Pavel Durov: Sedm aspektů vzdělávacího systému 21. století - díl třetí

Poslední ze tří částí vizionářského článku o vzdělávání, který napsal "ruský Zuckerberg", zakladatel největší ruské sociální sítě Vkontakte Pavel Durov. Článek jsme rozdělili pro pohodlnější čtení.


Vzdělávání jako součást populárních filmů

Řekněme, že se díváte na film se špičkovými hereckými výkony, nepředvídatelným příběhem a dechberoucími zvláštními efekty. Jsou v něm všechny prvky, které byste čekali od kvalitního filmu, ale detaily jsou podány s vědeckou přesností. Čínské postavy mluví perfektní standardní čínštinou bez přízvuku a cizích nesmyslů. Architektura a krajina věrně zobrazují dobu a místo vykreslené ve filmu. Zmínky o kvantové fyzice a teorii superstrun jsou založené na faktech místo fikce.

Představte si, že kromě komerčního product placementu by se v populárních filmech začal objevovat vzdělávací product placement: to by vám umožnilo učit se objektivní informace o skutečném světě při sledování nejnovějších velkofilmů. Vedle systémů hodnocení jako BBFC, které určují minimální věk diváků, by filmový průmysl mohl zavést nové vzdělávací hodnocení, které určí hodnověrnost faktů ve filmu.

Toto hodnocení by mohla vydávat mezinárodní organizace jako UNESCO nebo Wikimedia, nebo by je mohla stanovit příslušná ministerstva jednotlivých zemí. Výroba nebo národní distribuce filmů umožňujících divákům učit se vědecky přesné informace o světě by mohla být podpořena daňovým zvýhodněním.

Úspěch tohoto přístupu bude záviset na přitažlivosti filmů pro masy, bez ohledu na jejich vzdělávací funkci. Když budou filmaři svádět komerční neúspěch filmu na jeho vědecký obsah, bude tento plán odsouzen k neúspěchu. Samotná spolehlivá fakta nejsou pro přitažlivost filmu pro masy podstatná, stejně jako pro ni není podstatné logo Coca-Coly.

Příklad ze současnosti

Hollywoodské filmy zatím neuchvacují fantazii přesným vyobrazením vědeckých informací, ale občas přesvědčí diváky, aby si o jejich námětu zjistili víc. Například film Statečné srdce z roku 1995, který je o boji Skotska za nezávislost ve 13. století, inspiroval obyčejné Skoty, aby si zjistili víc o historii svého lidu. Nakonec film vyprovokoval vlnu pálení britské vlajky napříč Skotskem a podle názoru některých pozorovatelů představoval jiskru, která zapálila plamen: teď se Skotové chystají uspořádat referendum o nezávislosti.

Vzdělávání prostřednictvím návštěvy herního světa

Představte si počítačovou hru, která vás přenese do renesanční Florencie. Architektura města a kostýmy obyvatel jsou pečlivě navrženy podle historických záznamů o 15. a 16. století. Během plnění úkolů se naučíte zákony rodu Medici a potkáte skutečné historické osobnosti, například vychytralého Machiavelliho nebo geniálního Leonarda. Při rozhovorech s obyvateli se zcela ponoříte do světa vzkvétající Florencie, včetně dialogů v italštině s titulky ve vašem jazyce. Vývojáři hry budou spolupracovat s historiky, archeology, antropology a lingvisty. Do projektu budou investovány miliony dolarů.

Pokud vám to připadá jako utopie, nejspíš vás překvapí, že taková hra již existuje: Assassin's Creed II je jednou z nejpopulárnějších a komerčně nejúspěšnějších her na světě. Znalci dějepisu ze studia v Montrealu, kde byla hra vytvořena, udělali pro předání znalostí o guelfech a ghibellinech další generaci zcela jistě mnohem víc než všichni profesoři dějepisu na světě dohromady.

