Ken Robinson: Jak uniknout ze vzdělávacího údolí smrti

Sir Ken Robinson naznačuje tři principy, které lidská mysl potřebuje k rozkvětu – a vypráví, jak proti nim současná vzdělávací kultura bojuje. Ve svém vtipném a poutavém proslovu nám radí, jak uniknout ze vzdělávacího „údolí smrti“, ve kterém se nacházíme, a jak vychovávat naše nejmladší generace v prostředí plném možností.




Děkuji vám.

Před 12 lety jsem se přistěhoval do Ameriky. Se svou ženou Terry a dvěma dětmi. Vlastně, popravdě řečeno, jsme se přestěhovali do Los Angeles – (Smích) – a mysleli jsme si, že se stěhujeme do Ameriky. Nevadí, je to jen krátký let. Z Los Angeles do Ameriky.

Dostal jsem se sem před 12 lety a když jsem přijel, říkali mi různé věci, třeba že „Američani nechápou ironii.“ Jak jste na to přišli? Není to pravda. Procestoval jsem tuto zemi křížem krážem a nenašel jsem jediný důkaz, že by Američani ironii nechápali. Je to jeden z těch kulturních mýtů, jako ten, že „Briti jsou odtažití.“ Nechápu, jak na to lidi přišli. Vpadli jsme do každé země, kterou jsme uviděli. (Smích) Není tedy pravda, že by Američani nechápali ironii, ale chtěl jsem, abyste věděli, co si lidi špitají za vašimi zády. Víte, když v Evropě odejdete z obýváku, lidé říkají: ještěže ve tvé přítomnosti nikdo nebyl ironický.

To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu. Ironie z toho názvu přímo prýští, že? Protože – (Smích) (Potlesk) – Protože to nechává pozadu miliony dětí. Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno: Miliony dětí zůstanou pozadu. Chápu to. Co to obnáší? Inu, navrhujeme nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.

Funguje to ukázkově. V některých částech země odejde 60 % dětí předčasně ze školy. V komunitách původních obyvatel to je 80 % dětí. Kdybychom to srazili na polovinu, dle jednoho odhadu by to v americké ekonomice vytvořilo během deseti let produkt za téměř bilion dolarů. Z ekonomického pohledu to je moc hezká matematika, že? Měli bychom to udělat? Už teď to stojí ohromné peníze, zametat škody z krize odpadlíků.

Ale krize odpadlíků je jen vrcholem ledovce. Nepočítají se do toho děti, které ve škole zůstanou, ale jsou vyřazovány z dění, neužívají si to, nemají z toho žádný užitek.

A důvodem není to, že bychom neutráceli dost peněz. Amerika na vzdělání vydává víc peněz než většina dalších zemí. Třídy tu bývají menší než kde jinde. A každý rok se vynoří stovky iniciativ, které se snaží zlepšovat vzdělávání. Problém je, že to všechno jde špatným směrem. Existují tři principy, na jejichž základech lidský život vzkvétá, a ty se neslučují s kulturou vzdělávání, pod kterou musí většina učitelů pracovat a kterou musí studenti přetrpět.

Prvním principem je, že lidské bytosti jsou přirozeně rozlišné a různorodé.

Můžu se vás zeptat, kolik z vás má vlastní děti? Dobře. Nebo vnoučata. Co třeba dvě a více dětí? Dobrá. A zbytek z vás dítě aspoň viděl. (Smích) Malí lidičkové, co pobíhají okolo. Vsadím se s vámi – a jsem si docela jistý, že tu sázku vyhraju. Jestliže máte dvě a více dětí, vsadím se s vámi, že jsou naprosto odlišné. Nejsou? No nejsou? (Potlesk) Nikdy byste si je nespletli, není to tak? Jako: „A kterej jsi ty? Připomeň se. S mámou si vás označkujeme barvičkama, abyste se nám nepletli.“

