Petr Chaluš: Konflikt o romských dětech, bez romských dětí

Česká vláda chce zjistit, zda se daří snižovat počty romských dětí ve speciálních školách. Toto zjišťování nestačí a je kontraproduktivní bez snahy o citlivou komunikaci s odborníky, s rodiči, bez dovednosti mediace různých zájmů.

Asi se všichni shodneme, že ve školách není nutné oddělovat od sebe romské a neromské děti. Něco by si podle mě oddělování zasloužilo – problémy a témata:

1. české školství, zejména speciální a míra inkluze (inkluzi vnímám zjednodušeně jako vzdělávání všech dětí společně v jednom typu školy - dětí s různým postižením, znevýhodněním spolu s ostatními „zdravými“),
2. romské děti a celkově soužití různých kultur, etnik, náboženství a podobně v ČR.

V médiích je v posledních dnech řešena otázka: „Sčítat nebo nesčítat romské žáky?“ Několik podstatných argumentů zástupců státu najdeme zde.

Zejména vládní zmocněnkyně pro lidská práva a ministerstvo školství vysvětluje:

• Způsob, jakým se sčítání provádí, neporušuje zákony – ani na ochranu osobních údajů. Sbírají se anonymizované údaje - jen podíl romských žáků ve škole.
• Romské děti jsou stále vzdělávány podle osnov pro lehce mentálně postižené, ačkoliv do takových škol nepatří, za což je Česko kritizováno i ze zahraničí.
• Sčítání je nutné, aby Česko dokázalo, že romských žáků na speciálních školách ubývá. Reaguje tím (musí takto?) na verdikt Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007, podle kterého muselo osmnáct romských žáků do speciální školy chodit zbytečně.
• V minulých letech proběhl výzkum ombudsmana, podle kterého je 30 % romských dětí stále vzděláváno jako děti lehce mentálně postižené.
• Pracuje se i na revizi diagnostických testů, na základě kterých končilo mnoho romských dětí v praktických školách jako lehce mentálně postižené.

Důležité pro spolupráci všech (nebo naopak konflikt) je zřejmě i postup České školní inspekce vůči ředitelům škol, kteří mají „povinně a osobně“ sčítat podle definice: „Za romského žáka považujeme člověka, který se za něj sám považuje, aniž by se nutně k této příslušnosti za všech okolností (např. při sčítání lidu) hlásil, a/nebo je za takového považován významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých antropologických, kulturních nebo sociálních indikátorů.“

Nemůže takový postup být nahrazen citlivým výzkumem, moderním, humánním, profesionálním, konaným důvěryhodnou vědeckou nezávislou institucí?

Někteří odborníci podle mě říkají oprávněně, že sčítání není to podstatné, není řešením, je možná zbytečné, nemožné a pro někoho opravdu ponižující a ohrožující. Zejména odvádí pozornost od toho hlavního a to jsou účinné akce ve prospěch romských děti a nejen jich.

Nejvýznamnější je podle mě okamžitá koncepční, finanční a organizační podpora státu, vlády i krajů – tedy spousta odvahy i rozumu politiků, peníze navíc z rozpočtu státu a intenzivnější organizační práce úředníků i odborníků. Prioritně zaměřená na běžné školy, aby dokázaly vzdělávat romské děti a zejména v maximálně možném bezpečném prostředí. Proč „bezpečí“ je hlavním klíčem k pochopení situace?

Slyšel jsem od pedagogů „speciálních škol“, že romské děti chrání před „běžnou školou“ a některé studie ukazují, že romští rodiče chrání své děti právě tím, že je tam dávají. Ochrání je jen dočasně - po ukončení základní školy praktické už je nikdo neochrání. To je trochu podobné tématu ochranné výchovy dětských domovů a ústavů, ochrana skončí v určitém věku a děti jsou pak tvrdě vystaveny realitě a neumí na ni reagovat.

Samozřejmě je také důležité v průběhu dětství zajistit primární bezpečí „za každou cenu“. Zajistit bezpečí se dá různě - nejen umístěním do bezpečných izolovaných prostor za zdmi dětských domovů nebo speciálních škol. A pokud existují taková „zařízení“, tak musí být naprosto otevřená svému okolí, dbát na častý kontakt dětí s realitou a kontakt všech ostatních lidí s těmito dětmi.

Preventivně bourat zdi mezi lidmi, které se staví nějak samy od sebe. V případě romských dětí nejde jen o „válku odborníků“ zda inkluze ano či ne, je třeba pořád vidět, že jde také o naši českou společnost, zda je multikulturní a tolerantní nebo je nacionální a rasistická.

Mimo jiné je dobré číst zákony a vyhlášky, které možná potřebují inovace nebo přehlednější výklady. Školský zákon nezná pojem „praktická základní škola“ (což je příjemně jednoduché), vyhláška už definuje „typy speciálních škol pro účely jejich označování“.

Celý článek na webu Deník Referendum