V Britských listech proběhla v uplynulých týdnech diskuse k článku Štěpána Chába Škola, ač je to paradox, vychovává blbce. Na článek reagovali i Ondřej Hausenblas a Tomáš Feřtek.
Na článek Štěpána Chába Škola, ač je to paradox, vychovává blbce, jsme upozornili i na České škole, v rubrice Přečtěte si (naši čtenáři zde přidali 15 komentářů), připomínáme závěr:
Zbývá pak jediná možnost, mít dítě doma a vlastními silami se ho pokusit připravit na svět. Tato metoda výuky je samozřejmě tou nejpřirozenější, ale vlivem tržního kapitalismu také tou nejnáročnější. Člověk na takovou avantýru prostě nemá, a pokud v něm není zabudován jistý smysl pro absurdní dobrodružství, nikdy se k takové možnosti nepropracuje a předá vlastního potomka ke zpracování školskému molochovi, který zásadně zvrací do společnosti jen torza, nikoliv hotového člověka.
Na článek reagoval Ondřej Hausenblas článkem V první řadě je nutné se informovat!, z něj vybíráme:
Bludné kroužení ve víru špatných zpráv (o škole, o politice, o lidech, o poměrech) vás samozřejmě musí stáhnout až do odtoku. Ale je ten vír tak silný, že se proti němu nedá vyplavat? To nevíme, protože to nikdo kolem nás nezkoušel – jen volali, že se topí, a nenašel se zachránce. Styl plavby proti víru špatných dojmů může být různý. Pro neplavce bych doporučil pár webů a osobní kontakt s lidmi kolem nich:
Rodiče vítáni („Rodiče vítáni není jen certifikace škol, ale také inspiromat zkušeností škol i rodičů na webových stránkách značky a v knížce, která projekt doprovází, on-line poradna, diskusní fórum nebo semináře a besedy pro rodiče a učitele.“ Škol je v republice už spousta, podívejte se na webu Eduin.cz na mapu...) www.rodicevitani.cz
Program Začít spolu (v mezinárodním označení Step by Step) „zdůrazňuje individuální přístup k dítěti a partnerství školy, rodiny i širší společnosti v oblasti výchovy a vzdělávání“. Je v něm u nás tuším 50 škol a dvakrát tolik školek. Je taky v 30 dalších zemích světa. www.sbscr.cz
Na doporučení Ondřeje Hausenblase reagoval Štěpán Cháb dalším článkem Rodiče vítáni, aneb Jak z rodičů udělat ještě větší blbce, ze kterého vybíráme:
Nynější systém se tluče s nemohoucností, kdy netuší a ani tušit nemůže, jak se vypořádat s masovým vzděláváním. Nedá se toho příliš dělat, když se do třídy, kde je dvacet až třicet žáků, dá jeden bídně placený kantor. Už od této skutečnosti se můžeme radostně odrazit a padnout přímo do stoupy bez možnosti z ní opět vylézt. Samozřejmě vše leží a běží s financemi. Kde brát a nekrást? Po čase tedy zjišťujeme, že stát více investuje (nebo rozhazuje) peníze do kravin, ale do kvalitního vzdělání dětí nechce dát ani o vindru nad rámec jakési udržitelnosti. A přesto vyžaduje, aby děti byly do škol dávány.
Osobně považuju projekt Rodiče vítáni za směšný, zcela zbytečný a sloužící jen efektu samolepky na vchodových dveřích. Školství zůstává na stejné, tedy bídné, úrovni.
Krom jiného, jednu za škol zapojených do projektu znám a dítě bych do ní nedal, ani kdyby mi platili. Ano, samolepku na dveřích mají, to ano.
Na Chábův odsudek projektu Rodiče vítáni reagoval Tomáš Feřtek:
Máte pravdu, že ty věci, které jste zkopíroval, by měly být samozřejmé, ale stačí se podívat na weby škol, zkusit tam dohledat telefon a zavolat tam, abyste zjistil, že ani ty normální věci nejsou běžné. Navíc ta značka nabízí i dalších sedmnáct kritérií, z nichž některé jsou docela nadstandardní.
