Ondřej Hausenblas: Co je to ten Standard?

Už léta se snažím, aby se „standardem“ mínilo „standardní očekávání jisté úrovně žákovy práce“. Ostatně mi připomněl Vladimír Václavík v diskusi na diskuze.rvp.cz.


Díky mu za to, já na to sám už zapomněl! A „standardní očekávání“ znamená, že zkušení, informovaní účastníci, hlavně učitelé dětí, společně dohodnou a vyvinou představu toho, jak vypadá práce žáka na slušné úrovni – taková, o kterou nám všem vážně jde, a které takový dospívající, slušně školou vedený žák může dosáhnout.

Vidím, že to neříká, že to musí být „výstup“, tedy konec práce. Standardně dobrou práci projeví žák už během práce na nějakém komplexnějším úkolu (když třebas ve skupince navrhuje v osmé třídě režim, jak by škola měla zacházet s odpadky ze školní kuchyně a s trávou a listím ze školní zahrady – a když to nechceme házet do popelnice ani platit za likvidaci). V postupu toho řešení určitě je spousta kroků, které je potřeba udělat například promyšleně, pečlivě, informovaně… Ale kolik mimo jiné té promyšlenosti, pečlivosti a informovanosti máme očekávat od osmáka? O tom právě se mají učitelé dohadovat v profesi a napříč předměty, a to, na co přijdou a společně uznají, bude „standard“ až do té doby, než se ukáže, že můžeme očekávat víc, nebo že jsme si to nastavili moc vysoko.

Ono to vůbec není snadné: protože ze sebe ti učitelé potřebují vydobýt své nejlepší zkušenosti s tím, co to žák vlastně dělá, co provádí i jak uvažuje. V civilizovaném světě se na téhle učitelské dovednosti pracuje už desítky let, a tak v posledních asi 10 letech opravdu vznikají velmi informované a kvalitní standardy (v různé formě úřední i neúřední).

Většinou se daří v nich mít jak očekávání toho, čím žák slušně zvládá příslušný obor – tedy co dokáže konat třebas v chemii nebo literatuře –, tak i toho, v čem je slušně vybaven z dovedností učit se a bádat, myslit, jednat s lidmi, tvořit nové věci atp. Ovšem v cizině vidíme jasně také ohromné rozdíly mezi kulturami: co je kde jasné, navyklé, a jinde novinkou, specialitou. Často pro to v češtině ani nemáme slovo, tedy ani pojem v obecném povědomí… Škoda.

Když se tvorba standardu svěří nějaké skupince lidí, musí to dopadnout tak, že některá skupinka, dost zkušená a poučená, vytvoří něco, čemu budou zkušení a poučení učitelé v terénu rozumět a budou s tím umět pracovat, třebaže to sami nevytvářeli. (Myslím, že takový Standard vytvořila v současném návrhu skupina pro výchovu k občanství.) Ale může se taky stát, že podoba Standardu bude tak „nová“, že v terénu nenajde porozumění ani podporu, protože když učitelé nerozumějí třebas tomu, jakou svobodu k výuce jim dává očekávaný výstup z RVP (to třebas v češtině celkem dává) a čím ji naplnit, pak si dělají naději, že jim Standard dá vodítko, že jim dodá „co mají teda dělat v hodině“. A moderně napsaný Standard jim vyhovovat nebude, zase bude nesrozumitelný, odlišný od toho, nač jsou zvyklí. Chtěli přece pouhý výčet povinných témat a úkonů žáka. Anebo se Standard bude hodně podobat testům ČŠI, nebo starým učebnicovým cvičením – a to se bude mnoha učitelům líbit, protože to bude odpovídat jejich stylu výuky, kterému je naučili na fakultách.

Píšu to tak dlouze proto, že si myslím, že v takto rozmanitém stavu v profesi, a při celkem malé zkušenosti se sestavováním Standardů mezi odborníky i učiteli (a mezi politiky jakbysmet) není vhodná doba k vydání Standardů jako závazného dokumentu. Ani k tomu, že bychom si směli dělat naději, že Standardy nějak zlepší výuku, nebo že dokonce zlepší výsledky práce dětí. Zlepšení se nedělá výnosem, dokumentem, soupisem, ale prací. Něco lepšího se musí dít ve třídě mezi učitelem a dětmi. Je ale možné zlepšovat podmínky učení a výuky. Kdo to chce zlepšovat zvenčí, musí se tam jít podívat, nebo když je vevnitř, tedy musí mít nad svou prací učitele dobrý nadhled (prof. Helus tomu říká učitel – reflektující praktik). A oba by měli mít hodně dobrou představu o tom, co se děje v mysli žáka,. který se učí – ne jen hodně vědět o výsledcích testů, zkoušení, cvičení, ale o tom, „jak to žák dělá, když se ubírá k řešení“.

A teprve takové poznatky o konání žáka jsou poznatky o jeho dovednostech, o tom, jak využívá svých vědomostí i jak je získává. A v tom bychom mohli sami sobě, ne žákovi!, stanovit standardní očekávání.

Standard pak bude toto: „Takovéhle učení já s důvěrou u svého žáka očekávám, protože jsem ho tomu vyučoval“. Pro výuku to pak má ten přínos, že si učitel uvědomuje „tak já musím nechat děti hodně dělat tohle a tohle…“

Kdyby však ve Standardu byly třebas požadavky jako „žák v 5. ročníku vyjmenuje rysy pohádky“, bude učitel nacvičovat s dětmi ta slova jako „kouzelné předměty, mimo čas, dobro vítězí…“ – stráví takovými „výstupy“ většinu času výuky, a děti nenaučí s chutí a porozuměním si číst v knížkách… Nebo bude nacvičovat v biologii rozlišování „lípa srdčitá, lípa vejčitá“, ale nenaučí je zkoumat a dozvídat se, jak se rostliny přizpůsobují podmínkám života.

Není tu zápas o znalosti versus dovednosti, nýbrž zápas o čas žáka ve škole. Budou učitelé tlačeni Standardem k jednostrannosti, nebo jim pomůže, aby si žák budoval vědění z vědomostí přivázaných k dovednostem a postojům?

Převzato z blogu autora na blogy.rvp.cz.