Přečtěte si: Noam Chomsky o demokracii a vzdělávání

Rozhovor o tom, jak může být škola úžasným místem, jak lze třeba historii revoluce za nezávislost předat dětem tak, aby ji vnitřně prožily, ale i o tom, že vzdělávací systém slouží zejména společenské kontrole nad občanskou společností. „Dělníci v 19. století v Anglii sice nechodili do školy, ale byli pravděpodobně vzdělanější než aristokracie,“ říká Noam Chomsky.


Z rozhovoru Daniela Falcone s Noamem Chomskym v Britských listech vybíráme:

Skvělá předměstská škola, bohatá na prostředky. Někdy musejí čelit apatii a indoktrinaci, úzkému ideologickému spektru. Je to podle vás dáno kulturními podmínkami, nebo je našemu vzdělávacímu systému vlastní?

Tak to bylo i ve škole, na kterou jsem chodil ve Filadelfii, v dobách mnohem nižší korporátní kontroly nad společností. Nemyslím si, že by to bylo čemukoliv jakkoliv vlastní. Můžeme mít školy, které pracují s programy, o nichž jsem mluvil. A nejenom v oblasti přírodních věd, v mnoha jiných oblastech to jde stejně dobře. Vezměme si třeba historii. Mám přítelkyni, která byla učitelkou na škole v Lexingtonu, kde žiju, učila děti v 6. třídě. Byla dobrou učitelkou, velmi úspěšnou. Popisovala mi, jakým způsobem učila děti téma americké revoluce za nezávislost. Několik týdnů před tím, než měli látku probírat, začala žáky podrobovat svévolným restrikcím, nutila děti dělat věci, které neměly rády a které jim nedávaly žádny smysl. Po krátké době toho měly děti plné zuby a začaly se dávat dohromady, aby v tom učitelce nějak zabránily. A v tom okamžiku jim učitelka začala vykládat o revoluci za nezávislost. Děti velmi dobře porozuměly, o co jde.

To je chytré.

Neexistuje žádná úroveň, kdy takové věci nemůžete dělat, pokud jste učitelem, který má kontrolu nad tím, co dělá. Pokud je nějaký respekt k učení, vychází z toho, že učitel má kontrolu. Avšak právě to podléhá destrukci: učitelova kontrola nad třídou jako kontrola pracovníka nad dílnou. To nelze připustit, to je taylorismus.

Kontrola shora, kontrola administrativní. Žádný respekt k osobě pracovníka, ať už se jedná o učitele, nebo strojníka. Je pozoruhodné, jak se to událo. Mám na mysli velkou studii jednoho z členů naší fakulty, Davida Noblea, který pracoval na historii technologií. Studoval strojní průmysl v 50. a 60. letech 20. století. Tehdy se začínala prosazovat počítačová kontrola strojů. Numerická kontrola výrobního procesu, velký pokrok.

Noble provedl detailní studii a je ohromující, jak to fungovalo. Byly sledovány dva modely: v prvním bylo ponecháno kvalifikovaným strojníkům, aby celý výrobní systém řídili sami se svou detailní znalostí a dovedností napravovat problémy, přicházet s novými nápady atd. Ve druhém modelu totéž dělali manažeři. Studie ukázaly, že model, v němž systém řídili strojníci, byl úspěšnější, ale vybrán byl opačný model: model s disciplinovanými pracovníky. I když mohli mít vyšší profit, důležitější bylo mít disciplinované, poslušné pracovníky. Ne pracovníky, kteří dělají věci pro sebe, tedy z velmi jasných motivů. Pokud mohou pracovat pro sebe, začnou se velmi brzy ptát, k čemu mít šéfy. No a pak jsou šéfové v problémech. Něco jako okupační stávky, to je pro ně velké nebezpečí. To se dělo, a stejné je to ve školách.

Učitelům nelze nechat kontrolu nad třídou. Proto učení na testy; tehdy jsou učitelé disciplinovaní. Udělají, co se jim řekne. Jsou na tom závislé jejich platy, je na tom závislá jejich práce. Stávají se sociopaty, jako každý jiný. Tím pádem máme společnost, ve které platí „starám se sám o sebe, zapomenu na všechny statní“. A z toho plyne, že se zbavujeme sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Proč bych měl platit za to, že dítě z domu naproti chodí do školy, když moje dítě do školy nechodí? Proč bych se měl starat o postižené vdovy? A tak dále.