Vzdělání založené na Žádné dítě nezůstane pozadu není založeno na odlišnostech, ale konformitě. Školy jsou podporovány v hledání toho, co děti zvládnou napříč velice úzce vymezeným spektrem výsledků. Jedním z výsledků akce Žádné dítě nezůstane pozadu bylo zúžení zaměření na takzvané oblasti STEM [věda, matematika, technika]. Jsou důležité. Nehodlám tu zpochybňovat roli matematiky a přírodních věd. Na druhé straně jsou nezbytné, ale nikoli dostatečné. Opravdové vzdělání musí klást důraz také na umění, humanitní předměty, tělocvik. Ohromné množství dětí, promiňte, děkuji – (Potlesk) – Dle jednoho odhadu je dnes v Americe něco kolem 10 % dětí, kterým byly diagnostikovány nejrůznější stupně poruch, které se hromadně nazývají poruchami pozornosti, ADHD. Neříkám, že se to neděje. Jen nevěřím, že by to byla až taková epidemie. Když mají děti sedět, aby hodinu co hodinu dělaly podřadnou úřednickou práci, asi čekáte, že se budou neustále vrtět, ne? (Smích) (Potlesk) Děti netrpí, alespoň většinou, netrpí nějakou psychologickou poruchou. Jsou nemocné dětstvím. (Smích) A to vím, protože jsem svá raná léta strávil jako dítě. Tím vším jsem si prošel. Dětem se daří nejlépe v pestrém prostředí, které dává vyniknout různým talentům, ne jen úzkému okruhu. Mimochodem, umění není důležité jen proto, že zlepšuje výsledky v matematice. Je důležité proto, že hovoří k částem dětského bytí, ke kterému jinak neproniknete.

Druhý… děkuji vám. (Potlesk)

Druhý princip, díky kterému lidská duše vzkvétá, je zvědavost. Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly. Děti se učí přirozeně. A je to fakt práce zejména tuto schopnost vymýtit nebo potlačit. Zvědavost je hnacím motorem výsledků. Důvod, proč o tom dnes mluvím, je ten, že jedním z důsledků této kultury bylo, dá-li se to tak nazvat, deprofesionalizování učitelů. Žádný systém kdekoli na světě ani žádná škola v zemi není lepší než jejich učitelé. Učitelé jsou životodárnou mízou úspěchu škol. Učitelství je však kreativní profesí. Výuka, přísně vzato, není donášková služba. Nestačí předat nabyté informace. Skvělí učitelé to sice dělají, ale skvělí učitelé také mentorují, stimulují, provokují, zapojují. Vzdělávání je koneckonců o učení. Když není učení, nebude ani vzdělání. Lidé však mohou ztratit ohavnou spoustu času debatami o vzdělání, aniž by se vůbec bavili o učení. Středobodem vzdělávání je donutit lidi se učit.

Jeden můj přítel, starý přítel – vlastně velice starý, je už mrtvý. (Smích) Tak starý, jak jen to jde, řekl bych. Nicméně byl úžasný, úžasný filozof. Rád mluvil o rozdílu mezi úkolovým a výsledkovým významu sloves. Asi takhle: můžete nějakou aktivitu provádět, ale nemusíte jí vůbec dosáhnout, jako třeba diety. Je to vlastně skvělý příklad. To je on. Drží dietu. Ztratil něco na váze? Ani ne. Učení je přesně toto slovo. Můžete říct: „Tamhle je Debora, je v učebně 34 a učí.“ Ale když se nikdo nic nenaučí, může se Debora snažit o vyučování, ale nikdy ho nedosáhne.

Role učitele je usnadnit učení. To je to. Podle mě problém tkví v tom, že se dominantní kultura výuky začala zaměřovat ne na výuku nebo učení, ale na testování. Chápu, že jsou testy důležité. Standardizované testy mají své opodstatnění. Ale neměly by být dominantním prvkem kultury vzdělávání. Měly by diagnostikovat. Měly by pomáhat. (Potlesk) Když půjdu na zdravotní prohlídku, chci standardizované testy. Opravdu chci. Však víte, chci znát svou hladinu cholesterolu a srovnat ji na standardní škále s ostatními lidmi. Nechci znát škálu, kterou si můj doktor vymyslel cestou do práce.

