Jako snad každý student gymnázia jsem se kdysi ptala, k čemu to všechno učení vlastně je? Většina předmětů nám kdysi připadala neužitečná. Co se odehrávalo v Číně před čtyřmi tisíci lety, a co se dělo po rozpadu Římské říše? O čem je teorie relativity, a jak se řeší integrály? A proč se v Karviné (zvláště ještě kdysi v socialistickém Československu) učit francouzsky?
Navzdory tehdejšímu marnému pátrání po možném užitku gymnaziálního studia jsem ale naštěstí brala všechny předměty natolik vážně, abych v nich v rámci osnov uspěla. Vůbec jsem netušila, jak se mi mnohé „neužitečné učení“ bude jednou hodně hodit.
Po maturitě se otevřel svět a s ním, snad až překvapivě, se otevřely nové a nečekané příležitosti.
Přicházely postupně. Nejdřív mi dobré základy z karvinského gymnázia umožnily studovat fyziku na přírodovědecké fakultě v Olomouci a Brně, což bylo koncem osmdesátých let výbornou příležitostí, jak uniknout ze spárů marxismu.
Potom mi francouzština se základy získanými právě na karvinském gymnáziu otevřela dveře do Kanceláře Prezidenta Havla. Diplomatické vztahy nově otevřeného Československa francouzštinu vyžadovaly, a kromě Pavla Tigrida v prezidentské kanceláři tenkrát mnoho zaměstnanců francouzsky nemluvilo.
Když jsem později v představě možné diplomatické kariéry začala studovat mezinárodní vztahy na princetonské univerzitě, ozvaly se moje matematicko-fyzikální základy a touha po důkazech a vědeckém přístupu spíše než po rozborech politických úmyslů a diskutabilních interpretacích. Přešla jsem na ekonomii, rovnou na postgraduální stupeň, protože s dobrými matematickými základy se ekonomická teorie dá zvládnout celkem jednoduše.
Analytický pohled na svět z úhlu mladého člověka s kořeny v uhelném kraji, kde nic není zadarmo a tvrdá práce se ctí, spolu se všeobecným přehledem gymnaziálního typu a s dobrým hlubším vzděláním a cizími jazyky, mi pak společně otevřely dveře do Světové banky. Úzce vymezených specialistů je totiž v každém oboru na světě mnoho. Mladých lidí, kteří kromě určité specializace ale disponují také dobrým všeobecným vzděláním a přehledem a chápáním určité hloubky života z tvrdého kraje, je mnohem méně.
Se Světovou bankou mě devět let práce v Číně přivedlo zpět do čínské historie. Chcete-li totiž v čemkoliv uspět v Číně, musíte čínskou historii znát a respektovat. Vzpomněla jsem si na gymnaziální učebnice dějepisu a osvěžila znalosti činských dějin.
A nyní při práci na Blízkém východě a severní Africe, se vracím také k někdejším „zbytečným gymnaziálním otázkám“ jako jsou události po rozpadu Římské říše a rozvoj muslimského a arabského světa. Dokonce se také vracím k francouzštině, která se mi v několika zemích stala opět pracovním jazykem.
Ano, gymnaziální učebnice by třeba mohly být psány o něco zajímavěji a cizí jazyky by se mohly učit více prakticky. Třeba by se mohli studenti na gymnáziu také více dovídat o tom, k čemu jim různé vědomosti v životě mohou sloužit.
Moje vlastní cesta z bran karvinského gymnázia však ukazuje, že vědomosti a schopnosti stavěné na širokých základech, jaké gymnázium umožňuje, se mohou stát klíčem k mnoha důležitým a zajímavým příležitostem v pracovním i osobním životě.
Ráda na svoje profesory a spolužáky a na studium na karvinském gymnáziu vzpomínám. Současným studentům a profesorům přeji potřebné odhodlání, vůli a představivost k dobré přípravě na nové a neznámé příležitosti budoucnosti.
Příspěvek k oslavám 60. výročí karvinského gymnázia.... a tady též pro povzbuzení gymnazistů do nového školního roku.
Převzato s laskavým souhlasem autorky z jejího blogu na Aktuálně.cz
Nejčtenější články
Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ
Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.
Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.
Tento server dodržuje právní předpisy
ISSN 1213-6018
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.
ISSN 1213-6018
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
15 komentářů:
Učme se, i když nevíme proč.
Ale my přece víme proč se učíme, i když nemusíme vždycky přesně vědět, kdy se nám která konkrétní vědomost hodí.
