Klára Samková: Nadání jako postižení

Dne 18.června 2012 proběhl v Senátu Parlamentu České republiky seminář na téma Problematika nadaných žáků a studentů ve školách.

RIZIKO PROJEDNÁVÁNÍ ÚJMY JEDINCŮ, JEJICHŽ NESPORNÉ NADÁNÍ BYLO VE ŠKOLÁCH BĚHEM JEJICH VZDĚLÁVACÍ DRÁHY NAPROSTO OPOMÍJENÉ NA SOUDĚ PRO LIDSKÁ PRÁVA VE ŠTRASBURKU A DALŠÍ PRÁVNÍ RIZIKA V OBLASTI VZDĚLÁVÁNÍ NADANÉ MLÁDEŽE NAPŘ. Z POHLEDU ROVNÝCH PŘÍLEŽITOSTÍ

PRÁVO NADANÝCH NA VZDĚLÁNÍ

Dobrý den, vážené dámy a pánové.

Tématem dnešního setkání jsou nadané děti a jejich vzdělávání. Mojí úlohou je pohovořit zde o dané problematice z pohledu práva. Pokusím se zadanému tématu vyhovět co nejlépe, avšak musím předeslat, že tento můj pohled bude deformován nejenom mou profesí právníka, ale především osobní zkušeností. Já sama se velmi obtížně a jak možná někteří víte i značně konfliktně probíjím životem, velmi obdobně na tom je moje třináctiletá dcera. Každá máme svých sto čtyřicet bodíků a ubezpečuji vás, že jsem si mnohokrát jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu ke své dceři stýskala a říkala si, že lobotomie vlastně není až tak špatné řešení problému.

Jestliže velmi nepřesně ztotožníme nadání a intelekt, můžeme říci, že nadání je v každém případě jinakost. Jinakost ve smyslu odlišnosti od majority společnosti, jejího způsobu vnímání reality. To, že problém nadání je vždy minoritním problémem minority, vyplývá z dobře známé Gaussovy křivky. Ta prokazuje, že intelekt v pásmu širšího průměru, tedy IQ 85 až 115, má 70% lidí. Těch zbylých 15% je distribuováno rovnoměrně podle hesla „kolik blbejch – tolik chytrejch“. To znamená, že dvěma procentům osob s IQ nad 130 odpovídají dvě procenta osob s IQ pod 70.

Ačkoliv se to zdá k neuvěření, plynou z této symetrie a jeho řešení na poli vzdělávání zcela jednoznačné právní důsledky, k jejichž vysvětlení se za okamžik vrátíme.

Nyní ještě pro pochopení problému musíme poukázat na dvě skutečnosti:

První skutečností je fakt, že dosažení co nejlepšího vzdělání pro každého není jen – a chce se mi říci především – v zájmu každého jedince, ale je to především v zájmu společnosti. Vzdělanost je totiž to, čemu v právu říkáme „veřejný statek“. Je to nehmotná kvalita, která působí vůči všem, která nastavuje určitou úroveň a způsob života celé společnosti jako celku. Vyznačuje se tou nemilou vlastností, že se vyskytuje pouze v binárním kódu: buď je anebo není. Společnost, ve které umí číst a psát VŠICHNI, funguje prostě jinak než společnost, která je převážně negramotná. Společnost, která poskytuje základní vzdělání určité úrovně, funguje jinak než povinná šestiletá docházka z dob Marie Terezie, která si, budiž jí za to čest a chvála, uvědomila obecné přínosy vzdělání každé husopasky, plynoucí z toho monarchii, jako první. Otázka státních maturit a všelikého PISA a jiného testování je snaha právě o nastavení určité vzdělanostní hladiny tak, aby s ní bylo možno počítat jako s veřejným statkem, tedy tak, aby společnosti jako celku přinášela určité výhody. Jiná otázka je, zda je to snaha ubírající se správnou cestou. Jsem přesvědčena, že nikoliv, ale to je na jinou debatu.

Druhou skutečností, týkající se významu vzdělání, je dopad tohoto vzdělání na každého jedince. Tím nemám na mysli uplatnění na trhu práce, kterým se obvykle nutnost vzdělání odůvodňuje.
(Na tomto místě dovolte osobní odbočku, v jejímž rámci posílám pozdrav svému otci, který mne celé moje dětství dusil tvrzením, že když se nebudu učit, půjdu tak zvaně „motat šroubky do fabriky“. Protože mne tento výrok zaujal, stal se ze mě v pozdější době sběratel strašidel, uplatňovaných na děti, co všechno se stane, když se dítko nebude učit. S případnými zájemci se o svou sbírku ráda podělím).

