Na nový kontext slova kurátor naráží Spomocník opakovaně - viz Vědecké poznávání podle Marie Popovové nebo Audrey Watters jako kurátorka vzdělávacích technologií. Ve svých přednáškách (Vzdělávací technologie - ZS2013, str. 209-215) pak zmiňuji ještě další 2 odbornice zabývající se kurátorstvím, které ukazují, jakou proměnou prochází učitel snažící se zprostředkovat svému okolí poznání v online světě všudypřítomných informací. První je specialistka na budování osobního vzdělávacího prostředí u zaměstnanců neziskového sektoru (tedy i učitelů) Beth Kanter. S jejím pojetím kurátorství se můžete nejsnáze seznámit v jejím blogu Beth’s Blog nebo prostřednictvím NTEN webináře The Unanticipated Benefits of Content Curation: Reducing Information Overload (záznam je zde [1]).
Další skvělou kurátorku, lektorku a metodičku portálu Edublogs.org (bezpečné blogy pro školy), která se zabývá výchovou dalších kurátorů, Sue Waters (s Audrey nemá, poklud vím, nic společného) jsem potkal na nedávné online konferenci Reform Symposium pořádané v rámci amerického Connected Educators Month. Ve svém vystoupení (Putting the Pieces Together Through Digital Curation) popsala, jakou činnost a s jakými nástroji ona sama vykonává [2]. Budete-li mít zájem sledovat i ji, najdete ji na Edubloggeru. Pokusím se shrnout, co obě dámy o kurátorství říkají.
Co dělá kurátor
Nejprve si připomeňme jeden podstatný fakt. Samotné informace jsou stále snadněji dostupné, rychle se mění a jejich celkové množství exponenciálně roste (2008 – rok informační přesycenosti). Spolu s Whitem (Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být) a Groomem (Pedagogika nejistoty podle Jima Grooma) jsme si již dříve objasnili, že tato skutečnost vede k potřebě aplikovat pedagogiku nejistoty, tj. učit žáky pochybovat o všem, co se na internetu (a nejen tam) dozvědí, ověřovat to z více zdrojů a umět nejen odpovídat na otázky ale hlavně se ptát. Integrace technologií do výuky navíc znamená nutnost počítat s tím, že jsou žáci online nepřetržitě a našim úkolem je snažit se ovlivňovat i to, čím se zabývají v mimoškolním neformálním a informálním (Vzdělávací technologie - ZS2013, str. 121) vzdělávacím prostředí.I když chceme, aby žáci o všem, co se dozvědí, pochybovali, neznamená to, že je máme na cestě za poznáním nechávat samotné. Dnešní učitel již většinou práci žáků přímo neřídí, ale snaží se jim hlavně poskytovat podněty k samostatné činnosti. V mimoškolním online prostředí vlastně nic jiného ani dělat nemůže.
 |
| Přínos kurátorství podle Jarche [3] |
Na vysvětlení činnosti kurátora se dá použít schéma, které Harold Jarche původně vytvořil pro znázornění funkce řízení osobního poznávání (Personal Knowledge Management). Kurátor vlastně dělá totéž. Pomáhá jiným (učitel žákům) umět najít smysluplné informace a zpracovat je tím, že názorně demonstruje, jak tuto činnost dělá on sám. Ten proces má tři fáze – vyhledávání (příjem), zpracování a sdílení informací. Díky onomu zpracování, které se odehrává uprostřed, dochází ke zvyšování hodnoty na výstupu předkládaného informačního obsahu. Zkušenosti, které kurátor do této činnosti vkládá, dávají příjemcům možnost se snadněji orientovat a dříve dospět k pochopení dané problematiky. Právě Beth Kanter pro schopnost kurátorů umožnit ostatním pochopit, kudy se ubírá jejich vlastní myšlení, zavedla pojem návodnost (Bloomova taxonomie pro kreativní prostředí).
Na vstupu i na výstupu používá kurátor co nejvhodnější online nástroje.
Nástroje kurátora pro příjem informací
Dnes je pro online kurátora asi nejdůležitějším zdrojem informací Twitter a další sociální sítě. Samozřejmě musí mít prověřenou sít podobně zaměřených kolegů (konetivismus ji nazývá osobním vzdělávacím prostředím), kteří si své objevy nenechávají pro sebe, ale sdílejí je (např. Pepouš). Je však důležité si uvědomit, v jakém formátu jsou zprávy na těchto sítích šířeny. Většinou jsou to skutečně jen holé informace s případným odkazem na nějaký nový výukový materiál, výzkumnou zprávu, akci apod.Poněkud tradičnějším postupem je sledování RSS kanálů zajímavých zdrojů prostřednictvím vhodné čtečky (viz např. přehled Sue Waters - Educators’ Guide to RSS and Google Reader Replacements). Přiznávám, že tento způsob získávání informací je mi i po zrušení oblíbeného Google Readeru letos v červnu pořád nejmilejší (nyní používám The Old Reader). Je tomu tak proto, že v tomto případě kurátor získává většinou nejen základní informaci, ale rovnou též autorův komentář reflektující jeho názor na věc. Typickým příkladem jsou blogy, které každý skutečný odborník v současné době prostě musí mít.
Následuje vyhodnocení a zpracování získaných nových poznatků. Tady se projeví skutečná odborná zdatnost kurátora. Zkušenosti vedoucí ke schopnosti být v této činnosti skutečně na úrovni totiž nelze získat jinak než soustavným studiem a několikaletou praxí. Typickým vynikajícím kurátorem bývají pro online svět rekvalifikovaní školní knihovníci. Řekl bych, že existuje prostor k zavedení mezioborového studia učitelství/kurátorství.
Nástroje kurátora pro sdílení obsahu
Web 2.0 poskytuje nepřeberné množství nástrojů umožňujících jednoduchým způsobem zajímavý obsah vyhledávat a rovnou také publikovat. Skoro se bojím kromě kurátora použít hned ještě další slovo převzaté z angličtiny, ale asi mi nic jiného nezbude. Pro činnost zahrnující vstupní i výstupní fázi této činnosti se hodí použít výraz agregování. Na výstupu pak tedy vzniká agregovaný obsah.Kurátor většinou pracuje tak, že nejprve tvítuje nebo retvítuje zajímavou nově získanou informaci. Pak se snaží z odkazovaného zdroje vybrat a sdílet to nejpodstatnější. Teprve na nejvyšší úrovni zpracovává nové poznatky formou blogového příspěvku nebo článku v odborném časopise, kde se již naplno projeví jeho zkušenosti, protože je schopen v komentáři popsat zajímavé souvislosti dané problematiky a vysvětlit ji. Klasickým nástrojům pro realizaci blogu (např. Google Blogger, Wordpress či výše již zmíněný Edublogs.org) se zde věnovat nebudeme. Jak fungují, asi každý ví.
Celý článek na spomocnik.rvp.cz
0 komentářů:
Okomentovat