Jiří Nantl: Školy potřebují zklidnění

O probíhajících diskusích ve školství a přípravě Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 hovoříme s prvním náměstkem ministra školství Jiřím Nantlem.

Průběžně se zveřejňují výsledky diskusí nad jednotlivými tematickými okruhy a z nich je zřejmé, že nejsou jednoznačné. Do chystané strategie se ale musí napsat něco určitého. Jak tedy budete s výsledky diskusí zacházet, budete je vlastně zohledňovat?

Od počátku jsme to chápali tak, že nemůžeme jen čekat, až budeme mít na stole výsledky diskuse, protože ty samozřejmě nebudou jednoznačné. To je také důvod, proč raději volíme termín veřejná konzultace. Ta je nutná, protože přispívá k pochopení problémů, ale až skončí, tak sestavíme meziresortní skupinu, která vlastní strategii vytvoří s využitím výsledků diskusí a s hlubokou znalostí rozložení názorů.

Bude tedy ve strategii vždy napsán nějaký cíl a k němu vedoucí kroky?

Strategii nevnímáme jako soupis detailních cílů, ale určili jsme pět hlavních směrů a s pomocí debaty se snažíme identifikovat potřebná opatření. Nechceme napsat strategii podle našich vlastních představ, to by bylo jednoduché, ale snažíme se určit systémové priority, na kterých panuje průřezová shoda, a je tedy pravděpodobnost, že se výhledově budou uskutečňovat i bez ohledu na střídání ministrů. Tato strategie se také zabývá vazbou mezi školou a jejím okolím, poprvé vlastně zdůrazňujeme, že děti získávají mnohé informace úplně jinde, než ve škole, a to je pro učitele velká výzva. Faktem je, že dnešní děti jsou na internetu a znají mnohé další technologie. Učitelé by tedy měli najít cesty, jak to co nejlépe využít pro cíle školy a jak zároveň ovlivňovat myšlení žáků. Vrací se totiž akcent na funkci školy při formování postojů a hodnot a v tomto ohledu bude strategie hodně inovativní.

To znamená, že následující ministři nebudou moci ve školství prosazovat, co je zrovna napadne?

Bylo by dobré, kdyby budoucí ministr byl ovlivněn strategií tak, aby šel stejným směrem. Strategie projde v průběhu let nepochybně i nějakými korekcemi a objeví se nová témata, ale kdyby se podařilo, že její základní směry budou rámcem uvažování pro politickou reprezentaci, budoucí vládu i opozici a kraje, tak by to byl úspěch.

Velmi kontroverzním tématem je otázka inkluze. Bude strategie obsahovat kroky, díky nimž by se snížila selekce dětí?

Školský zákon z roku 2004 je jednoznačně pro-inkluzivní, ale prakticky se to neuplatnilo důsledně a existují dvě významné výjimky, a to jsou víceletá gymnázia a základní školy praktické. Ale musíme si uvědomit, že ve všech zemích v Evropě, včetně těch, které jsou dávány za vzor inkluze, existují nějaké školy pro žáky s postižením. Problém je spíš v tom, že u nás tam je zařazena určitá část dětí, které nejsou mentálně postižené, a to musíme změnit. Kromě toho bychom měli drobnými stimuly podporovat motivaci škol ke sbližování, které může vyústit ve sloučení základní školy se školou praktickou. Nemá ale smysl vyčerpávat se spektakulárním zásahem, jímž bychom se snažili zakázat určitou kategorii škol.

Strategie by tedy měla obsahovat férová pravidla, na jejichž základě už nebude možné, aby nějaké dítě dostalo doporučení, které neodpovídá jeho reálným dispozicím. Snažíme se také upravit pravidla financování. Rodiče dítěte, které potřebuje podpůrná opatření, by měli vědět, že finanční prostředky půjdou za dítětem, ať už se rozhodnou dát ho do běžné školy, nebo do školy určené pro daný druh postižení. Tento princip funguje řadu let ve vysokém školství a díky tomu patří ČR mezi země s nejlépe zajištěným přístupem handicapovaných studentů do vysokoškolského studia. Naše politika je tedy posilovat rozhodování lidí, ne mocenské zásahy státu.

Bude součástí strategie podpora základních škol, aby mohly zlepšovat svou kvalitu? Aby pak rodiče neměli důvod hledat jinou školu pro své děti?

