Ondřej Hausenblas: Dilemata, která nás čekají se státní maturitou – Díl 2.

2. dilema: Chceme nápravu stavu středních škol co nejdříve, ale zároveň potřebujeme rozvoj s dlouhodobou perspektivou.

Nápravu co nejdříve potřebují školy a jejich vedení (financování, tlaky shora i zdola, potíže se žáky), ale také žáci (výuka odpovídající jejich možnostem i potřebám) a jejich rodiče (pochopitelné informace, „záruky“ pro další pokračování nebo zaměstnání žáka), a z ohledu peněžního také stát. Je možné, že po rychlé proměně a „nápravě“ touží také různé ideologické proudy mezi rodiči i politiky: elitáři i demokrati atp.

Které otázky brát v úvahu: Potřebujeme bez dalších odkladů zkáznit žáky? Je třeba honem přidat peněz do škol, aby nebyly zavřeny nebo aby neutekli lepší učitelé? Kvůli státnímu rozpočtu nezbývá než omezit počet vysokoškoláků nastavením vyšší laťky u státní maturity? Nebo tak omezit i počet středoškoláků? Je nutno zavést testy v deváté třídě, aby na střední školy přišli jen ti s pěknými známkami? Potřebují lobby podnikatelů honem dost místních dělníků a řemeslníků na práce, pro které zaměstnanec v jejich továrně nepotřebuje lepší rozhled ani myšlení? Mohou politici bez statistik o výsledcích testů rozhodovat o rozpočtu na školství? Musíme tedy příští rok otestovat všecko žactvo 5. a 9. ročníků?

Které další bezprostřední potřeby mají být splněny brzkými změnami ve školství?

- To vše, a nejenom to, jsou naléhavé potřeby ve vzdělávání, které musejí být uspokojeny. Jak je ale provést, aby zároveň nevešly v konflikt s potřebami dlouhodobého rozvoje? A opravdu známe nebo si uvědomujeme či doceňujeme všecka rizika i škody, kterými budou doprovozeny pozitivní přínosy rychlých změn? Kde bych se o nich dočetl?

Dlouhodobou perspektivu pro rozvoj vzdělávání potřebuje celý národ, včetně generací dosud nepřítomných, aby jednotlivé a nesystematické úpravy (třebas i dobře a nezištně míněné) nevedly k chaosu a k snížení celkové vzdělanosti, ale spíše aby národ zlepšil kvalitu svého vzdělání. Ale taky si té dlouhé perspektivy žádají samotnéprocesy vývojové – vývoj vzdělanosti prostě trvá dlouho i u jednoho člověka (celý život), i u národa (po desetiletí až staletí). Mění se totiž nejen výukové nebo manažerské praktiky, ale taky postoje učitelů, žáků a rodičů, činovníků, a také odezva žáků nebo jejich rodičů na zaváděné nové prvky.

Například: Má-li se vyvinout a obecně akceptovat standard požadavků na zvládání školy v určitém věku žáka, je třeba docela dlouho (možná deset let?) mezi učiteli rozvíjet společné porozumění cílům vzdělávání a cílům výuky v předmětu (ty možná nejsou dnes stejné jako v době našich studií na VŠ!).

Dalším dlouhým procesem je společné pochopení toho, co je to náročnost a co náročně žádáme v kterém vyučovacím předmětu. Jak vysoké cíle v kterém věku žákům stanovíme? Jak zařídíme, aby je pro sebe žák uznal? A když už společně cíle uznáme (nebo když se v případě neshody profesionálové rozdělí na zastánce různých cílů), budeme k nim muset najít fungující prostředí a metody výuky. K tomu všemu potřebujeme důkladně poznat skutečný současný stav vzdělanosti. Proto je nutný poměrně důkladně vyvinutý a připravený výzkum. Na to nestačí ani minulá PISA, ani individuální dojmy zkušených učitelů nebo politiků, ani izolované práce vysokoškolských pedagogů, ani narychlo připravené plošné testování.

Můžeme ale věnovat čas a peníze po řadu let na výzkum, vývoj a aplikaci systematických, pořádně promyšlených změn? Dokážou si lidé, kteří o vzdělávání informovaní jsou a umějí přemýšlet, připustit a vydržet to, že zpočátku vždy jen málo rozumíme novým podmínkám, cílům, pojmům vzdělávání? Jak trpěliví a cílevědomí dokážeme být, než se k pochopení dobereme? Sneseme, že i když už si myslíme, jak dobře něčemu v rozvoji školství rozumíme, během práce na nějakém projektu, na změně, se vždy znova ukáže, kolik toho ještě nevíme a neumíme? A podaří se poté uvést změny mezi učitele i rodiče? Postupně, aby stíhali je přijmout za své, jak jejich děti a žáci dorůstají do problémů, které má změna právě řešit? A s dostatečnou podporou, aby ve školství a ve veřejnosti nevznikl odpor nebo falešné pochopení? A jak se mezitím budeme potýkat s těmi krátkodobými naléhavými potřebami?

Napadá vás, jak tedy ve školství a na veřejnosti zacházet s úpravami a změnami, které se musejí udělat už brzo, a jak zacházet s tím, že na dlouhodobé změny spoustě lidí schází i představivost, i informovanost, i trpělivost?

Lidé jsou od přirozenosti relativně málo trpěliví, co se týče problémů s vlastními dětmi, avšak také relativně pomalí v činění a přijímání významných, důsažných změn, Dnes je navíc u nás obrovská rozrůzněnost názorů, zkušeností i znalostí mezi lidmi působícími ve školství a kolem něj (a nejen v Česku).

Máme tedy dilema, zda kvůli blízkým cílům (jako jsou úspora státních peněz, výsledky příštího průzkumu PISA, zlepšení kvality výuky našeho dítěte na ZS a SŠ, argument do volebního boje atp.) máme zavést poměrně rychle opatření, na která nejsou školský terén a laická veřejnost připraveny. Zda zavést opatření, které někdo nestihl dobře a dost hluboko domyslit, jejichž záporné důsledky neznáme, nebo dokonce známe. – A na druhé straně dilematu je otázka, zda máme kvůli vzdáleným cílům investovat peníze a úsilí do změn, které přinesou plody až v dalších volebních obdobích, v další generaci, a některé možná i za sto let (kulturnost národa a spokojený život nových generací nevzniká politickým převratem ani novým školským zákonem).

Když pročítáme, co se píše o školství v blozích a diskusích k nim, ve školských časopisech nebo v článcích v týdenících či denících – získáváme uspokojení z toho, jak se autoři a diskutéři vypořádávají s tímto dilematem „co nejdříve vs. s dlouhodobou perspektivou“? Jak se v té věci zachováme my sami?

Zdroj: EDUin.cz