Ondřej Hausenblas: Kde se berou vady očekávaných výstupů RVP

Při tvorbě Standardu narazíme nutně na vady v očekávaných výstupech.

Jedním z typů vad je zastaralost OVO v RVP.  Například

ČJL-5-1-05 vede správně dialog, telefonický rozhovor, zanechá vzkaz na záznamníku

a) Jak se to mohlo stát, že se do závazného dokumentu dostala představa, že dialog se vede „správně“ nebo nesprávně?
b) A proč se v tak rámcovém dokumentu objevuje rozhovor po telefonu? A to v době, když už bylo naprosto jasné, že do komunikační hry vstoupí (dnes už tam jsou) spousty dalších médií, kvůli kterým musíme umět ty obecnější dovednosti vedení rozhovoru, ne jen „telefonovat“.

Podám své odpovědi na a) i b), a pak se ještě pokusím ukázat, jak by měly indikátory vypadat, aby v nich nebyly tyhle vady.

Ad a)
To je jistě podvědomý pozůstatek starší didaktiky, pedagogiky a vůbec názoru na svět. Určitě jsou některé věci „správně“ – ve smyslu „takto to chceme dělat, chápat, znát, protože jsem se na tom dohodli díky historii, kultuře, lidské povaze“. Ale věcně správně, funkčně – to velmi často není žádné „správně“. Je světlo částicové nebo vlnové? Musí být správná báseň rýmovaná? Může lékař ignorovat laické názory pacienta? Atd. Dnešní svět s pojmem „správně“ pracuje docela jinak než před padesáti lety. Mimo jiné i proto, že minulé režimy hnusně pojem správnosti zneužívaly: „Tooo je přéce spráávnáá věc – píjonýrský tábor!“ A v českém jazyce – i v tom spisovném se pojem správnosti potlačuje od 60. let, nahrazuje se „vhodností“, protože do uvažování už umíme brát i okolnosti, podmínky, účely sdělování, jimž prostředky odpovídají vhodněji či méně vhodně. „Správnost“ už je moc humpolácká sekerka – stačila na štípání loučí, ale už ne na očištění kovových kontaktů v lampě.

Autoři RVP v češtině nemají moc takových zastaralostí – ale některé tam zůstaly, a jiné nejsou tak patrné. Například celé pojetí gramatiky ještě skoro nic neví o tom, že gramatika taky slouží komunikaci. Autoři to možná věděli, ale jít proti přesile akademiků a proti síle zvyku ve školách? Marný boj.

Ad b) Rozhovor po telefonu v RVP, to vidím jako důsledek nekoncepčního, úředního startu RVP. Právě celá strategie jeho tvorby, jeho smysl a poslání, jeho naplnění a zaměření mělo už být vyjednáváno s učiteli, s odborníky a materiály i ze zahraničí. Něco málo tehdy využíváno bylo, například zahraniční kurikula byla známa, třebas norské mělo cca 4 stránky. Ale u nás by to neprošlo přes nízkou profesní informovanost tehdejších lidí z ministerstva.

Konkrétniny namísto dostatečně obecných formulací mají v RVP a v celém školství ještě jedenu příčinu: jen menšina lidí dokáže opravdu zobecňovat a pak zase na základě obecného vytvářet konkrétní realizace pro svou praxi. Většina pořád ještě volá po doslovném návodu, po přímém vedení – protože jen málo lidí umí žít se svobodnou nejistotou. A přitom nikdy nevíme, co se z dítěte vyklube, vždy můžeme jen dělat to nejlepší, co umíme. Výsledky nejsou nikdy zaručené, učitel nemá žádnou jistotu. Proto se mnozí tak silně upínají k falešným jistotám v předpisech, v testech a trestech, v primitivním počítačovém testování, řkouce „Potřebujeme přece vědět, jak na tom jsme.“ Jenže netuší, že to jim jinou než falešnou jistotu taky nedává.

