Patrick Zandl: Dětské počítačovánky v josefinském školství

Dlouhou dobu nosím v hlavě jednu věc, nad kterou mě mrzí čím dál více, že na ni nezbyl čas. Programování pro děti. Abyste mi rozuměli, považuji za velký handicap našeho školství, jak přistupuje ke vzdělávání ve výpočetní technice. A pro své vlastní (a zřejmě i vaše) děti považuji za velkou nevýhodu, že se nedostanou brzy a dobře k pochopení počítačů, zatímco se jím servírují eukariotické buňky či přemyslovští králové, o nichž se stejně na vysoké (pokud si specializaci vyberou) dozví, že už je to dávno jinak. Přitom je zřejmé, že na počítače ještě nějakou chvíli narážet budou, k základnímu vzdělání to ale kupodivu nepatří.


A znovu. Vím, že na školách něco jako Výpočetní technika, Základy počítačů atd existuje. Jenže to má velmi různorodou úroveň většinou danou tím, že to vyučuje učitelka, která sama příliš hluboko nevidí a neví, odkud to uchopit. Je sice lepší něco, než nic, když se děti učí napsat email či zvětšovat písmo ve Wordu, ale cožpak by nestálo za to, říct jim něco o principu fungování emailu, základech typografie nebo skladbě vyhledávacích slov? Když už nic, alespoň by se nevkusné teenagerovské blogísky změnily na vkusné teenagerovské blogísky, i to by pagerank české domény jistě zdvihlo.

Otázka je, kde začít. Nemůže to být jen programování, ačkoliv základy algoritmizace by se hodily. Nemůže to být jen historie počítačů, ta děti nebaví. Musí to být názorné, musí to být soutěživé. Může to být po internetu, děti se předhánějí v řešeních úkolů různé složitosti dle věku a když to dobře dopadne, odnášejí si do života alespoň základní návyky a znalosti, které v praxi upotřebí.

Vím, že existuje celá řada pokusů na tohle téma, jenže jsou to koncepty devadesátých let. Také jsem děti okouzloval Karlem, jenže Baltík už nám tolik cool nepřišel a Karel se rychle přejedl. Najednou nebylo, kam jít dál. Kde pokračovat. Nejde o to, že bych si nemohl vzpomenout na programování v Pascalu nebo PHP a začít to do dětí hrnout sám, ale neměl jsem vůbec představu, co mohou sami zvládnout a co je na ně moc. Sám rodič je bezradný, protože nezná příliš měřítka dětské světa. Což znamená příliš mnoho vztekání na to, aby to obě strany za chvíli nepřestalo bavit.

Když o tom přemýšlím, v jasnějších chvílích vidím web, který dětem zadává a hodnotí úkoly, které mohou putovat i poštou, aby s tím byla trocha legrace, kreativity a papírování. Kde se soutěží, kde se předhánějí třídy a školy. Kde se spolupracuje na „velkých projektech“ počínaje sepsáním SWOT analýzy (jasně, že se jmenuje Brumbálův raport a ne SWOT), přes uspořádávání týmů, rozdílení prací pod dohledem tutorů, realizaci krátkých algoritmů či rešeršování referátů z historie. Prostě to všechno, s čím se děti jednou kolem počítačů potkají.

Přiznám se, že nevím, kudy z toho ven. Od státního školství nečekám, že by na takovou potřebu reagovalo, zdá se mi naopak, že je to něco, kde by mohla vzniknout soukromá, rodičovská aktivita. Že máme kolem sebe více chytrých počítačáků, než celé ministerstvo čar, školství a kouzel dohromady. Že bychom přeci něco takového mohli dát dohromady, protože to bude to nejlepší, co lidé od počítačů svým dětem nakonec odkáží.

Ale pořád nevím, kudy z toho ven, protože na to jeden člověk nestačí a přijde mi, že jsem zase jediný, koho to trápí.

PS: Ano, znám Scratch, jenže k němu není nic jako česká učebnice, cvičebnice nebo řešené příklady… A jako každý jazyk to nemá zase tak strmou programovací křivku, aby to mohli všichni bez backgroudnu a motivace zvládnout. Je třeba takovéhle šikovné nástroje posbírat, vytvořit k nim pozadí jak vzdělávací, tak soutěžní…

Převzato z Marigold.cz (licence CC By 1.0)