Můj příkládek s fotbalem je obecně znám. Pořád o něm mluvím. Borci při tréninku hopsají přes švihadlo, i když vůbec netuší, při které konkrétní herní situaci se jim rychlé nohy pro sprint hodí víc než brilantní klička. Kdyby za trenérem přišel tatík s tím, aby toho jeho kluka naučil právě a jen dávat góly, protože to se cení nevíc, asi by se mu vysmáli trenéři od okresního přeboru až po naši slavnou ligu. Proč je to ve fotbalu každému jasné, ale ve škole ne.
My se přece mimo jiné učíme i proto, abychom mozeček potrénovali. Jednou by se nám to mohlo hodit. I kdyby třeba jen při těch volbách.
Většina z nás, předlistopadových gymnazistů, se učila především proto, že jsme se učit CHTĚLI.
Protože to prostě bylo fantastické, dozvídat se nové věci a odhalovat souvislosti i tam, kde jsme je bez potřebných znalostí předtím neviděli. Pořád mne to baví a proto pořád ještě studuji, navzdory věku, řekněme střednímu.
Co je ale smutné, je stále častěji opakovaná otázka: "Na co nám to je?", když ji slyším z úst studentů (žáků).
Tedy abychom si rozuměli. Když se ptají po smyslu, účelu, příčině souvislostech, ... pak jsem jako učitel přešťasten.
Jenže oni se, bohužel, stále častěji ptají proto, že v pozadí již mají odpověď: "Na nic."
No a když je to nepotřebné, tak se to přece učit nemusíme a vlastně bychom neměli. A nikdo by vlastně neměl být "zatěžován" takovou spoustou zbytečných znalostí. Pryč s tím ze škol, z RVP či tematických plánů. Všechno je k nalezení na netu.
Protože platí se přece cílové prémie za vstřelené góly a ne za hodiny tréninku "zbytečných" přihrávek a rozboru herních situací, že kolego Blaho.
No právě. Teprve když má hráč zvládnuté (rozumějme 'nabiflované') zpracování míče, může začít tvořit hru. A tak je to se vším. Není-li zvládnuta technika jízdy, jen těžko bude řidič zvládat zapeklité a doposud neřešené dopravní situace.
Žák, který nemá informace v hlavě, jen těžko bude rozumět vztahům mezi nimi. Chceme-li posílit schopnosti, musíme je trénovat. V prvotních fázích je téměř jedno, čím je budeme posilovat. Pro dětičky, které ještě ani netuší, kudy se bude ubírat jejich profesní kariéra je bezpředmětné se zabývat otázkou, nač jim kdy co bude.
Moderní učitelé a odborníci na problematiku školství, kteří hořekují nad oním biflováním, se poněkud pletou ve dvou věcech. Jednak paměťové učení, kdy se v mozku posilují informační toky, má v procesu učení nezastupitelné místo. Dokonce bych nezavrhoval ani společné memorování textů. Když něčemu nerozumím, tak dlouho si to opakuji, až to tam naskočí. A třeba i s odstupem času. Třeba, že představitelé politických stran žijí jen pro naše dobro. Nebo, a to si schválně zkuste: 'Mez stínu vrženého je stínem meze stínu vlastního.' Výborná rozcvička.
A druhak, biflování se už drahně let v našich školách nepěstuje. To by to totiž s tou naší vzdělaností vypadalo nezanedbatelně lépe. Nemám to nějak zvlášť statisticky doložené, ale odvážím se tvrdit, že děti, které mají sklon k tradičnímu paměťovém učení, výrazně lépe domýšlejí i souvislosti, o kterých nebyla doposud řeč. Takové děti se poznají podle toho, že případně vědí, co a kde mají v sešitě napsáno.
Moderní metody pro dvacáté první století jsou pěkná věc, ale když si řemeslník nepamatuje, jak se řádně dělá řemeslo, tak je to patlal, matlal nebo dokonce i babral!
poste.restante řekl
(a)...
3. října 2013 15:18
Ano, my jsme se učit chtěli a NIC jiného k učení nebylo, než to ve škole. Ale dnes je toho kolem dětí fůra. Já otázce: "Na co nám to je?" rozumím spíš, "My bychom se chtěli učit něco jiného!". (Jasně jsou i děti, které nechtějí nic, ale o těch nemluvím.) Děti dobře vidí, že by se potřebovali vyznat v tom přívalu informací, emocí, změti hodnotových orientací, které se na ně valí. Ale místo toho jim škola většinou přidává jen další a další informace. NA CO JIM TO JE?
