Když se mezi lidmi zabývajícími se technologiemi řekne jméno Moore, každému se nejdříve vybaví Gordon Moore, autor známého Moorova zákona o exponenciálním růstu technických parametrů počítačů v čase. Jenže pro nás vzdělávací technology existuje ještě jeden důležitý Moore, a sice Michael Grahame Moore, který stál u zrodu teoretických úvah o využití technologií v distančním vzdělávání. V dnešní době, kdy značný objem vzdělávacích aktivit přesouváme do online světa, je třeba tyto základy znát.
Michael Moore je původem Angličan. Svůj bakalářský titul z ekonomiky získal v roce 1959 na University of London. V 60. letech se vypravil do Východní Afriky, kde pomáhal tamním bývalým koloniím s osamostatněním. Při této činnosti asi nemohl nenarazit na potřebu plošného vzdělávání obyvatel. V té době byl jediným představitelným technickým prostředkem použitelným v rozvojových zemích rozhlas. Snaha o zvýšení znalostní úrovně Afričanů tak Moora přivedla ke studiu distančních forem výuky.
V druhé polovině 60. let patřil ke světovým špičkám ve výzkumu distančního vzdělávání profesor Charles Wedemeyer z University of Wisconsin-Madison. Moore si s ním začal dopisovat a díky svému propojení na praxi se posléze stal jeho asistentem. Na začátku 70. let pak společně pomáhali založit britskou Open University (spolu s Tony Batesem - Sedmero osvícení Tonyho Batese). Nakonec se hlavním celoživotním působištěm Michaela Moora stala právě University of Wisconsin-Madison.
Na počátku 70. let se v distančním vzdělávání uskutečňoval paradigmatický posun od převládajících korespondenčních metod k postupům založeným na médiích (rozhlas, televize a nakonec počítačové sítě). Zatímco profesor Wedemeyer byl velkým zastáncem podpory nezávislého myšlení studentů a jejich svobody rozhodování při průchodu výukou, Moore začal blíže zkoumat, jak by distanční vztah mezi učitelem a žákem měl vlastně vypadat. Je zřejmé, že začneme-li z didaktického úhlu pohledu uvažovat o vzdálenosti protagonistů distančního vzdělávání, nemáme na mysli přímo vzdálenost geografickou, ale mentální, protože ta rozhoduje o tom, zda žák dokáže pochopit, co mu učitel sděluje. Moore pro ni později zavedl dnes běžně používaný pojem „transakční vzdálenost“.
Pojem transakce v souvislosti se vzděláváním začal v polovině minulého století používat John Dewey (Knowing and the Known), který ho chápal jako nejkomplexnější formu aktivity, při níž nejsou, na rozdíl od akce jednostranné či tradiční behavioristicky chápané interakce nezávislých objektů, jednotlivé komponenty výukového procesu odděleny, ale zkoumají se komplexně dohromady v rámci celého systému. A tak je podle Deweye poznávání vždy nutno chápat jako integrovanou součást vzájemně se ovlivňujícího vztahu (transakcí) mezi člověkem a jeho okolím [1].
Podle Moora jsou transakce „na sobě závislé aktivity učitelů a žáků při výuce realizované za fyzického oddělení zúčastněných“ [2]. Transakční vzdálenost pak definuje jako „psychologický a komunikační prostor mezi učitelem a žákem, který musí být překonáván a je zdrojem potenciálních nedorozumění“ [1]. Čím menší transakční vzdálenost je, tím lepších výsledků distanční výuka dosahuje. Čím větší naopak je (třeba při nasazení čistě textově orientovaných asynchronních výukových aktivit u osobně se neznajících účastníků), tím více stoupá riziko pocitu izolace, ztráty motivace a v nejhorším případě i ukončení studia.
Transakční vzdálenost posuzuje Moore podle tří hlavních parametrů [3]:
- dialog – interakce mezi studujícím a vyučujícím (synchronní, asynchronní, jednosměrný, obousměrný, zpětná vazba);
- struktura – prostředí (forma, program, nástroje), v němž se výuka odehrává;
- autonomie – míra nezávislosti studujícího (individualizace výukového procesu) závislá na vlastní zodpovědnosti a osobních prioritách.
Celý článek na spomocnik.rvp.cz
0 komentářů:
Okomentovat