodí. Místo tance škobrtání.
Možná je to i tím, že se ne vždy činí rozdíl mezi názornou výukou a tvořením nových řešení. A také je tu otázka přiměřenosti a efektivity. Ono to samoobjevování může být také konzraproduktivní. Třeba, když dítě samo přijde na to, že s poctivostí nejdál dojdeš. Po letech zjistí, že došlo tak daleko, že už zůstalo úplně samo.
Nebo jsou oblasti, kde se hledání hledání nových cest spíš nedoporučuje. Třeba v oblasti pravopisu mnoho prostoru není. Viz například moje pozdně noční 'Z tím přebíráním zodpovědnosti'.
Přece jen:
o prvenství v nalezení zřejmých zákonitostí není třeba vésti spor. Ono se to většinou tak nějak obecně ví nebo alespoň tuší, možná i od nepaměti, jen o tom zatím nikdo mediálně známý nenapsal s pozvednutým obočím nějakou stať do věhlasného vědeckého časopisu nebo z toho neudělal zvlášť povedeně vypointovaný pětiminutový bonmot.
Děkuji panu Mráčkovi za rozšíření diskuze k článku Počítačová gramotnost podle Scotta (http://spomocnik.rvp.cz/clanek/17801/). Škoda, že ho nenapadlo ho zmínit.
Okomentovat