Víte, že skladba předmětů se od roku 1848 prakticky nezměnila? Nemohu se zbavit dojmu, že zastarala.
"Děti dobře vidí, že by se potřebovali vyznat v tom přívalu informací, emocí, změti hodnotových orientací, které se na ně valí."
Viděl jste vy vůbec někdy v poslední době nějaké "dítě" zblízka?
skladba předmětů se od roku 1848 prakticky nezměnila... zastarala
To je klidně možné. Bezprostředně mne napadly otázky:
1. Jaké je kritérium zastarání? Čas? Staré je vždy i zastaralé?
2. A které předměty zastaraly? Matika, fyzika, jazyky, tělocvik...?
Pokud se děti chtějí učit něco jiného, pro život použitelnějšího a konkurenceschopnost na trhu práce zvyšujícího, nechť si sami řeknou, nebo už konečně nějací doopravdy odborníci, co se tedy učit? Výchovu k vlastenectví nebo něco multikukturního? Zatím máme rvp, a to je prostě závazné. Takže revize?
Já bych šel přece jen trošku dál, protože pouhá změna skladby nevyřeší všechny problémy dnešního školství.
Myslel původně, že by si mládež mohla vybrat, jestli vůbec do školy chodit chce. Ale pak jsem si uvědomil, že střední škola, natož vysoká, přece povinná není.
Ale teď mne napadá, proč nutným předpokladem pro studium na vš je maturita, a proč předpokladem studia na sš je absolvování zš. Tedy alespoň osmi ročníků, jak to tak vypadá. Dnes můžeme mít klidně magistra, který nikdy do devítky nechodil. Tak proč lpět na těch dalších ročnících.
samy ... ty děti
Víte, že skladba předmětů se od roku 1848 prakticky nezměnila? Nemohu se zbavit dojmu, že zastarala.
Japatožene? To máte:
- finanční gramotnost
- etická výchova
- mediální výchova
- teď si hasiči prosadili svoje, ...
Vážněji:
Záleží na věku, skupině, zkušenostech, rodinném zázemí. Jsou děti, ktereé by chtěly jít do hloubky v jednom úzkém oboru; jsou i ty, co jim vyhovuje šíře; ale jsou i ty, co raději "krafají" s vrstevníky.
Není-li ve společnosti vzorem univerzální (neplést s univerzitní) vzdělanec, ale prášky vyhnaný svalovec, preferuje většina prášky.
Víte, že skladba předmětů se od roku 1848 prakticky nezměnila?
Dovolím si nesouhlasit. Například moje maminka měla na vysvědčení "Krasopis" a "Přírodozpyt". :-)
Teď vážně:
Skladba předmětů není tak důležitá. Rozhodující je obsah a není až tak podstatné, jestli se o principu fungování jaderné elektrárny dozvím v předmětu, který se jmenuje Fyzika, anebo Elektrické stroje.
Obsah je určen v RVP, což samo o sobě představuje jednu z příčin zkázy. Formulace v něm jsou účelové, vágní a někdy naprosto nesmyslné. BOHUŽEL je to platný a závazný dokument a výkon učitele je poměřován správným textem ŠVP se správnými slovy a správným zápisem do třídní knihy. Na to se zaměřuje kontrolní činnost ČŠI.
Takže potřebujeme redefinici obsahu vzdělávání. Ideálně by měla vzniknout za spoluúčasti učitelů samotných a nikoliv ministerským befélem.
Děti dobře vidí, že by se potřebovali vyznat v tom přívalu informací, emocí, změti hodnotových orientací, které se na ně valí.
"Vyznat se", znamená prosít informace a oddělit je od balastu. Přidělit jim důležitost, hodnotu a váhu. To nelze bez poměřování s informacemi, které již mám,
bez schopnosti dávat jevy do souvislostí, což je nutné nejprve nacvičit.
Dnešní dítka s přehledem opíší do příspěvku na facebooku zjevný nesmysl, který našla na internetu a ani je nenapadne si informaci ověřit.
Žáci ve škole po vás chtějí, abyste jim dal prezentaci s učivem a červeně vyznačil, co se mají naučit zpaměti na písemku.
Čest výjimkám, ale není jich mnoho.
"My bychom se chtěli učit něco jiného!".
Kéž by. Ve skutečnosti je to ale u naprosté většiny - "My bychom chtěli jít na facebook anebo si hrát hry".
Já naopak nemluvím o těch, kteří se sami učit chtějí, protože o ně strach nemám. Poradí si stejně tak dobře, jako jsme si poradili my. A škola, učitelé jim v tom buďto pomohou, anebo někdy bohužel i naopak.
