Celé generace kantorů nenapadlo nikdy nic jiného, než dělat dětem mentora. To až prof. Hejný přišel s tímto objevem, který proto právem navždy ponese jeho jméno. Metodou, která vzbudila světový ohlas - po vzoru jevištního zázraku Járy Cimrmana se tento světový rozruch odehrává zejména v Neratovicích a v Lysé nad Labem. Tam totiž už začali děti učit Hejného metodou. Metodou, kterou lze charakterizovat dvěma slovy - "škola hrou" (viz např. MF DNES, 8. 2. 2013).

Po novinářích asi nemůžeme chtít, aby rozuměli tomu, o čem píší. Každý, kdo má alepoň špetku rozumu, ale jistě ví, že metoda, která se snaží udělat ze školy hru, zcela určitě není metodou profesora Hejného. Pan profesor v lepším případě jen objevil Ameriku, v tom horším se chlubí cizím peřím a díky všeobecné totální nevzdělanosti současných novinářů mu to docela dobře prochází. Pisálkové, kteří o škole nemají ani páru, totiž vynalezli nový literární směr, který by si zasloužil název pedagogický schématismus. Dal by se shrnout do jediné věty: „Tradiční metody“ nutí memorovat bez porozumění a jsou tedy špatné, moderní metody nutí myslet a jsou tedy dobré.

Tak tomu samozřejmě není. Dokonce bych řekl, že je to spíš naopak. Naše školství bylo až do začátku devadesátých let na světové špičce. Jsou to právě „moderní metody“, které si velmi často pletou vzdělání s uměním vyhledávat informace a lidský mozek se skladištěm myšlenek.

„Metoda profesora Hejného“ je stará už čtyři sta let. Objevil ji Jan Ámos Komenský a až do roku 1989 o ní učebnice didaktiky psaly v kapitolách Problémové vyučování a Zásada názornosti. Takto pojatá didaktika ovšem měla tu smůlu, že se osvědčila (mimo jiné) i v socialistické škole. Proto mohla být celkem pohodlně zatracena, prokleta a zlikvidována jako komunistický přežitek. Začalo se učit „moderně“, tj. začali jsme nekriticky přejímat cizí (a podstatně horší) vzory. Celkem logicky následoval prudký pád úrovně, který spolu s všeobecně velmi krátkou pamětí vlivných nevzdělanců umožnil dnešní „objev“ profesora Hejného.

Vzpomínám si, jak jsem před čtyřiceti padesáti lety chodil na základku já. Při výuce zlomků jsme neměli hejnovsky vystřižená kolečka papíru místo dortu. Z výukových důvodů jsme nosili do školy skutečné věci. Čokolády, bonbóny, jablka, mejdlíčka (kdo dnes ví, co to bylo?). A spravedlivě jsme podělovali spolužáky: Jak rozdělit čokoládu mezi tři, mezi čtyři. Po kolika čtverečcích tabulku rozdělit? Kolik jablek jsou čtyři poloviny? Nevíš? No tak si to nakrájej! A pět polovin? V roce 1978 jsem jako student pedagogické fakulty na praxi rozléval s děckama čaj. Litr do čtyř hrnků - co to asi znamená? Soutěžili jsme v tom, kdo nejlépe rozkrojí jablko na šestiny. Co by tomu asi řekly dnešní debilní předpisy? Nůž v rukou desetiletého dítěte? Proboha – takového učitele zavřít!! Jenže možná právě díky tomu už celé generace před dětmi odkojenými profesorem Hejným zcela jasně chápaly, jak je možné, že osm bonbónů je čtvrtina pytlíku. I ty pochody tam a zpět si docela dobře pamatuju. A k tomu zapisování zimních teplot neposedně kmitajících kolem nuly. O kolik je polední teplota vyšší než ta ranní? A půjčování a vracení peněz (opět skutečných, i když samozřejmě drobných). A hromadu dalších „moderních“ věcí, o kterých dnešní novináři ještě nevědí a budou o nich jako o horkých vynálezech psát až zítra a pozítří.

Co kdybych začal prosazovat myšlenku, aby děti při výuce zlomků nestříhaly symbol dortu, ale krájely skutečnou pizzu? Nazval bych to Martiškovou metodou a snažil bych se to zavést už do druhé třídy? Asi bych neuspěl. Dnešní děti už totiž nic nekrájejí. Chleba koupí nakrájený a když už musí "krájet" ve škole kvůli zlomkům, dělají to třeba klepnutím na interaktivní tabuli. Přesto (anebo možná právě proto) ty zlomky dost často opravdu neovládají. Viděl jsem řadu „moderních“ výukových programů. A řeknu vám, jako matematikovi mně mnohdy vstávaly vlasy hrůzou. O tom, co žák umí, anebo neumí, totiž nerozhoduje to, zda je učen moderně, anebo nemoderně. Zda je učen takovou, anebo makovou metodou. Zda používá nůž, anebo počítač, který (světe, div se) ovládá už málem jen hlasem. O tom, co žák umí a neumí, rozhoduje jen a pouze to, zda je učen dobře, anebo špatně.