Stejně tak máte pravdu v tom, že se najde leckterá škola, která tu značku má na dveřích a za mnoho nestojí. Taky takových pár znám. Pořád je to ale pro rodiče šance, že požadavek, aby škola splnila minimálně ty základní věci, které slíbila, může zahájit nějakou změnu. Mam zcela čerstvou zkušenost s takovou skupinou rodičů na jedné pražské škole. A pokud takovou iniciativu škola odmítne, pak je to důvod jim tu značku odebrat. V každém případě ta značka otevírá, posunuje a strukturuje debatu o tom, co to vlastně je a není škola vstřícná k rodičům. V tom je myslím užitečná.
Štěpán Cháb míček vrátil dalším článkem Kterak z učitele udělat podvyživenou fretku, ze kterého vybíráme úvod:
Jak je uvedeno, vcelku pravdivě, na propagačním webu projektu – rodič k učiteli přistupuje jako k nepříteli, učitel k rodičovi také. Jsou to dvě položky usilující o protichůdné věci. Na jedné straně touha rodičů, aby potomek byl vzdělán, na druhé neschopnost učitelů potomka vzdělat. Projekt touží po shodě těchto dvou táborů. Ke shodě ovšem nedojde tím, že u vchodových dveří bude zvonek, ale tím, že se celkově změní systém výuky, který je nyní zcela kontraproduktivní, protože v žácích vyvolává odpor k učivu. Žactvo se ve škole nudí. I Vy jste se ve škole nudil. I já se tam nudil. Každý se tam nudil. Netvrdím, že by se školy měly zavést PlayStationy či Xboxy, ale troufám si tvrdit, že by se učitelé měli snažit vést děti nadšením a touhou po vlastním výzkumu, což samozřejmě obnáší hlavně to, že ve třídě bude méně dětí a více učitelů.
Tomáš Feřtek opět kontroval mimo jiné i příběhem z debaty v Litomyšli:
A ředitel druhé školy pravil, že oni „tohle všechno“ stejně už dělají, takže oni nic takového nepotřebují.
No a pak jedna z těch přítomných aktivních maminek vyprávěla, jak její syn šel o hodinu později do školy a říkal jí, ať jde s ním, protože on se do školy nedostane, protože zvonek je moc vysoko. Tak tam s ním šla, jenže stepovali tři čtvrtě hodiny okolo budovy a nemohli se ani dozvonit ani dovolat. Paní ředitelka té školy povstala a řekla, že oni přece nemohou nechat školu otevřenou, protože by je někdo vykradl a že je vůbec divné, že to dítě šlo během září už potřetí do školy později… A tak dál. Asi si to umíte představit. Tolik k tomu, jak „samozřejmé“ je, že se do školy dozvoníte, dovoláte a že se k vám budou chovat slušně.
V sérii je zatím poslední příspěvek anonymní maminky Škola nezvládla, že má můj syn grafomotorické problémy, ze kterého vybíráme:
Domnívám se, že nám nepomůže jakákoli spolupráce se školou, kde učitelům jde především o to, aby jim děti bezvýhradně věřily, absolutně nezpochybňovaly jejich dobré úmysly, které k dětem chovají, ale kde bohužel není hlavním kritériem zdravé a uvědomělé dítě se schopností samostatně myslet. Co se od dětí očekává, je opakování toho, co vymysleli jiní, ale hlavně proboha žádný vlastní názor.
Do jisté míry s učiteli soucítím, protože vlastně předávají, co se sami naučili, způsobem, jakým se to naučili. Nicméně je na uvážení každého z nich, jakým způsobem svou autoritu vymáhá. Donucováním žádná autorita vzniknout nemůže, jedině pochopením, že každé dítě je jedinečné a přihlédnout k tomuto faktu i ve výuce. Což školský systém poměrně úspěšně znemožňuje.
Odkazy:
Štěpán Cháb: Škola, ač je to paradox, vychovává blbce
Ondřej Hausenblas: V první řadě je nutné se informovat!
Štěpán Cháb: Rodiče vítáni, aneb Jak z rodičů udělat ještě větší blbce
Tomáš Feřtek: "Samozřejmosti" bohužel nejsou samozřejmé
Štěpán Cháb. Kterak z učitele udělat podvyživenou fretku
Tomáš Feřtek: Velké množství škol neplní ani ty základní předpoklady
Škola nezvládla, že má můj syn grafomotorické problémy
Nejčtenější články
Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ
Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.
Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.