Problém je ale co s těmi, kteří se sami učit nechtějí cokoliv. A těch je většina. Vždycky byla.
Protože přinutit je nesmíme a motivovat třeťáka na ZŠ k nácviku malé násobilky tím, že ji bude potřebovat na střední je chiméra. Učím i žáky nadstavbového maturitního oboru na soukromé škole. Učím je práci s editorem, o které vědí, že ji budou potřebovat celý další život, že ji budou potřebovat k vypracování maturitní práce. Přesto, když se zeptám co by chtěli dělat, pak chtějí volnou hodinu. Rodiče těch žáků platí školné. Říkám žákům, že je to stejné, jako by si zaplatili jízdy v autoškole a pak řekli instruktorovi, že raději místo ježdění si půjdou sednout do kavárny. Je jim to jedno.
Vždycky bude část učiva, ke které je žáka možné MOTIVOVAT. A vždycky bude část učiva, ke které je třeba žáka PŘINUTIT. Třeba jen proto, že na daném stupni poznání a vývoje ještě význam učiva neumí docenit a pochopit. Podstatou mé práce je, hledat způsoby jak motivovat a jak přinutit. To první dělám mnohem raději.
Jen krátce:
1. jasně hlavní problém je v RVP, které ukládá učit spoustu zbytečností. Proto píšu o "škole" jako systému, ne o učitelích, ti jsou v tom z velké části nevinně.
2. souhlasím s Krtkem, je těžké, aby škola šla proti společnosti
3. Přesně píše Poste Restante: "což je nutné nejprve nacvičit." Bohužel to škola necvičí, dokonce to mnohdy přímo odnaučuje. Není divu, že na střední školu pak přijdou už pokažené děti. Přirozeností člověka je učit se! Ale jen to, co pokládá za smysluplné.
S tím prvním mám, pane poste.restante, trošku problém. Nevím, jak prokázat, že třeba žákem vstřebaná představa o vzájemném vztahu grafického dokumentu, grafických dat, grafického souboru a grafického formátu se pozitivně promítne do jeho budoucí profesní kariéry, o výši platu už ani nemluvě.
To druhé mi jde neskonale lépe, a jsem v tom fakt dobrý. Ale posledních pár desítek let mi chybí motivace. Činit někomu dobro proti jeho vůli, je zapeklitá věc.
Přirozeností člověka je učit se! Ale jen to, co pokládá za smysluplné.
Tak jo. Pokusím se vnoučeti vysvětlit, že naučit se chodit na nočník, by se mu mohlo jednou hodit.
Snad to ve svých osmi letech pochopí.
Ale jen to, co pokládá za smysluplné.
Ano, zde je jedno z jader pudla.
Když se synek učil u tatínka ševcovině, viděl hned, k čemu je mu dobré rozeznat teletinu od koziny. A když místo učení zevloval na dvorku, tak ho tatík přetáhnul potěhem.
Dnes musí student absorbovat spoustu informací, aniž by v tom čase jejich praktické využití v budoucnosti vůbec mohl domyslet, či jen tušit. (Smůla je, když mu na otázku o smyslu daného učiva nedokáže odpovědět ani učitel.)
Přesto ale trvám na jednoduché konstrukci:
1. Žák, bažící po vzdělání, jako takovém, se neptá. Samo vzdělávání je mu důvodem k tomu, aby něco uměl. Využití informací buďto přijde, anebo nikoliv. Ale samotný fakt, že něco ví, jej naplňuje uspokojením. Právě o tom krásně píše paní Brixi.
2. Žák, chtějící dosáhnout odbornosti se ptá po smyslu, účelu. Ptá se oprávněně, protože on chce být chirurgem, architektem, programátorem robotů a tudíž poměřuje zbytnost informace s ohledem její využitelnosti ve své budoucí profesi. Když chci být elektroinženýrem, čerta starého je mi po fungování lišejníků. Čas, který stráví výukou o nich, by raději věnoval studiu funkce klopných obvodů.
Takto úzce směrované jedince je ale ve společenském zájmu nutno donutit alespoň k základům všeobecného středoškolského vzdělání. Jinak se budoucí elektroinženýr snadno může dostat do problémů při podpisu smlouvy, právního rozhledu nemaje, anebo nezohlední při návrhu zařízení jeho dopady na přírodu.
pokrač.
