Tomáš Houška: Komu prospěje plošné testování v základních školách

Státní moc s buldočí silou a za využití všech pák rozjíždí projekt plošného testování žáků na ZŠ. Z laického pohledu může zdůvodnění, že ho potřebujeme, znít lákavě a laicky je snadné uvěřit tomu, že přispěje ke zkvalitnění výuky. Při bližším ohledání faktů ale vidíme něco absolutně odlišného.

Co je cílem testování?

Chceme-li něco otestovat, musíme vědět, co vlastně přesně chceme zjisit či ověřit a musíme zvážit, jestli nástroje, které k tomu použijeme dají opravdu odpověď na položenou otázku.

Jde o posouzení kvality škol? Jde o zmapování vývoje české vzdělávací soustavy? Jde o posouzení kompetencí jednotlivých žáků? Půjde o testy srovnávací? Půjde o testy ověřovací nebo zjišťovací? Přijatelná odpověď zatím nezazněla. Víceméně zatím zní spíše jen vyhrožování postihem těm, kdo odmítnou a zmatené výčty rozpočtu celé akce.

Testy nemohou sloužit k posouzení kvality školy.

A to především ze dvou důvodů. Zaprvé - z principu není možné posuzovat kvalitu školy podle výstupů, pokud nezohledním vstupy. Škola ve špatné lokalitě s vysokou mírou sociálně vyloučených žáků se hodnotou výstupů nikdy nemůže srovnávat s výběrovou školou – a to přesto, že práce odváděná pedagogy v té „horší“ škole může být mnohem kvalitnější než práce jejich kolegů ve škole výběrové.

K hodnocení kvality školy musí být užity kvalitativně jiné nástroje a mohou být užity teprve poté, co budeme mít k dispozici alespoň rámcově obecně přijaté standardy pedagogické práce.

Za druhé proto, že bychom porovnávali nesrovnatelné. Máme pluralitní vzdělávací systém s dvoustupňovým kurikulem. Tento moderní vzdělávací systém dává školám prostor pro realizaci vlastních vzdělávacích plánů s definovaným vlastním rozpracováním cílů. Plošné testy neberou tuto realitu v potaz.

Bylo by fatální chybou začít nyní usilovat o potlačení této plurality, šlo by o krok proti směru celého dosavadního vývoje naší vzdělávací soustavy za posledních 22 let, a proti směru poznatků a zkušeností z vývoje vzdělávacího systému v ostatních nejen evropských zemích. Zachování plurality vzdělávacího systému je nutnou podmínkou uchování jeho dynamiky.

Je to trochu tak, jako bychom chtěli seřadit zvířata v ZOO podle toho, jak rychle běhají. Pak bychom uvažovali jestli ošetřovatelé těch, co běhají podprůměrně, nemají přijít o prémie, potažmo, jestli bychom ta pomalu běhající zvířata neměli vyřadit z prohlídkového okruhu. Je zajímavé, že nikoho nenapadne státem regulovat módu, stravování nebo víru. Že nikoho nenapadne, že to, že je-li ministr katolík ještě z principu neznamená, že buddhisté jsou nebezpeční pomýlenci a je třeba jejich učení zakázat. Vždyť by bylo jednodušší mít jedno "správné" náboženství a pak jednotnými plošnými testy kontrolovat, jestli se všichni občané správně účastní jeho ritu. Nenapadne. Přesto si nezanedbatelná část národa myslí, že je možné najít jednu "správnou" vzdělávací cestu a ostatní můžeme z toho titulu uznat za chybné. Při všech těchto úvahách nám chybí elementární pokora a tolerance k tomu, že jiní lidé mohou vyznávat jiné životní hodnoty a z toho titulu budou chtít svým dětem poskytnou jiné vzdělání než my sami.

Testy neslouží k posouzení, jak škola naplňuje svůj vzdělávací plán.

Takovou zpětnou vazbu by si samozřejmě měla každá škola v rámci autoevaluace pečlivě dělat, ale z principu není možné je dělat plošně. A to z jednoduchého důvodu: Vzdělávací plány škol nejsou totožné. Test neověřuje naplnění vzdělávacích plánů školy, ověřuje, jak škola naplňuje očekávání ministerských úředníků, která se navíc pohříchu zcela rozcházejí s oficiálně přijatými strategickými dokumenty.

Smysl má požadovat po každé škole, aby prováděla vlastní sebehodnocení, v jehož rámci by jedním z ukazatelů bylo splňování cílů deklarovaných vzdělávacím plánem školy.

Tyto testy nám poskytnou prakticky nulovou informaci o stavu a dynamice vývoje naší vzdělávací soustavy.