„Váš cholesterol bych označil někde na oranžové hladině.“

„Opravdu? A je to dobré?“ – „Netuším.“

Všechno to by mělo učení podporovat. Nemělo by mu bránit, jak se to však samozřejmě děje. Takže namísto zvědavosti tu máme kulturu dodržování. Vybízíme děti a učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy, než aby těžili ze síly představivosti a zvědavosti. A konečně třetím principem je toto: Lidský život je ve své podstatě tvůrčí. Všichni proto máme různé životopisy. Vytváříme své životy a můžeme je přetvářet během toho, co je žijeme. Je to podstata bytí člověkem. Je to důvod, proč je lidstvo tak zajímavé, různorodé a energické. Chci tím říct, že jiní tvorové mají své představy také, stejně jako kreativitu, ale ne až tak zjevné jako ty naše, že? Můžete mít třeba psa. A váš pes dostane depresi. Ale nezačne poslouchat Radiohead, že? (Smích) Nebude zírat z okna s lahví Jacka Danielse v tlapách. (Smích)

Vy na něho: „Nechceš se jít vyvenčit?“

A on: „Ne, je mi fajn. Jen běž. Počkám tu. Něco mi vyfoť.“

Vytváříme své životy díky nekonečnému procesu představování si alternativ a možností a jednou z rolí vzdělávání je probudit a rozvinout tyto tvůrčí síly. Místo toho žijeme v kultuře standardizace.

Nemusí to tak být. Opravdu nemusí. Finsko se pravidelně umisťuje na špičce v matematice, přírodních vědách a ve čtení. Ano, to, co dělají skvěle, víme tak dobře jen díky tomu, že se to všechno testuje. Ale to je jeden z problémů testů. Nesledují další věci, na kterých také záleží. Zajímavostí o práci ve Finsku je toto: nejsou těmito disciplínami posedlí. Zaujímají ke vzdělávání velice široký přístup, který zahrnuje také humanitní předměty, tělocvik a umění.

Zadruhé, ve Finsku neexistuje standardizované testování. Tedy, trochu ano, ale není to nic, kvůli čemu by si lidé lámali hlavu. Nesedí kvůli tomu u stolu dlouho do noci.

A zatřetí, když jsem se nedávno potkal s pár lidmi z Finska, s opravdovými Finy, někdo z amerického systému se těch Finů ptal: „Jak přistupujete k míře odpadlictví?“

Podívali se na něj trochu udiveně a odpověděli: „No… my ji máme na nule. Proč by někdo odcházel ze školy? Když má někdo problém, dozvíme se o něm a pomůžeme mu, podpoříme ho.“

Lidi vždycky říkají: „Nemůžete srovnávat Finsko s Amerikou.“

Ne. Myslím, že počet obyvatel ve Finsku je okolo 5 milionů. Můžete ho ale srovnávat s americkým státem. Mnoho amerických států má méně obyvatel než oni. Tím naznačuju, že jsem v Americe byl v pár státech, kde jsem byl také jedinou osobou. (Smích) Opravdu, opravdu. Řekli mi, ať zamknu, až budu odcházet. (Smích)

To, co ty nejvýkonnější systémy světa dělají, bohužel nepozorujeme napříč systémy v Americe – teď to myslím jako celek. Tak třeba zaprvé: Individualizovat výuku a učení se. Jsou si vědomi toho, že to jsou studenti, kdo se učí, a systém má podpořit je samotné, jejich zvědavost, jejich osobnost a jejich kreativitu. Jen tak je přimějete k učení.

Druhá věc je to, jak vysokou vážnost přisuzují učitelské profesi. Uznávají, že nemůžete zlepšit vzdělání, pokud si k výuce nevyberete ty nejlepší lidi a pokud je nebudete neustále podporovat a profesně rozvíjet. Investování do profesního rozvoje není náklad. Je to investice a každá země, které se daří, to ví, ať už to je Austrálie, Kanada, Jižní Korea, Singapur, Hongkong nebo Šanghaj. Vědí o tom své.

