Jan Cholínský: Jak se ve školách učí o komunismu

Jakým nástrahám čelí školní výuka a interpretace komunistického režimu v Československu vletech 1948 až 1989?

O procesu reflektování komunismu v České republice v devadesátých letech 20. století a následujícím desetiletí lze říci, že obešel nezdolatelná úskalí a má za sebou mnohé výrazné úspěchy, a také, že zdárně pokračuje. Jedním z jeho aspektů bylo a je poukazovat ve školní výuce všech stupňů na negativní principy a důsledky komunistické diktatury a prezentovat mladé generaci adekvátní společenskou zkušenost.

Zatímco v 90. letech byli v tomto ohledu učitelé postaveni před různá osobní dilemata a problémy s nedostatečným vzděláním, v současnosti už má nová generace pedagogů k dis-pozici dostatek materiálů, z nichž může čerpat. Při naplňování společenského konsensu – uchovávání historické paměti – se však učitelé, kteří vyučují o tomto tragickém období českých dějin, přesto mohou setkat s různými problémy a nástrahami. Na základě své středoškolské pedagogické zkušenosti bych chtěl poukázat na tři z nich.

Nástraha první: popírání kritiky

Výuka – pokud je objektivní, a tudíž vůči komunistickému režimu jednoznačně kritická – neodpovídá aktuálnímu veřejnému diskursu, který se při posuzování minulosti začíná přiklánět k jisté (alespoň částečné) obhajobě komunismu (či některých jeho aspektů a období). Jinými slovy, objektivní výuka neodpovídá současnému nesourodému náhledu na komunismus, který je nepochybně důsledkem nedostatečné, případně nedostatečně vžité, reflexe minulosti v ústavněprávní (existence KSČ), resp. legislativní dimenzi (kontinuita práva, polovičaté lustrace, nedostatečné restituce, nepotrestání komunistických zločinů). Uvedu dva případy důsledků nedostatečného reflektování komunismu na „makrorovině“ a „mikrorovině“, jichž jsem byl v nedávné době svědkem.

Prvním z nich je pře o zástupný pojem totalitarismus, jejíž jedna epizoda se odehrála na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil se svou přednáškou americký politolog Fred Eidlin. Ve zmiňované při jde zpravidla (a taktéž tomu bylo v případě prof. Eidlina) o nejednoznačné vymezení pojmu totalitarismus a souběžně odmítání označovat komunistické Československo jako totalitní stát, případně o tlak omezovat užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu padesátých let. Teze bývalých i současných komunistů a vyznavačů některých intelektuálních směrů relativizující zavrženíhodnost komunistického režimu pro jeho podstatu a ve všech jeho fázích jsou prezentovány mimo jiné i v diskusi o totalitarismu. Prostřednictvím rozepří ohledně pojmu totalitarismus a míry tzv. totalitních praktik československého komunistického režimu v 70. a 80. letech 20. století je tak sekundárně popírána nelegitimita, zločinnost a zavrženíhodnost komunistického režimu deklarovaná v zákoně č. 198/1993 Sb. a poté ještě stvrzená ústavním soudem, která se vztahuje na celé období komunistické vlády od 25. 2. 1948 až do 17. 11. 1989.

Druhý příklad je zároveň paradoxní, absurdní a pochmurný. Veřejné programy pořádané Ústavem pro studium totalitních režimů navštěvuje, podle vlastních slov, bývalý tajemník Lubomíra Štrougala, tedy dlouhodobého vrcholného funkcionáře KSČ a dlouholetého předsedy „normalizační“ komunistické vlády. Sebevědomě zde kritizuje činnost instituce zabývající se komunistickým bezprávím, bez skrupulí mentoruje její pracovníky a přitom heroizuje svého bývalého šéfa. Při prezentování svých názorů ovšem opomíjí skutečnost, že Štrougal byl nejen nositelem stranických a sovětských poct, ale i vládní odpovědnosti za politiku „normalizačního“ komunistického režimu. Po Gustávu Husákovi byl patrně druhým nejznámějším představitelem státu, který hostil okupační sovětskou armádu, terorizoval lidi odmítající vůdčí společenskou roli komunismu a ostatním násilím vnucoval zvrácenou ideologii. Než se stal normalizační ikonou, byl Štrougal už v letech padesátých krajským tajemníkem KSČ a ministrem zemědělství a v letech šedesátých pak ministrem vnitra.

Jak na tuto nástrahu, tj. na bagatelizování komunistické reality, mohou reagovat učitelé dějepisu a občanské nauky? Rozhodně by neměli podceňovat důležitost vysvětlení legitimity kritického postoje vůči komunismu. Mohou citovat přijaté zákony včetně výše zmíněného zákona č. 198/1993 Sb. nebo zákona o protikomunistickém odporu č. 262/2011 Sb. Mohou také žákům pustit ukázky z dokumentárního filmu o soudu s Miladou Horákovou a spol., přečíst ukázky z biografie Dagmar Šimkové vězněné čtrnáct let (1952–1966) za vylepení letáků, popsat případ Renaty Pánové zatčené v létě 1989 (a propuštěné v prosinci 1989) a odsouzené rovněž za vylepení letáků (viz kniha Evy Štolbové Sametová historie), případně připomenout vězeňské podmínky osmdesátých let pro politické vězně a případ Pavla Wonky utýraného ve vězení v roce 1988, který byl opakovaně vězněn za to, že se domáhal svých práv. Možností, jak doložit podstatu sovětsko-československého komunismu je mnoho.

Celý článek v Konzervativních listech