Jsou jednostranné, jejich akcent je ve znalostních otázkách zodpovídaných uzavřenou testovou formou. Už jenom tato jejich forma je činí problematicky použitelnými. I kdyby ale měly být v podstatné míře vřazeny otázky s otevřenou odpovědí, nebude to řešit problematiku jejich obsahu a navíc plošné testování celé populace testy s otevřenými odpověďmi by vyžadovalo absolutně nepřijatelné a výsledku neodpovídající náklady.

Testy, a to i testy s uzavřenou odpovědí, jsou samozřejmě jednou ze součástí ověřování výstupů vzdělávání, ale nikdy nemohou být metodou úhelnou nebo dokonce jedinou.

Druhá věc je jejich obsah. Testy jsou zaměřené na zjišťování znalostí, tedy absolutně neberou v potaz Bílou knihu a více než 10 let probíhající kurikulární reformu. Tyto testy by svým charakterem odpovídaly pojetí vzdělávání – a jeho řízení – v době před cca 25 lety.

Stejně jako průzkumy veřejného mínění neprovádíme s celou populací, je to nesmyslné i s šetřeními mapujícími vzdělávací soustavu.

Pro sledování vývoje naší vzdělávací soustavy potřebujeme mnohem pestřejší sadu nástrojů čítajících různé testy, dotazníky a další šetření, které ovšem samozřejmě z finančních i organizačních důvodů není možné provádět z celými populačními ročníky, ale je smysluplné je provádět s omezenou vytipovanou skupinou respondentů. 

Testy neověřují ani nezjišťují kompetence žáků

Jde o úzce vytržený fragment obsahu vzdělávání, který nemá oporu ve standardech. Je prokazatelná opakovaně ověřená malá korelace mezi studijními předpoklady žáků a výsledky podobných testů. K tomu je nutné přičíst, že i úspěšný žák může jeden test vytržený z kontextu zkazit. Výsledky testu nejsou tedy ani spolehlivou informací o tom, jestli žák má či nemá předpoklady k dalšímu studiu.

Z pohledu přínosu pro žáka a poskytování zpětné vazby o jeho pokroku v rámci edukativního procesu je realizace plošného testování nesmyslná a její přínos aproximuje nule.

Žák nepotřebuje být srovnáván s ostatními žáky, z pohledu pedagogiky a pedagogické psychologie je klíčové posuzovat pokrok žáka vůči jemu samotnému.

Obsahově mnohem hodnotnější a pro kvalitu vzdělávání důležitější je bezprostřední reflexe daná kantorem a v písemné formě realizovaná např. kriteriálním hodnocením. Pokud bychom v této oblasti měli o něco usilovat, je to osvěta mezi rodiči, která by jim pomohla pochopit smysl a podstatu kriteriálního hodnocení ve školách.

Plošné testování nepřispěje ke kvalitnějšímu vzdělávání

Přestože, jak bylo uvedeno výše, vzdělávací soustava potřebuje kvalitní zpětnou vazbu a bez ohledu na to, že zavedení plošných testů ji neposkytne, je třeba vzít v potaz, že plošné testování bude mít nulový přínos pro zkvalitnění naší vzdělávací soustavy a výuky v našich školách.

Je tedy velmi obtížné najít zdůvodnění, proč se do podobného projektu pouštět.

Spuštění testů je provázeno nezanedbatelnými riziky:

1. Zkušenosti se státní maturitou svědčí o tom, že stát a jím pověřené přímořízené organizace nejsou zárukou kvalitní tvorbu testů a jejich bezchybného zpracování. Série flagrantních selhání CERMATU provázená zpupnou arogancí, neochotou přiznat chybu, neochotou vyvodit osobní odpovědnost, či spíše neschopností vyvodit jakoukoli odpovědnost, vyvolává zásadní pochybnost o tom, jak by měly být realizovány testy pro ZŠ.
2. Celoplošné testování si vyžádá velmi vysoké náklady – státní maturita zatím daňové poplatníky stála zhruba miliardu. Jaký je věrohodný a kompletní rozpočet testování v ZŠ? V době, kdy se reálná mzda učitelů propadá, je vyhazování peněz touto cestou trestuhodné.
3. Veškeré zkušenosti navíc podporují podezření, že celá ekonomika projektu testování je vytvářena tak, aby vznikly rozsáhlé centrální zakázky v IT, jejichž čistotě nikdo nevěří, a s nimiž máme z minulosti nejhorší zkušenosti.
4. Příklad státních maturit vyvolává reálnou a oprávněnou obavu, že nezneužije-li výsledky přímo státní správa (třeba jako jeden z podkladů pro financování škol), vyvolá nenapravitelné škody jejich únik do médií a laická a chybná (jakkoli možná v dobré víře míněná) interpretace výsledků novináři a veřejností. Vzniknou žebříčky škol řazené na základě naprosto zavádějících dat, kterými výsledky testů tak jako tak budou.
5. Ještě větší – a stále reálná – obava je ze zneužití výsledků testů vůči jednotlivým žákům. Hodláme vygenerovat databázi mimořádně citlivých osobních dat. A to přes všechna ujišťování, že taková databáze nevznikne, ve skutečnosti vznikne. Kdyby vzniknout neměla, stát by nepořizoval výsledky jmenovité, ale nashromáždil by ze škol pouze anonymní agregovaná data.
6. Pokud by v budoucnosti tyto výsledky měly posloužit jako filtr pro přijetí na SŠ, jak plánoval ministr Dobeš, ocitli bychom se za hranou klasického čistě fašistického přístupu. Tedy ne před rokem 89, ale kdesi v padesátých letech. Potřebujeme kvalitní a efektivní nástroje financování středních škol, které budou střední školy motivovat k tomu, aby přijímaly pouze kvalitní uchazeče, a aby na výstupu střední školy byli kvalitně vzdělaní absolventi. Je absolutně protismylné nutit střední školy do jednotných přijímacích testů a je absolutně protismyslné vytvářet žákům přehrady, jakési třídění, kdo smí a kdo nesmí na kterou střední školu jít.
7. I kdyby nedošlo k naplnění žádné z těchto obav, s jistotou plošně zavedené testy způsobí obrat ve vývoji naší vzdělávací soustavy o 180 stupňů a zlikvidují diverzitu a pluralitu školních vzdělávacích plánů. Nutným důsledkem plošného testování by bylo, že školy by opustily své dosavadní vzdělávací plány, své cíle, a jako samozvané cíle by si stanovily úspěšné (tedy kvantifikované bodově vyjádřené) splnění plošných testů. Tedy bychom mohli zahodit veškeré odborné debaty a práci celých týmů pracujících na rozvoji vzdělávací soustavy, debatu o standardech, cílech. Podobu vzdělávací soustavy by do budoucna reálně určovali autoři testů.

Máme tu tedy plán za značných finančních nákladů a značných rizik spustit projekt, který se přímo nabízí k vyvádění peněz z veřejných prostředků, a který nejsme schopni věrohodně a přijatelně odůvodnit. Nepovede k vyšší kvalitě vzdělávání, nepomůže žákům ani učitelům, nepodá nám smysluplnou reflexi stavu a vývoje vzdělávací soustavy.

Je tedy zcela relevantní žádat zastavení tohoto nesmyslného projektu.

Věnujme se tomu, co kvalitě vzdělávání u nás reálně přispěje.

Pojďme se vrátit k tomu, co je záminkou pro realizaci testování: Kvalita škol, kvalita vzdělání.

V procesu vzdělávání je klíčovou postavou postava učitele. Kvalitní vzdělávání může poskytovat jen kvalitní učitel. Kvalitní učitelé budou kvalitně učit, i kdyby neměli k ruce standardy a kdyby celé ministerstvo školství bez náhrady zaniklo. Naopak, ani nejlepší vzdělávací standardy, koncepce a testy nezajistí kvalitní výuku, když ji nebude mít kdo poskytnout.

Klíčovým bodem celé naší vzdělávací soustavy jsou kvalitní učitelé. A chceme-li kvalitní učitele, znamená to, že školy musí mít dostatečné finanční zdroje a ředitelé škol navíc dostatečné pravomoci k tomu, aby učitele dostatečně a spravedlivě ohodnotili.

Všechno ostatní je ve srovnání s tím sekundární. Chceme-li kvalitní školy a kvalitní vzdělání pro jejich žáky, najděme cesty, jak do škol dostat – a tam spravedlivě rozdělit – potřebné finanční prostředky. Strašlivé plýtvání v podobně nesmyslných, předražených a v této relaci neodůvodnitelných projektů, včetně projektů ze zdrojů EU, je dokladem absolutně nekoncepčního, nekompetentního a nekvalifikovaného řízení resortu. Bylo by krásné, kdyby to mohlo zůstat v čase minulém a v budoucnosti se na ně mohlo vzpomínat jako na špatné časy, které naštěstí už pominuly.

Jde-li o „evropské granty“, potřebujeme administrativně jednoduché, „malé“ projekty realizované na úrovni škol, s jednoduchým vyhodnocením a zacílením na podstatné – zvýšení kvality učitelské práce, ohodnocení vynikajících výsledků, podporu talentovaných žáků atd. Nepotřebujeme megalomanské projekty, které ve svém důsledku kvalitě vzdělávání nepomohou, jen pokřiví prostředí a vyvedou velké objemy peněz mimo školy. Plošné testování žáků základních škol je na roveň takových projektů.

Co s tím?

Pro začátek můžete svůj názor vyjádřit připojením se k iniciativě rodičů, kterým se testování nelíbí. Na odkazovaném webu najdete i postup, co můžete udělat hned proti testování vašich dětí.

P.S.

Na pár dotazů a diskusních příspěvků reaguji ve svém úterním blogu.

Převzato s laskavým slouhlasem autora z jeho blogu na Lidovky.cz