Při debatách někdy zaznívaly stesky na stav světa. Podle některých učitelů je špatné, že děti tráví tolik času na internetu, a myslí si, že by se tomu mělo nějak zamezit. Jenže to vlastně není možné. Vidím to na mé dvouleté dceři, pro kterou je počítač něco úplně přirozeného, jako pro nás byla kdysi televize. Pokud se učitelé budou bát světa, který je pro děti normální, tak nebudou mít autoritu ani prestiž. Stále častěji bude také ve třídě žák pocházející z jiné země nebo nějaké dítě s handicapem. Akademické výzkumy ukazují, že zanedlouho vymizí úzus, podle kterého je dítě s postižením automaticky zařazováno do nějaké speciální instituce. I dneska mají rodiče podle zákona právo, aby dítě chodilo do jakékoli školy, jenže to zatím příliš neuplatňují, ale další generace už se svého práva zřejmě budou domáhat. Musíme se tedy snažit, aby učitelé byli na nový vývoj mentálně a metodologicky připraveni, jinak se dostaneme do neřešitelných problémů.

Nejednotné názory jsou také na potřebnost standardů a jejich pojetí. Přitom návrh standardů pro základní školy už existuje a lidé se k nim mohli vyjádřit na Metodickém portále. Bude na ně mít tedy veřejná konzultace nějaký vliv?


Problém je v tom, že mezi ideálním cílem, který stanovuje strategie v dlouhodobém horizontu, a momentální potřebou, je dost velké rozpětí. Rámcové vzdělávací programy vznikly už před řadou let, nejsou úplně dokonalé a postrádají určitou specifikaci. Proto tam má být doplněn standard, tedy očekáváné výstupy, které samozřejmě musí odpovídat platné podobě rámcových vzdělávacích programů.

To znamená, že současné změny rámcového vzdělávacího programu pro základní školy řeší určitou momentální potřebu a ve strategii může být nalezeno jiné řešení?


Podle mého názoru bychom neměli rozpoutávat žádné velké kurikulární akce dřív, než bude zpracován národní program vzdělávání, zakotvený v zákoně již od roku 2004. Jde o to, abychom si napřed vydiskutovali roli jednotlivých stupňů vzdělání. Současná debata trpí nejasností, např. nevíme, co je smyslem střední školy. Systém vzdělávání měl strašně dynamický vývoj, takže to, co si společnost projektuje do střední školy nebo maturity, už z velké části neodpovídá jejich dnešní funkci. Maturita už pro mladé lidi většinou není finální kvalifikací v životě, nepředstavuje takovou metu jako například před padesáti lety. Ale většinová společnost má jinou zkušenost a stále to tak vidí. Proto teď v podobě státních maturit a jejich nákladů platíme obrovskou daň za to, že nebyl zpracován národní program vzdělávání. A teprve od něj by se měly odvíjet standardy. Takže doporučujeme provést jen nutné úpravy stávajícího systému, ale nechystejme žádnou další etapu kurikulární reformy, dokud nebude jasno o systémové roli jednotlivých stupňů vzdělání. Pokud to neuděláme, tak dopadneme špatně.

Po dokončení strategie tedy naváže práce na národním programu vzdělávání?

To ale vidím jako proces na několik let, což říkám i na základě zkušeností ze zahraničí. Nikdo si nemůže představovat, že si sedne pár úředníků a vytvoří takový program. Ten by měl být podložen také širokou celonárodní debatou. Rozumné je uvažovat o horizontu let 2018 – 2019. Jinak to bude slohové cvičení.

Považoval bych také za žádoucí, aby se několik let nedělala žádná revize rámcových vzdělávacích programů. Umožnilo by to učitelům vyhodnotit zprávy inspekce, provést vlastní hodnocení školy a zamyslet se nad školním vzdělávacím programem. Ohromně by to přispělo ke zkvalitňování výuky. Kvůli tomu se také snažíme školám uvolnit ruce, například teď připravujeme vyhlášku, která má zrušit desetinu položek vykazovaných školami, snažíme se zlepšit dostupnost metodických dokumentů a resortních předpisů. Vycházíme přitom i z mezinárodních hodnocení, která konstatují, že je třeba resort odbyrokratizovat a že ředitelé nemají dostatečný prostor působit jako pedagogičtí lídři.

Učitelé se ovšem cítí velice frustrovaní. Myslíte si, že to bude stačit k tomu, aby zase našli ztracené sebevědomí? Není třeba také přidat školám a učitelům peníze?


Málokdo to asi zaznamenal, ale vláda začátkem roku schválila v rámci prorůstových opatření také zvýšení veřejných výdajů na vzdělávání, které by mělo doprovázet novou strategii. Vláda si je tedy vědoma, že je ve školství třeba zlepšit situaci. Říkám to ovšem opatrně, protože příští rok budou volby, nevíme, jaká bude politická reprezentace a ekonomická situace.

Rozhovor Zory Franklové s Jiřím Nantlem, prvním náměstkem ministra školství, byl zveřejněn v příloze čtvrtletníku VZDĚLÁVÁNÍ, který vydává NÚV.