Jak má lepší OVO nebo indikátor Standardu vypadat, aby nevnucoval do výuky jediný konkrétní obsah, metodu, pojetí, ale umožňoval dobře vyučovat i tradicionalistům, i konstruktivistům, i waldorfským atd.?
Zaprvé se taková lepší podoba musí pozorně a s účastí co nejvíce učitelů a škol vyvíjet po dost dlouhou dobu. Mezitím může platit nějaká pilotní verze, nebo radši rovnou dvojí verze, aby nikdo nemohl nikoho ve své omezenosti osočit z „chyby“ ve výuce. Za čas už bude dost učitelů natolik informovaně posuzovat svou práci i požadavky na ni, že ojedinělé výkřiky „odmítačů“ novot už budou spíše jen směšné. Vážné budou trvalé připomínky k dalšímu zlepšení toho, co je vyvíjeno jako kvalita.

Dneska, bez dlouhého času na vývoj, můžu navrhnout třeba takovéto znění OVO:

„Žák vede s vrstevníkem nebo s dospělým zdvořilý a věcně soudržný rozhovor pomocí technických médií.“

Škole pak zůstává otevřena možnost naučit děti vést slušné a účinné rozhovory pomocí jakýchkoliv prostředků, při nichž jsou si partneři vzdáleni. Takový OVO zahrne i skypování nebo jeho budoucí nástupce – tedy rozhovor s využitím videa. Prozatím nezahrne nijaké mimosmyslové přenosy, v tom jsme omezeni stavem vědního či duchovního poznání. Škola bude vždy i trošku brzdou překotného rozvoje civilizace, i to dává smysl.

Dneska však RVP vypadá tak, jak je vidět nahoře, a můžeme se pilně připravovat na pojetí, na koncepci, v jaké ho budeme za dva roky měnit. Bude neštěstí, jestli se to bude zase jenom záplatovat. Když říkám koncepce, myslím tím i to, že v ní bude zahrnuto, jak se změny odvinou od potřeb dětí a učitelů, jak se budou vnášet s ohledem na to, že je učitelé musejí chápat, uznat a taky umět realizovat. A že jestli se mají něčemu novému učit, musejí na to dostat čas, podporu a musejí vidět jasný smysl: u jejich žáků to přinese lepší výsledky.

Co dnes můžeme:

Do Standardu rozhodně nepřidávat zastaralé prvky, nezužovat prostor, který učitel má, tím, že mu Standard bude vnucovat některou konkrétní metodu nebo učivo. I takové snahy tu ještě za kotrmelců p. Dobše zaznívaly: že se musí určit povinné učivo! Podobně do Standardu by se neměly dostat „návody“, po jakých touží učitelé, kteří necítí jistotu sami v sobě nebo v prostředí školském. Ani ilustrativní úlohy nemají zavánět návodem „aha, takhle mám vyučovat“. Mají jenom ukazovat, kdy se u žáka může objevit požadovaný indikátor. Proto by bylo lepší, kdyby ilustrací byly spíše činnosti žáka, v nichž indikátor Standardu můžeme zahlédnout, než úlohy, v kterých teprve výsledek prohlásíme za indikátor naplnění Standardu. Indikátor dobrého plnění očekávaného výstupu může přece učitel i žák vidět už během učení, během práce, nemusí čekat na test, na zkoušení, na pololetní vysvědčení. To už bývá na nápravu učení pozdě.

Můžeme formulovat indikátory ve Standardu tak, aby napravily, co není jasné nebo domyšlené v očekávaném výstupu RVP.

Když uvažujeme o tom, co do Standardu dát, musíme se řídit především cíli oblastí a oborů a klíčovými kompetencemi. V těch jsou takové požadavky, jimž i očekávané výstupy, i indikátory Standardu musejí sloužit. Ne naopak, že by se cíli měly „pokrývat“ kvůli úřadu naše navyklé postupy. Dobré postupy – ty, které pomáhají dětem v češtině se dorozumívat a číst si literaturu – ty se pod cíle RVP vejdou i bez úsilí pokrývačského, výkazového. A postupy, které u dětí nefungují, se prostě budou měnit za lepší. Ale i to bude trvat, a i v tom potřebuje učitel často podporu – a není to žádná hanba. Vždyť studoval na fakultách jinak! Vždyť je věkový průměr asi 46 let…

Převzato z blogu autora na RVP.cz