René Brož: Národní program vzdělávání, aneb školský Yeti

Příspěvek je zaměřen na hledání potřebnosti, prospěšnosti, ale i vlastního obsahu Národního programu vzdělávání. Tedy čehosi, co nikdo ještě  v České republice neviděl, někdo o něm slyšel a všichni o něm četli v platném školském zákoně. Na základě výše uvedeného popisu jej můžeme charakterizovat jako takového „školského Yetiho“, v rámci své odborné práce a průzkumu jsem se ho snažil nalézt a determinovat jeho postavení, význam a účel možné existence.


Úvodem mi nedá nezopakovat zákonnou realitu, která je popsána ve školském zákoně již od roku 2004, konkrétně v jeho § 3 odst. 1: „Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zpracovává Národní program vzdělávání, projednává jej s vybranými odborníky z vědy a praxe, s příslušnými ústředními odborovými orgány, příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a s kraji a předkládá jej vládě k projednání. Vláda předkládá Národní program vzdělávání Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ke schválení. Národní program vzdělávání rozpracovává cíle vzdělávání stanovené tímto zákonem a vymezuje hlavní oblasti vzdělávání, obsahy vzdělávání a prostředky, které jsou nezbytné k dosahování těchto cílů. Národní program vzdělávání Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zveřejňuje vždy způsobem umožňujícím dálkový přístup.“)¹Zákon tak zavedl zcela nový pojem - Národní program vzdělávání, velmi přesně definuje důležitý procesuální faktor a zákonný postup k dosažení přijetí takového dokumentu. Bohužel podrobnější představu o jeho obsahu neuvádí a neukládá ani přijetí podzákonné normy. Národní program vzdělávání by měl dále rozpracovávat cíle vzdělávání uvedené v § 2, potud je definice zřejmá. Dále má vymezit hlavní oblasti vzdělávání, obsahy vzdělávání a prostředky, které jsou nezbytné k dosahování těchto cílů. Pod tímto vymezením si lze představit širokou škálu nástrojů a opatření. Zdaleka se nemusí jednat pouze o nástroje směřující ke kurikulární podobě tohoto dokumentu, pod slovním spojením „prostředky, které jsou nezbytné k dosahování těchto cílů“ si je možné představit i materiální a technické vybavení a prostředky, které školství využívá, personální obsazení atd. Pokud se budeme dále věnovat dikci zákona a budeme vnímat postavení rámcových vzdělávacích programů, školních vzdělávacích programů, dlouhodobých záměrů vzdělávání či výročních zpráv na různých územních úrovních, můžeme dospět k tomuto grafickému vyjádření:

Tento obrázek kombinuje dvě  individuální linie (kurikulární a řídící) se zastřešením právě v podobě Národního programu vzdělávání. Je možné vyvinout ještě množství dalších grafických vyjádření, přesto se domnívám, že právě Národního programu vzdělávání by měl být tím zastřešujícím dokumentem, jenž definuje hlavní vizi a cesty pro dosažení a realizaci kvalitního a efektivního vzdělávacího systému země.

Současná legislativní  úprava této problematiky se nejeví příliš konzistentně, ale především nejsou dlouhodobě naplňovány zákonné  povinnosti těmi nejvyššími orgány, a to ústředním orgánem státní  správy pro školství – Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Tomuto stavu bez valného zájmu přihlíží i Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České republiky. Tento stav nedává dobrý signál o stavu demokratického systému a jeho kultivaci a pěstování.

Systém vzdělávání  v České republice není izolován, právě naopak, je to interaktivní mnohadimenzionální organismus determinovaný množstvím různých vlivů a okolností. Proto je nutné při snaze nalézt optimální obsah a strukturu Národního programu vzdělávání sledovat a vnímat evropské, národní, ale i regionální strategické dokumenty. Stále více je patrné, že do vzdělávacího prostoru vstupují další faktory, které jsou nové, nepředvídatelné a zásadním způsobem tak ovlivňují další vývoj toho segmentu lidské činnosti, ale ve své podstatě i život celé společnosti. Tyto vstupy lze identifikovat na úrovni evropských strategických dokumentů. Typickým příkladem je mobilita a i s ní související jazyková rozmanitost, individualističtější přístup k životu od každého jedince a s ním související specifičnost požadavků a představ, nekontrolované sdílení informací pomocí různých technických systémů, stále se vyvíjející potřeba vyšší odbornosti a univerzálnosti každého jedince. Zároveň probíhá tlak na efektivitu procesů a rozhodování ve všech oblastech lidské činnosti. Ze všech těchto signálů je patrné, včetně vývoje obsahů evropských vzdělávacích dokumentů, že přiblížení národních vzdělávacích systémů v rámci Evropy je nezbytné, aby bylo možné „čelit“ těmto novým fenoménům a zároveň dynamicky se rozvíjejícím ekonomikám mimo území Evropy.

Národní strategické  dokumenty vzdělávání (např. Dlouhodobé záměry vzdělávání  a rozvoje vzdělávací soustavy, Strategie celoživotního učení, Strategie pro udržitelný rozvoj, Národní strategie globálního rozvojového vzdělávání atd.) působí převážně obsahově i prakticky velmi sterilně až vysoce formálně. Mnohdy jsou realizovány ne v dostatečné kvalitě a bez přirozených doprovodných jevů, např. analýzy, vyhodnocování naplňování cílů, opatření atd. Jejich vzájemné provázání a kompatibilita neexistuje nebo je velmi omezená, stejně tak, jako komunikace mezi zpracovateli. Kontrola a odpovědnost za navržená opatření není uvedena v materiálech většinou vůbec.

