Josef Soukal: Sním, či bdím? Odpověď Tomáši Feřtekovi 1

Od vyjádření Tomáše Feřteka ke svému článku Maturitní ledaři a hrobaři jsem nic nečekal, přesněji nečekal nic nového, a původně se domníval, že polemiku uzavřu několika větami s titulkem ve stylu Dokolečka dokola. Ne že by Feřtekova Odpověď nějak zvlášť překvapila - opět je v ní řada více či méně nápadných „posunů“ významu sdělení či podivných argumentů, tak příznačných pro tohoto maturitně tak angažovaného publicistu.


Ve zkratce reaguji na některá tvrzení:

Netvrdil jsem, že didaktické testy v češtině nejsou schopné ověřit vše, nýbrž uváděl jsem, že nejsou schopny ověřit to nejpodstatnější. Problém se slohovými útvary samozřejmě netkvěl v tom, že by se na školách „neučily jednotně“ (nemohu věřit tomu, že by některý středoškolský učitel pojímal slohové útvary jinak, než jak se učí už na základní škole). To, že byl na začátku velký rozptyl mezi hodnotiteli, jistě neznamená, že by se během náročného kurzu nemohli „zkalibrovat“. Pro zpochybnění skutečného počtu chybně opravených prací nestačí pouhé autorovo přesvědčení, byť by se opíralo o některé kritické hlasy ze škol (je např. třeba vědět, nakolik se týkaly přehodnocených oprav). Že zrušení vyšší úrovně maturitu, a především samotné studenty poškodí, to připouští už i ministr školství (a samozřejmě to pro něj není žádná novinka - stačí připomenout dubnové stanovisko AMATE). Dále - nepsal jsem o „zlovolné komisi složené z nepřátel státní maturity“, uvedl jsem toto:

„Předpokládám, že většina členů v komisi má k maturitě skutečně co říct, třeba jejich rozhodování ovlivnily i obavy, aby nakonec nepřevládly názory radikálů typu O. Hausenblase, pro kterého není objektivně měřitelné takřka nic. Koneckonců z jejích návrhů kritizujeme jen zrušení dvou úrovní pro příští dva roky a ovšem výhledy do budoucna. Ty totiž mj. stojí na odborně neudržitelné premise o možnosti ověřovat v češtině pouhým testem „spodní laťku“ či (chceme-li hyzdit češtinu) „nepodkročitelné minimum“. O tomto fundamentálním problému se ovšem v komentáři nedočteme.“

Až potud skutečně nic nového.

Místy jsem si ale musel promnout oči. Třeba když jsem četl o „jasném posunu v kvalitě zkoušky“ u cizích jazyků. Nebo že dnes nikdo nezpochybňuje „nízkou úroveň velké části maturantů“. A dokonce: „Samozřejmě, že externí hodnocení je v principu věrohodnější, než hodnocení na školách. Stejně tak je pravda, že mnozí učitelé budou při návratu hodnocení na školy studentům nadržovat.“

Tohle píše nejznámější tvář eduinského webu? Toho webu, kde se už dlouho vede proti státní maturitě válka a kde se letos vytvářel dojem, že špatně hodnocená je snad každá slohová práce, kde se vážně probíralo zrušení hodnocení a žaloby na hodnotitele, kde se za samozřejmé považovalo, že kritéria - mezinárodně uznávaná - jsou subjektivní, takže je mohou nahradit dnes již okřídlené „cit a pokora“? Jak to, že jsme si výše citované Feřtekovy názory nepřečetli v červnu nebo pak v červenci, kdy komise pracovala? Třeba by si uvědomila, jak pokřivený byl obraz státních maturit, a dnes bychom se nemuseli zamýšlet nad tím, jak se vypořádat s důsledky jejího málo promyšleného rozhodnutí.

Zda sním, či bdím, jsem se však ptal i tehdy, když jsem si přečetl o nutnosti nepřipustit další průšvih a hlavně toto: „Důvodem změny nebylo přesvědčení, že externí hodnocení je špatné, ale pochybnost o jeho aktuálně zvolené podobě.“

Takže místo zkvalitnění formy byl zlikvidován obsah? A odepsání centrálního hodnocení písemných prací spojené s vyhozením 20 milionů z evropských fondů (viz projev poslankyně Drastichové v Poslanecké sněmovně) to není průšvih? A ona zjevná nespravedlnost v maturitním vysvědčení, jeho znehodnocení, „nadržování studentům“, to není průšvih? A není průšvih, že toto víme, a neobtěžovali jsme se na to reagovat? A není za tím vším také strach z toho, že by se mohl opakovat průšvih těch, kteří si zjevně dosud nestačili všimnout, že sloh je třeba také vyučovat? A obava, že by se mohla pozornost upřít i na ústní zkoušku, kde státní maturita věru nepředpokládá, že student bude jen opakovat fráze o knihách, které nejen nečetl, ale ani neviděl, a kde by nemělo stačit vyjmenovat slovní druhy …?

Samozřejmě že to je průšvih. Ale asi ne dostatečný, abychom místo maturity nepřipravovali - potěmkiádu.

T. Feřtek píše, že budoucí maturita vyvolává spoustu otázek. Jsou to prozíravá slova, je ale škoda, že je doprovází neprozíravé činy, neboť vše, co se v souvislosti s maturitou v příštích dvou letech bude realizovat a (podle Feřtekových informací) do budoucna navrhuje, tyto otázky spolehlivě maže, resp. zodpovídá - koukejte udělat test (pro část studentů trapný a pro další procenta z opačné části výkonnostního spektra také zbytečný, protože prostě přesahuje jejich inteligenční předpoklady) a pak si poraďte, jak umíte, volně přeloženo - dělejte si, co chcete.

A ještě malý doplněk: Zatímco u Tomáše Feřteka jsem málokdy na pochybách, co chce říct, v článcích dalšího eduinského odborníka Ondřeje Hausenblase někdy aby smysl pohledal. Je proto možné, že nedávné - jazykově kuriózní - Hauseblasovo vyjádření (v článku Co můžeme vytěžit z diskusí nad státními maturitami, viz EDUin) se vztahuje k výše uvedeným potěmkinovským vesnicím:

„Ale prozatím zpochybňuji záměr vyvíjet a realizovat státní maturitu jako závažnou zkoušku, která může silně a škodlivě ovlivnit nejen celou výuku na středních školách, ale i samo naše pochopení toho, co je v Česku vzdělanost.“