Přečtěte si: Paradoxy státní maturity

V minulosti byla maturitní zkouška relativně exkluzivním fenoménem, kterým se odlišovaly školy s výrazně studijním a intelektuálním zaměřením od těch jiných. Vývoj přinesl rozšíření této zkoušky na většinu studijních oborů a také značný nárůst počtu středních škol, které vznikaly jako houby po dešti převážně činností soukromých zřizovatelů, většinou také s maturitou jako zakončením příslušného studia.


Z článku Jana Mertla v BritskéListy.cz vybíráme:

Jak je zřejmé z uvedeného rozboru, základním problémem státní maturity je nadměrná a nerealistická ambice jedním povinným dvoustupňovým testováním vyřešit problém kvality středních škol, zhodnocení schopností studentů na konci střední školy a posloužit jako kritérium pro studium na škole vysoké. Tato ambice je facilitována i tím, že proponenti této koncepce se příliš snažili vyšperkovat tuto jednu zkoušku a učinit ji „dokonalou“, možná i proto, aby ji v praxi vůbec prosadili. Ukazuje se, že najednou to prostě nejde, na tuto zkoušku je pedagogicky, osobnostně i mediálně kladen příliš velký tlak, je totálně „přetížená“ a logicky to vzbuzuje subjektivní i objektivní kontroverze. Oddělením jednotlivých funkcí zkoušky a jejich volitelným rozčleněním získáme lepší výsledky, klidnější studenty a konec konců také větší důvěru ve schopnosti vzdělávacího systému se studenty správně zacházet. Navrhované řešení přitom splní všechny tři funkce, a pokud bude vůle, vyřeší i diskuse o povinné maturitě z matematiky. Jistě i ono má své potenciální problémy, ale z koncepčního hlediska nabízí podstatně lepší šanci na eliminaci neuralgických bodů a nepříjemných situací, do nichž se studenti, profesoři, ale i CERMAT v letošním roce dostal.