Pavel Táborský: Školství jako takové

Poslední dobou bývá v mluvených i psaných projevech uváděna řada jevů a skutečností takzvaně jako takových. Jinými slovy existují samy o sobě. O školství se tato fráze bez práva na omyl užít nedá. Školství jako takové prostě neexistuje, neboť náplň tohoto zdánlivě samostatného „resortu“ je z obecného hlediska vzájemně provázaným základem celého národního společenství a jeho kultury. Ne nadarmo se říká, že škola je život. Josef Švejk by dodal: „A navopak“.


Když naši odborníci i laikové hovoří o školství a jeho jednotlivých součástech, často v této souvislosti používají sousloví vzdělávací, případně edukační systém. Tento termín má však objektivní platnost pouze za předpokladu, že bude jako organismus ve všech jeho strukturách funkčně propojený a zároveň bude vykazovat základní schopnosti autoregulace.Pokud si položíme dotěrnou otázku, zda jsou tyto předpoklady byť jen částečně naplněny, pomocí známé diplomatické fráze můžeme konstatovat, že o takovém stavu je možno s úspěchem pochybovat.

Všichni víme, že osvícená panovnice a její neméně osvícený syn Josef II. založili i z důvodů ryze pragmatických v 18. století pokrokovou tradici uznávání školství za výrazně politickou záležitost a „nejdůležitější základ pravého blahoslavenství národů“. Tyto deklarace mocných měly ve své době na rozdíl od té dnešní kupodivu i praktický dopad, neboť za pouhých padesát let vzrostl počet tzv. triviálních a hlavních škol v Čechách o dvě třetiny, takže v roce 1828 bylo v 16 českých krajích evidováno 3200 těchto zařízení. Mít v obci školu se stalo věcí cti pro většinu obyvatel.

Celý článek naleznete na Britských listech.