Regionální strategické dokumenty vzdělávání, v případě Libereckého kraje, pak řeší pouze praktické otázky materiálního charakteru v návaznosti na množství finančních prostředků či demografický vývoj krajů a obcí. Jsou přijímány zcela nahodile dle různých regionálních či místních politických tlaků či situací. Někdy lze v přijetí pozorovat i určitou účelovost s cílem ospravedlnit konkrétní záměr aktuálně vládnoucí politické reprezentace, a to i na úrovni kraje.

Rozhodujícími činiteli, kteří by mohli pomoci vzniku Národního programu vzdělávání, by měli být politici za významného přispění a podpory odborníků. Proto jsem se v rámci své odborné aktivity zaměřil právě na tyto dvě skupiny, formou anketního šetření. Mezi respondenty – odborníky - byly ředitelé škol, akademičtí a vědečtí pracovníci, zástupce České školní inspekce, odboru školství krajského úřadu i pracovníci odborné instituce zaměřené na výzkum, metodiku a koordinaci vzdělávání. Skupinu politiků pak tvořil politik z každé parlamentní strany, který se zabývá školstvím a vzděláváním.

Cílem šetření bylo identifikovat potřebnost a obsah Národního programu vzdělávání, dále vymezit jeho časový a realizační rámec a navrhnout základní strukturu dokumentu. V tomto článku se budu dále věnovat pouze základním výstupům. Obě skupiny respondentů se ve svých výpovědích shodnou, že hlavními důvody nerealizace Národního programu vzdělávání byly:

• absence politické vůle,
• politická nestabilita resortu a rychle se měnící priority,
• absence stratégů na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy České republiky,
• složitý proces vzniku dokumentu,
• nutnost zpracování velkých finančních prostředků v rámci finančních mechanismů Evropské unie,
• přílišná roztříštěnost odborné pedagogické společnosti.

S ohledem na výsledky provedeného anketního šetření lze konstatovat, že míra důležitosti dokumentu je spíše vysoká, i když hodnocení respondentů není zcela jednoznačné. Obě skupiny respondentů se shodně vyjadřují, že dokument by měl být vytvořen na základě odborné a nezávislé analýzy současného stavu, mělo by se jednat o dokument, který bude zastřešovat všechny segmenty vzdělávací soustavy v České republice.  Převažující definicí od respondentů je, že by dokument měl být „ústavou vzdělávání“, tj. do vysoké míry apolitický a také těžko podléhající aktuálním politickým pnutím.

Při hodnocení, zda by měl být dokument zaměřen pouze na kurikulární oblast, se obě skupiny v představách již výrazně rozcházejí. Respondenti – politici se spíše domnívají, že by měl řešit pouze kurikulární oblast, zřejmě tak, jak byl původně myšlenkově koncipován. Avšak respondenti – odborníci situaci hodnotí s cílem vytvořit dokument přesahující kurikulum, měl byt řešit oblast financování, školské správy, kariérního řádu pedagogů, hodnocení vzdělávání, pravidla pro přidělování projektů podporující vzdělávání atd. Někteří dokonce vypovídají, že by to kurikulární dokument být neměl.

Z pohledu časového horizontu, na který by se měl dokument přijímat, se obě skupiny respondentů shodnou. Měl by to být dokument dlouhodobého charakteru, z odpovědí vyplývá, že na více než pět let. Avšak vyskytl se i názor s termínem na 30 – 50 let, resp. na celou jednu generaci, což konvenuje s předchozím časovým údajem. „Z hlediska délky časového horizontu strategie neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, pro jak dlouhé časové období má být strategie definována. Časový horizont strategie je relativní a je ovlivňován specifickými potřebami a podmínkami.“)²

S ohledem na způsob vzniku v zásadě nepanuje významný rozpor se současnou právní  úpravou vzniku dokumentu. Hlavním odpovědným orgánem za vznik by mělo být Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Vláda by měla jmenovat odbornou komisi složenou ze zástupců pedagogických asociací, zaměstnavatelů, vzdělávacích politiků, ale třeba i zapojit zahraniční experty. Zapojit by se však měli i další partneři, např. Hospodářská komora České republiky, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, kraje.

Z výše uvedeného je patrné, že by dokument měl vymezit uskutečnitelný  a realistický rozvoj vzdělávací soustavy, dlouhodobé strategické cíle a metody jejich naplnění včetně kontroly. Zároveň by měl řešit otázky řízení procesů vzdělávání a přinést stabilitu pro školy. Při tvorbě by měla být využita kombinace odborného a participativního přístupu. Neexistence jasných cílů ve vzdělávání není problémem jen resortu školství a jeho aktérů, je problémem, či přesněji měl by být problémem, všech občanů České republiky!

Mgr. et Mgr. René Brož

vedoucí Odboru školství, kultury a sportu Městského úřadu Turnov

externí spolupracovník Centra školského managementu v letech 2006 – 2010

Použité a doporučené  zdroje:

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání  (školský zákon), v platném znění

Keřkovský, M; Vykypěl, O. Strategické řízení, 2.vyd., Praha: C.H.Beck, 2006, ISBN 80-7179-453-8

¹ Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v platném znění

² Keřkovský, M; Vykypěl, O. Strategické řízení, 2.vyd., Praha: C.H.Beck, 2006, s.9. ISBN 80-7179-453-8.