3. Žák, který se učit nechce, ale ví, že MUSÍ. Mainstream. Debatovat s ním o smysluplnosti obsahu učiva je předem ztracený čas. On nechce znát účel využití znalostí parabolické funkce, nebo funkci nervové soustavy nezmara. VŠECHNO je zbytečné, protože on se chce věnovat tomu, co jej BAVÍ TEĎ. A tím jsou holky, motorky, floorball, ... ale rozhodně ne škola. Teorie o zábavné výuce a motivujícím učiteli jsou k ničemu. Platí jen krátkodobě a omezeně na jeden, dva předměty. Ale dlouhodobě není NIC tak zajímavého, jako oči a prsa blonďaté spolužačky ze třetí lavice. A učitel nemá jinou možnost, nežli jej PŘINUTIT zanechat erotických představ a dopočítat příklad na využití sinové věty.
(Nebuďme přece naivní. Kolik dospělých by dál chodilo do práce, kdyby věděli, že o ně bude až do konce života zadarmo postaráno? Tak proč čekat od nedospělých jiný přístup?)
Těmto jedincům je třeba poskytnout dostatečný základ na základní škole, aby na něm bylo možno postavit profesní vzdělání ve škole střední. A doufat, že v průběhu puberty, nebo alespoň následně po vstupu do pracovního života se probudí, a pochopí, proč do nich někdo ve škole hustil procenta, ...
Je vhodné i zde vystavět určitý všeobecný přehled, aby případná rekvalifikace mohla proběhnout za nižších nákladů.
O obsahu a náplni těchto dvou stupňů vzdělanosti (ZŠ a SŠ) je třeba diskutovat. Ovšem nikoliv tak, jak si představují zástupci průmyslu, kteří by chtěli pouze za veřejné prostředky co nejlépe připravit své budoucí zaměstnance.
O metodách výuky by diskutovat mělo smysl, kdyby došlo k reorganizaci způsobu financování škol. Při současném financování na hlavu žáka přežijí jen takové školy, které nabídnou cestu nejmenšího odporu.
4. Žák, který se učit nechce a NEBUDE, alespoň ne dobrovolně. Velmi problémová a narůstající skupina. Často se rekrutující z prostředí, kde selhala rodina ve své základní funkci. V takovém případě existuje ovšem ve světě ověřený systém. Na místo rodiny nastupuje stát a jeho instituce. Vyzkoušený je například model vojenských učilišť - viz. Rusko i USA.
Obecně pak o smysluplnosti učiva má cenu diskutovat pouze s žákem, který už sám něco zná a ví. Řekněme tedy, že na vysoké škole, a s některými jedinci už na střední.
Smysl a obsah má výuky mít "vydiskutovaný" odborná veřejnost a snad i společnost, jako celek. Klidně se pojďme bavit o zařazení bojových umění, nebo cvičení jógy do hodin TV, například.
Ale žák základní školy není v této diskusi partnerem, který má mít právo veta. Stejně jako tříleté dítě mne musí poslechnout, když zakřičím: "Stůj!" Protože diskutovat s ním o momentu zachování hybnosti nákladního auta jedoucího po silnici, kterou se dítko právě rozhodlo přeběhnout, by už mohlo být dost bezpředmětné.
Přesně tak. Jen si dovolím připomenout, jaký myšlenkový proud stojí za tím, kam se české školství za třiadvacet let polistopadového vývoje dostalo. Jsou to ti, kdo tvrdili, že nejvyšší autoritou světa je trh a nejvyšší hodnotou svoboda člověka (resp. svoboda jedince - čti svoboda MOJE). Hlavně nedej bože žádné nucení k čemukoliv, žádné bariéry, žádné utlačování, všechno pěkně volné a na základě poptávky. Stát je jen servisní organizace, kterou si platíme, aby nám všem vyhověla. Chci řidičák, navalte mi ho úředníčci. Chci doktorát z práva, navalte mi ho učitelíčkové. Chci si postavit panelák uprostřed chráněné krajinné oblasti, prachy mám, tak co mi do toho má kdo co kecat? Kecat může jen ten, kdo má větší prachy než já, úředníčci a jiní mnou placení poskokové a posluhové, ať drží hubu. No a výsledek na sebe nenchal dlouho čekat. Doufám jen, že výstupy tohoto přístupu v podobě dědovy mísy zakusí nejeden svobodomyslný velikán.
A nešťastníci typu Feřtek, Šteffl, Botlík a spol., této zhoubné a stupidní myšlence nadšeně tleskají, byť se s jejich světonázorem patrně kryje víceméně pouze náhodou.
Okomentovat