Tento server dodržuje právní předpisy
ISSN 1213-6018
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.
ISSN 1213-6018
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
8 komentářů:
Donucováním žádná autorita vzniknout nemůže, jedině pochopením, že každé dítě je jedinečné a přihlédnout k tomuto faktu i ve výuce.
Nechal jsem svůj pedagogický majestát cloumat úvahami o záměně slova 'škola' za 'autoškola', dále pak představami o pravidlech slušného chování a pravidlech osobní hygieny, o provozním řádu odborné učebny, o pravidlech o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a takdále. To všechno je také, a možná i především, součástí výuky.
Nečiní mi problém obejít s otázkou jednotek množství ukládané informace postupně jednoho každého žáka ze skupiny s přihlédnutím k jeho individualitě. Sice nic víc asi nestihnu, ale aspoň nebudu za rakouského uheráka.
Otázkou ovšem zůstává, jestli by si dětičky přece jen neměly pomalu zvykat na život v dnešní realitě, kde je kdekdo tak nanejvýš individuálně kopne do prdele. Pokud jim tedy za ní nebude nepřetržitě stát vlivný tatíček či mamička.
Donucováním žádná autorita vzniknout nemůže
Šmarjá pano. A vědí to už v armádě?
Já také nejsem zrovna příznivce návratů do časů před Komenským.
Ale přesto bych uvítal, kdyby se rozvoji jedinečnosti osobností svých dětí věnovali především rodiče. Alespoň do té míry, aby je naučili zdravit, poděkovat a občas vypracovat domácí úkol.
Ta diskuse je o ničem. Na jednu stranu spousta rodičů je kverulantů, paranoiků, notorických nespokojenců, další spousta je pitomců a blbců a další spousta nedá na své dětičky sáhnout, i kdyby učiteli skákaly po hlavě, nebo ho mlátily dubovou holí. Důležité je, že díte má vlastní názor a je svobodné a ničím nezatížené. Nedej bože, aby ho snad někdo krotil. Dítko skáče po hlavě doma mamince, která toto vnímá jako neutuchající projev zdravého sebevědomí a intelektuální i duchovní geniality potomka a jaké je pak její zděšení, když paní učitelka, která má ve třídě takových dětí 30, už tak chápavá není a projevovanou genialitu dítěte ne a ne pochopit. A že jedno dítě pak mlátí druhému hlavou o topení se zase nelíbí rodičům toho druhého dítěte, byť zjevně negeniálního.
Na druhou stranu jsou jistě i špatní učitelé. Určitě nemá smysl dítě zesměšňovat, nicméně i já, coby občas vypomáhající s výukou na vysoké škole, mám co dělat, abych byl úplně korektní, když vidím tu drzost některých jedinců, jejichž výkon zpravidla naprosto neodpovídá jejich sebevědomí a nelze jim dost dobře přes jejich zkreslený náhled na sebe sama vysvětlit, že skutečně není chyba v tom, co po nich chci a že zadanou úlohu skutečně správně nevyřešili. Občas teprve s pomocí nadanějších studentů, kteří úlohu vyřešili správně, se podařilo dotyčné jedincě alespoň přesvědčit, že přinejmenším nejsem pitomec sám.
Podle někoho možná studentům vnucujeme nějaké naše nalezené "pravdy", místo abychom je nechali vymýšlet nové, originální a světové nápady, které posouvají svět kupředu. Inu, nevím jak někdo, kdo není schopen pochopit ani základy, může něco objevného vymyslet. To je spíše taková marketingová mediální pohádka o z nebe spadlém geniálním nápadu, či o nádherné blonďaté dvacetileté největší odbornici na kvantovou fyziku na světě s dlouhými namalovanými nehty a tělem vypracovaným hodinami cvičení v posilovně a osvíceným solárkem, kterými nás občas krmí pokleslá a stupidní americká kinematografie řídící se všemi principy nejpokrokovějších vědních oborů, jakými jsou zejména gender studies a kulturní antropologie.
Skutečnost je taková, že když chce někdo něco umět, musí se to nejprve naučit. A to je proces dlouhý, náročný a mnohým nepřístupný. Učitel je na této cestě průvodcem těm, kteří o to stojí a nikde není napsáno, že jeden učitel bude vyhovovat všem a že všichni učitelé svou profesi dokonale ovládají. Jako každý jiný si v ní mohou kompenzovat vlastní traumata, či projevovat nenávist. Tak to prostě je a bude.
