Martin Rychlík: Kam se ztrácí vzdělanost?

Co dnes vlastně obnáší všeobecné vzdělání a vědění? A navíc: Kdo je vzdělaný natolik, aby na takovou otázku dokázal odpovědět?

Prý žijeme ve společnosti vědění, znalostní nebo také informační společnosti. Všechny ty pojmy, jimiž svou „dobu“ pojmenováváme, znějí moc pěkně. Sugerují nám, že jsme vlastně jakoby chytřejší, vzdělanější a bez nadsázky „lepší“ nežli tomu bylo u společností a pořádků dřívějších. Čím to tedy je, že čím dál více lidí má pocit, že spíše převažuje nevzdělanost, útržkovitost, že chybí znalosti i promýšlení věcí, což bývalo u „vzdělanců“ samozřejmé?

Často citovaný filozof Konrad Liessmann, jenž přišel se svou Teorií nevzdělanosti (2006), představuje v úvodu svého intelektuálního bestselleru líbivý příklad: televizní soutěž Chcete být milionářem? Od klasických dob, jež měly pevně ukotven kánon vzdělanosti, co k němu patří a co jej nezbytně a systematicky naplňuje, jsme přešli do časů, kdy je oceňována jednotlivost. „Je lhostejné, co člověk ví, nebo neví, s trochou štěstí ví každý vždycky něco, co se náhodou také objeví mezi otázkami. Tato show adoruje znalosti jednotlivých faktů jako takových,“ uvádí Liessmann, jenž vzývanou „společnost vědění“ považuje za medializovaný blud.

Co je skutečné vzdělání, ilustroval Theodor W. Adorno na Spinozově díle Etika. Nejde prý o znalost a četbu této knihy, ale o celou karteziánskou filozofii a povědomí dějinného kontextu, bez čehož nelze Spinozovi porozumět. „Pro polovzdělance, jemuž chybí patřičné předpoklady, se Etika stává konvolutem logicky nepochopitelných tvrzení, z nichž dokáže citovat pouze jednotlivosti jako strnulý vzdělanostní statek,“ vysvětluje Liessmann.

O absenci základní idey vzdělanosti

Nemusíme se detailně zaobírat Spinozou, postačí třeba tuzemské maturity, abychom viděli, že se dnešní státní maturita nerovná oněm klasickým znalostem, jaké si za první republiky osvojovali na gymnáziích naši dědečkové a babičky. Příval informací byl ve 20. a 21. století takový, že se z celistvého Platóna stává krátké učebnicové heslo, o němž je třeba alespoň „něco“ vědět – třeba to bude využito v té televizní soutěži. Nad leností a povrchností zájmu svých žáků láteří učitelé, kteří ovšem někdy i přiznávají – ti mladí umějí i něco jiného... Nicméně nepanuje konsenzus, co všechno by soudobá vzdělanost měla obnášet.

„Problémem naší epochy není polovzdělanost, nýbrž absence jakékoliv normativní idey vzdělanosti, z níž by bylo možné odvodit něco takového, jako je polovzdělanost,“ píše Liessmann. Nikdo dnes nedokáže – a jsou o tom velké disputace – definovat, v čem spočívá všeobecné vzdělání, co by mělo obsahovat a co už ne a kde je hranice vzdělanosti.

Pokud bylo dříve jasné, že v jistých kruzích nebylo představitelné se pohybovat bez znalosti latiny, řecké filozofie či načteného Voltaira a Dostojevského, dnes se takové společenské požadavky vytrácejí. Kdo vůbec určí hranici toho, co je v roce 2013 ještě potřeba dobře znát, co aspoň trochu a co už ke „vzdělanosti“ nepatří? Kde je míra vzdělanců 21. století? Patří už do kánonu například povědomí – neřkuli chápání – témat jako klonování či družicová navigace?

Skučet nad tím, že svět není, jaký býval, a že lidé obecně hloupnou, není úplně fér, jakkoli ta myšlenka úpadku a předzvěst vědomostního kolapsu vypadá sexy. Je zoufale těžké se v přeinformovaném světě zorientovat a skládat celistvější obrazy. Výjimeční jedinci, jimž byly dříve určeny vysoké školy, se najdou i na dnešních univerzitách, byť mají pedagogové méně času na rozvíjení těch nejlepších a musejí se v éře masovějšího vzdělávání věnovat většině těch průměrných.

Celý článek na webu ČESKÁ POZICE