Zatřetí, zodpovědnost za vzdělání mají samotné školy. Víte, ve vzdělávání je velký rozdíl mezi příkazovým a řídicím způsobem vedení – To je to, co se v některých systémech děje. Rozhoduje vláda nebo místní zastupitelstvo, myslí si, že ví všechno nejlépe a říkají vám, co máte dělat. Problém je, že se vzdělávání neděje v zasedacích místnostech sídel zákonodárců. Děje se ve třídách a školách a lidé, kteří se mu věnují, jsou učitelé a žáci a když odstraníte jejich vliv, přestane to fungovat. Musíte ho navrátit lidem. (Potlesk)

To, co se děje v této zemi, je úžasné. Ale musím říct, že se to děje navzdory dominantní kultuře vzdělávání, ne díky jí. Je to jak kdyby lidé stále plachtili proti větru. Myslím si to, protože – mnoho současných opatření je založených na mechanistickém chápání vzdělávání. Jak kdyby vzdělávání bylo průmyslový proces, který může být vylepšen lepšími čísly, a tam někde v nejskrytějších zákoutích mysli tvůrců těchto opatření se nachází představa, že když to dobře vyladíme, tak nějak akorát, v budoucnu to pošlape jako na drátkách. Nepošlape a nikdy nešlapalo.

Protože vzdělávání není mechanický systém. Je to lidský systém, je založený na lidech. Lidech, kteří se buď chtějí učit, nebo ne. Každý student, který předčasně odejde ze školy, k tomu má důvod zakořeněný ve svém způsobu života. Škola je může nudit. Mohou ji považovat za nepodstatnou. Může jim připadat, že je v rozporu se životem, který žijí mimo školu. To jsou tendence, ale příběhy za nimi jsou pokaždé jiné. Byl jsem nedávno v Los Angeles na setkání o – jmenovalo se to alternativní vzdělávací programy. To jsou programy navržené tak, aby se děti vracely ke vzdělávání se. Mají mnoho podobného. Jsou šité na míru. Silně podporují učitele, budují vazby s komunitou, mají široký a bohatý záběr a často tyto programy zapojují studenty mimo školu stejně jako ve škole. A fungují. Co mi připadá zajímavé, je, že se nazývají „alternativní vzdělávání“. Chápete to? A přitom veškerá zkušenost ze světa ukazuje, že kdybychom to dělali takto, nebyla by alternativa potřeba. (Potlesk)

Myslím, že musíme přijít s jinou metaforou. Musíme si uvědomit, že je to lidský systém a že jsou podmínky, ve kterých se lidem daří, a podmínky, ve kterých vůbec. Jsme koneckonců organická stvoření a kultura školy je naprosto nezbytná. Kultura je organický termín, ne?

Nedaleko od mého bydliště je místo nazvané Údolí smrti. Údolí smrti je nejteplejší, nejsušší místo v Americe, nic tam neroste. Nic tam neroste, protože tam neprší. A proto tedy Údolí smrti. V zimě roku 2004 v Údolí smrti zapršelo. Během krátké doby napršelo skoro 18 cm. A na jaře 2005 to teda bylo něco. Veškerou půdu v Údolí smrti pokryl květinový koberec, aspoň na chvilku. Co to dokazuje? Údolí smrti není mrtvé. Je jen nečinné. Přímo pod povrchem jsou semínka možností, která čekají na ty správné podmínky. V organických systémech, když nastanou ty správné podmínky, je život nevyhnutelný. Děje se vždy a všude. Vezměte nějaký prostor, školu, oblast, změňte podmínky, ukažte lidem, co je možné, co mohou očekávat, dejte jim více různých příležitostí; rozvíjejte a važte si vztahů mezi učiteli a žáky, dejte lidem možnost tvořit a inovovat to, co dělají, a školy, které o to vše byly ochuzené, se najednou probudí k životu.

Dobří vůdci to vědí. Opravdová role vůdců ve vzdělávání – a myslím, že to platí na národní úrovni, krajské úrovni i na úrovni jednotlivých škol – není a nemělo by být přikazovat a řídit. Ta skutečná role vůdcovství je řízení prostředí, vytváření prostředí plného možností. A když to uděláte, lidé to využijí a začnou dosahovat věcí, které jste vůbec nepředvídali a nečekali.

Mám tu parádní citát od Benjamina Franklina. „Na světě existují tři druhy lidí: Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu. Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat. A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají.“ Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí. A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce. A to je to, co potřebujeme.

Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)

Translated into Czech by Jan Kadlec
Reviewed by Jakub Helcl


Zdroj: TED.com