Části rodičů by zřejmě pomohlo, kdyby je někdo na týden postavil před třídu a nechal je učit. Části nepomůže nic. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Komu se nelíbí, že dítě musí ve škole poslouchat, a že narazí občas na učitele, který s ním nebude zacházet korektně, nechť své dítě svěří péči školy soukromé, případně chůvě, či si dítě vzdělává sám. V takové instituci jako je škola, je dodržování nějakých pravidel naprosto nezbytné. Nemůže být vyhověno všem zákazníkům (či klientům), neboť jejich preference jdou často proti sobě. Nemůžu na jedné straně nechat jedno dítě aby se projevovalo jak uzná za vhodné a druhému dopřávat vzdělávání bez neustálého vyrušování, překřikování, či ještě horších projevů nevychovanosti. Holt když nejsou vychováni někteří rodiče a nechápou, že učitel není na světě jen a výhradně kvůli jejich miláčkovi a že vzdělávání není totéž jako objednávka jídla v restauraci, nebo přezutí auta v pneuservisu, kde jakákoliv chyba výsledku jde pouze na vrub poskytovatele služby, tak se podobným žvástům, jako jsou uvedeny v článku, asi nikdy úplně nevyhneme. Zejména madam z posledního článku je krásnou ukázkou. Bude také stát synáčkovi, který je tak prudce inteligentní, že nevydržel na střední škole ani jeden rok, za zadkem, až se tento nepohodne s novým šéfem v práci (pokud tedy nějakou vůbec sežene)? Bude si pak stěžovat na poště, že si na synáčka zasedli? Ono je dost často s učiteli možné se nějak domluvit, ale když je někdo problematický od přírody (a to může být jak rodič, tak učitel), dohoda se stává obtížnou, ne-li nemožnou. Z mojí zkušenosti mohu říci, že největšími kverulanty byli vždy ti, kteří měli s plněním školních povinností největší (většinou zejména intelektuální) potíže.
Matematika může vypadat jako telefonní seznam vzorců, nebo jako nádherná filosofie. A to i pro různé jedince vzdělávající se u téhož učitele. A to je to, co je dnes (bohužel) v té mediální postdemokratické a politicky korektní společnosti vytvářené zejména těmi, kdo pozřeli pouze telefonní seznamy a zůstaly v nich jen jejich útržky, nekorektní tvrdit.
3 x ANO
Co se od dětí očekává, je opakování toho, co vymysleli jiní, ale hlavně proboha žádný vlastní názor.
Možná by bylo zajímavé udělat v rámci nějaké diplomky šetření, kolik tisíců učitelů by dalo nevím co za žákův názor k věci. K vě-ci!
Možná by také bylo zjistit, co si žáci myslí třeba o malé násobilce nebo o vyjmenovaných slovech. A jak by se takový názor mohl pozitivně promítnout do schopnosti a ochotě žáka tuto, někým jiným už dříve vymyšlenou problematiku vstřebat.
Nechci to zlehčovat, ale spíš mám pocit, že potřeba vyslovit vlastní názor se zpravidla redukuje v potřebě odmítnout běžné pracovní, tedy studijní povinnosti, které jsou před žáka stavěny rámcovým vzdělávacím programem, nebo dokonce jeho dobrovolným vstupem do příslušné školy. Nemohu si pomoci ale stále převažují ve svém počtu žáci, kteří jsou ochoti se, když už, věci spíš nadrtit, než se je pokusit pochopit.
Vždy si při tomto nesvobodně názorovém nářku vzpomenu, jak si žáci stěžovali, že jsem je ponižoval tím, že jsem nesnesitelně dlouhé minuty mlčky čekal na jejich názor a pak jsem teatrálně tloukl hlavou o zeď. Podotýkám, že svojí. Ale nebyla to pravda. Hlavou jsem tloukl o skříň, totiž.
Pokračování
veřejnost chce slyšet a číst jasná řešení bez dublet a – bohužel – i bez přemýšlení o různých možnostech řešení.
Toť 'Vyjádření univ. prof. Oldřicha Uličného na téma pravopis'. V ostatních společensko vědních tématech to, myslím, nebude zásadně jiné.
Okomentovat