Nikola Křístek: Škola, kterou si rodiče vytvořili sami

V České republice je již řadu let poměrně vysoká svoboda v oblasti formy vzdělávání. Můžete dítě svěřit základní škole, můžete si školu vybrat, můžete děti učit doma. Rozhodli jsme se, že prozkoumáme další cestu, a zůstali jsme na ní.


Spolu s několika dalšími rodiči jsme byli postaveni před těžké dilema. Přejeme si, aby naše děti docházely do školy v místě, kde žijeme. Měly by si umět samy do školy dojít, po škole přirozeně pobýt s kamarády, odpoledne si přijít na svačinu a pak třeba vyrazit na trénink. Školu také vnímáme jako součást života v obci, očekáváme, že v rámci této instituce budou děti získávat první občanské kompetence. Zároveň chceme, aby jejich vzdělávání probíhalo v bezpečném a podnětném prostředí, které respektuje jejich individualitu. Naše představy se bohužel neprotnuly s realitou.

Myšlenka, že budeme sami učit děti doma, se nám rovněž příliš nezamlouvala. Všichni si vážíme práce, kterou máme, a negativní důsledky kariérní pauzy pro život jednoho rodiče i rodiny jako celku jsou poměrně známé.

Co všechno jsme řešili

Jedna bezesná noc přinesla řešení, které je překvapivě jednoduché. Využijeme rodinné centrum, jehož činnost jsme z důvodu vypovězení nájmu z obecních prostor a také odrůstání dětí zakladatelů omezili, jako platformu pro organizované vzdělávání i pro děti z dalších rodin s podobným zájmem. K tomu najdeme učitele podle svých představ a nějaké místo, ve kterém se děti budou cítit dobře.

Začali jsme se poohlížet po jiné skupině, která už má s takovým modelem zkušenost, a dodnes zůstáváme v překvapení, že jsme ji nenašli. Je možné, že se nám někdo ozve třeba po přečtení tohoto článku, každopádně jsme si začali sami skládat všechny informace a promýšlet organizační nastavení.

Pojmenovali jsme si tři oblasti, kterým se musíme věnovat. První je legislativní základ, protože se rozhodně nechceme dostávat do problémů s úřady. Další je řešení prostoru a provozu, třetí, jistě však ne poslední významem, je oblast pedagogická či kurikulární.

S překvapením jsme zjistili, že paragraf 41 Školského zákona, podle kterého probíhá „tradiční“ domácí vzdělávání, zcela vyhovuje našemu záměru. Odpovědnost za výuku je na straně rodiče, stát však rodiči nenařizuje, aby sám výuku vedl. Dále využíváme zákona o sdružování občanů, jimž se řídí naše rodinné centrum, které má od počátku ve svých cílích „umožnit rodinám se vzájemně společensky i neformálně stýkat, vzdělávat se a využít svých dovedností a znalostí, obohatit děti o nové kamarády, vztahy a zkušenosti.“ Našli jsme dokonce základní školu, ve které jsou všechny naše děti zapsány a která s námi spolupracuje nejen při zákonem předepsaném přezkoušení, ale i v rámci projektových dní a neformálních setkávání.

Vhodný prostor jsme hledali několik měsíců. Od začátku jsme viděli skupinu jako malou, do počtu dvanácti dětí, takže bychom mohli využívat například klubových prostor turistického či vodáckého oddílu, kde se dopoledne nic neděje. Nikde jsme však nepochodili a zjistili jsme, že není vůbec jednoduché získat pro naši vizi podporu okolí.

Nakonec jsme si pronajali rodinný dům, jehož jedno patro slouží naší malé škole. Těch několik měsíců bezdomoví narušilo dynamiku jejího zrodu a uvádělo nás do úzkých při hledání učitele a dalších zájemců. Nicméně model školy doma se nám v prvním roce osvědčil a jiný prostor už nehledáme.

Velmi citilivým tématem je hledání a výběr učitelů. Od začátku jsme se rozhodli pro model, kdy najdeme člověka, který nám bude vyhovovat, a okolo něj vybudujeme zázemí. Nábor učitele, který by odpovídal našim vysokým očekáváním, byl velmi zdlouhavý proces. Po půlroční zkušenosti, kdy absence učitele způsobovala značnou nejistotu mezi zájemci, jsme změnili přístup a rozhodli se definovat kurikulární kostru naší školy a nabídnout ji jako produkt zájemcům ze strany rodičů i učitelů. Hlavní učitelka, se kterou v září zahájíme další školní rok, k nám přišla zřejmě díky tomu. Opustili jsme rovněž představu jednoho všemocného učitele a dali jsme dohromady tým, který by se měl vhodně doplňovat. Je mezi nimi i táta jednoho z žáků a máme už (velmi dobrou) zkušenost s tím, že v případě nemoci učitele můžeme suplování zajistit svépomocí.

Komunita komunit

Protože jsme byli (zřejmě) první, kdo celý nápad zdokumentoval a publikoval na webu, začaly se na nás obracet další skupiny s podobným záměrem. Pod hlavičkou Unie center pro rodinu a komunitu, které jsme členy, se uskutečnilo setkání jejich zástupců. Shodli jsme se, že je zapotřebí vytvořit obecný popis, rámcovou metodiku našeho modelu, aby se zájemci nemuseli spoléhat jen na slova zakladatelů.

Unie center nakonec iniciovala projektové partnerství, které získalo grant ve Středočeském kraji na vyškolení lektorů a propagaci námi využitého modelu organizace vzdělávání dětí školního věku. Zdá se, že nám pod rukama roste něco většího než jen pouhé řešení z nouze. Cítíme proto velký vděk vůči všem, kteří v naší úzkostné společnosti vyjednali v oblasti vzdělávání onu míru svobody, která nám to umožňuje.

Nikola Křístek
psáno pro časopis Rodina a škola, září 2012

Škola Robinson Radotín www.dobra-skola.cz
Unie center pro rodinu a komunitu www.uniecenter.cz

PS:
Termín, který jsme začali používat pro popsaný organizační model, zněl Komunitní individualizované vzdělávání – KIV. Je to možná výstižné označení, nemá však potenciál zdomácnět v běžné řeči.

Hledali jsme další termíny, ale většinou byly „obsazené“ nebo nepopisovaly hlavní charakteristiky našeho modelu. Po škole komunitní, domácí, miniškole a mnoha dalších nás nejvíce zaujal název nabídnutý jedním z rodičů … sdružená škola.

Budeme rádi, když v komentářích vyjádříte i svůj názor na vhodnost takového pojmenování popsaného modelu.