V současnosti je samozřejmě zajištění historické přesnosti ve hře spíše gestem dobré vůle než běžnou praxí. Assassin's Creed II je unikátní v tom, že si hra mistrně pohrává s mezerami v historických záznamech a splétá dohromady věrohodný svět a tajemnou zápletku o válce mezi Řádem templářů a klanem vrahů. A příběh o odvaze a spravedlnosti, který se odehrává v kulisách historických faktů, není o nic méně hodnotný než pohádky, které nám jako objektivní informace podstrkují naše vlády s vlastní oficiálně schválenou koncepcí historie. Státní úředníci by samozřejmě nikdy nedokázali vytvořit hru jako Assassin's Creed. Nicméně vláda může nabídnout daňové úlevy jako motivaci pro vývojáře prodávat hry, které vedle zábavy nabízejí i vzdělávací obsah.

Příklad ze současnosti

Současné hry v původním znění mohou sloužit jako skvělá pomůcka pro děti, které se jako cizí jazyk učí angličtinu. Někteří mí ruští přátelé říkají, že bez sérií adventur jako Siberia, Broken Sword, The Longest Journey nebo The Secret of Monkey Island by nikdy nezvládli angličtinu na tak vysoké úrovni. Tyto hry obsahují desítky hodin otitulkovaných anglických dialogů. Silná touha pochopit příběh a dostat se do dalších úrovní nutí hráče ovládnout jazykové nuance s mnohonásobně větším úsilím.

Decentralizace a destandardizace vzdělávacího systému

V informační ekonomice 21. století je vysoká poptávka po vzácných specialistech, kteří dovedou uvažovat neobvyklým způsobem. Takovým lidem se nejlépe daří v prostředí, kde si navzájem konkuruje mnoho naprosto odlišných akademických programů.
Progresivní státy budoucnosti se zbaví přehnané standardizace vzdělávacích programů a dají lidem tam venku možnost experimentovat. Ve světě neustálé ekonomické nejistoty a rychlých změn nemohou úředníci vzdělávacích systémů vůbec tušit, o jaké dovednosti a znalosti bude za pět nebo deset let zájem. Jejich snaha o standardizaci akademických programů představuje nebezpečnou ruskou ruletu, ve které budoucnost celého národa závisí na zcela nahodilé volbě jednoho čísla.

Už teď se objevují náznaky, že oficiální osnovy začínají ztrácet smysl. Průměrný dnešní absolvent školy v Rusku sotva umí rusky, natož anglicky, přestože zvládnutí těchto dvou jazyků a znalost aritmetiky postačují, aby se člověk stal plnohodnotným členem informačního světa. Pokud systém nedokáže zvládnout ani tento základní úkol, co pak máme říct o jeho úspěšnosti při šíření vědomostí o prvocích?
Současná centralizace vzdělávacích programů je dědictvím éry totalitních režimů 20. století, které jako oporu potřebovaly hromadnou povinnou ideologickou indoktrinaci mladých generací. Pro každý totalitní režim bylo nezbytně nutné vštípit dětem vládní doktrínu a vtisknout jim „správný“ obraz dějin, ekonomie a literatury. Jenže dnes, ve světě svobodných informací, dokáže povinná ideologická indoktrinace maximálně podkopat důvěru lidí v celý systém.

V této nové informační době budou rodiče moci přihlásit své děti do škol vybudovaných na mnoha různých principech a myšlenkách. Sociální stát zaplatí vzdělání dětí v rodiči vybraných školách bez ohledu na vzdělávací program. Pravicové vlády mezitím zcela privatizují školství a zruší související daně, čímž rodičům vrátí prostředky na zaplacení libovolné formy vzdělání, kterou pro své děti zvolí.
Mnoho škol budoucnosti bude fungovat jako experimentální platformy, podobně jako začínající technologické firmy. Některé z nich dosáhnou oslnivého úspěchu, zatímco jiné skončí totálním krachem. Tato rovnice má spoustu neznámých, ale cestu vpřed lze vydláždit jen pomocí experimentů. Jedna věc je však jistá: středoškolské vzdělávání se v 21. století stane mnohem různorodějším a zajímavějším.

Předchozí díl

Původní článek

Překlad: Petr Kopač, Ivan Sirko