Skutečným důvodem vzdělání totiž není to, aby se člověk uživil, ba ani to, aby budoval vlast a posílil mír, jak bylo do hlavy vtloukáno mojí generaci, leč něco zcela jiného. Jedná se zde o nejhlubší aspekt bytí, o základ osobní integrity každého jedince. Za psychicky zdravého jedince je totiž možno považovat pouze toho, kdo je spokojen s využitím svého bytí. K tomu, aby se jedinec cítil plnohodnotně, musí dosáhnout určitého psychického osobnostního komfortu. Humanistická psychologie v čele s Abrahamem Maslowem specifikovala pyramidu lidských potřeb, z nichž na samotné špici se vzpíná k výšinám potřeba seberealizace, tedy lidská snaha naplnit své schopnosti a záměry. „Člověk musí být tím, kým může být.“ říká Maslow. Další z velikánů humanitní psychologie, zakladatel logoterapie, Viktor Emil Frankl, vidí lidskost člověka v psychologickém imperativu, který spočívá, jak říká, „ve vůli ke smysluplné existenci“. Jestliže jakýkoliv jedinec nemůže plně rozvinout své schopnosti a dosáhnout tak vlastní smysluplné existence, pak existenciálně trpí, dochází u něj k traumatům, která prokazatelně vedou ke snižování inteligence a hlavně k narušení psychického zdraví. Jinými slovy: nedosáhnout optimálního vzdělání jako nástroje optimálního osobnostního rozvoje přináší každému jedinci frustraci, která podrývá jeho psychické zdraví, vede k somatizaci jeho psychických problémů na úroveň tělesných příznaků choroby, následně k chřadnutí a předčasné smrti. Že tomu tak skutečně je, vidíme velmi dobře na příkladu Romů, kterým je dlouhodobě a systematicky upírána možnost dostatečného a smysluplného vzdělání, následkem čehož se jedná nejen o jednu z nejméně zaměstnatelných skupin obyvatelstva, ale též o skupinu osob, která se v průměru dožívá o patnáct let kratšího průměrného věku a trpí všemi psychosomatickými chorobami, spjatými s takto nepříznivým duševním stavem, zejména kardiovaskulárními chorobami a psychickými obtížemi.

Můžeme tedy shrnout, že dosažení optimálního vzdělání, které jde na samou hranici intelektuálních možností každého člověka, je nezbytné z hlediska psychického zdraví každého jedince. Dosažení takovéhoto vzdělání zároveň společnosti jako celku přináší značné bonusy. Toto platí pro kteréhokoliv jedince s jakýmkoliv intelektem: od těch, kteří jsou na dolní hranici vzdělavatelnosti až po ty, kteří trpí opačnou úchylkou, totiž nadměrným intelektem.

Předmětem tohoto semináře je vzdělávání nadaných, avšak jestliže problematiku jejich vzdělávání zarámujeme do obecně platných schémat, je zřejmé, že se týká v podstatě každé skupiny. Přitom obě skupiny s nestandardními odchylkami, tedy osoby intelektově deficitní a intelektově mimořádné můžeme obě stejnou měrou zařadit do skupiny osob se speciálními vzdělávacími potřebami.

Tuto situaci, kupodivu, zcela přesně reflektuje i zákonná úprava, když školský zákon č. 561/2004 Sb. ve svém ustanovení § 2, odstavec 2, písm. a) uvádí, že „vzdělání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana…… bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení…“ přičemž jsou též zohledňovány vzdělávací potřeby jednotlivce.

Jestliže Vám tato dikce zákona něco matně připomíná, tak jste na správné stopě. Je potřeba se obrátit k Listině základních práv a svobod, a to jmenovitě k článku 3 Listiny, který zní:

„Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo“…a toto zdůrazňuji…“jiného postavení“.

Jako poslankyně tehdejšího Federálního shromáždění jsem byla přítomna tomu, když se Listina základních práv a svobod schvalovala, byla jsem poctěna, že i já jsem směla pro její inkorporaci do systému českého ústavního práva hlasovat. Pamatuji se proto velmi dobře na vzrušenou debatu v obou komorách federálního parlamentu o jejím znění, mimo jiné i o tom, zda při tak úplném výčtu, jaký článek 3 Listiny obsahuje, má ještě smysl demonstrativní výčet všech aspektů, zakazujících diskriminaci, doplňovat o onen neurčitý dovětek, že nikdo nesmí být diskriminován „bez ohledu na jiné postavení“. Nyní se dostáváme do situace, kdy právě na ono „jiné postavení“ dochází. Jiným postavením je totiž právě postižení nadměrným intelektem a nadáním. I pro tuto marginální skupinu totiž platí nejen čl. 3 Listiny základních práv a svobod, ale také platí, že „každý má právo na vzdělání“ což deklaruje odstavec 1 čl. 33 Listiny.

Kromě toho je ovšem nutno spočinout okem i na odstavci 2 citovaného ústavního zákona, dle kterého „Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti té na vysokých školách.“ Jistěže se toto zákonné ustanovení vztahuje k otázce bezplatnosti vzdělání, avšak jen a pouze na tomto místě Listiny základních práv a svobod se hovoří o schopnostech občana jako o určujícím faktoru pro dosažení vzdělání, zde dokonce bezplatného.

Pokud bychom měli shrnout postavení nadaných osob ve vztahu k Listině základních práv a svobod, pak je zřejmé, že nadaní jsou minoritou, jejíž práva jsou garantována právě touto normou, která je, co se týká její právní síly, součástí Ústavního pořádku České republiky, tedy právní síly nejvyšší. Jako členové této minority mají právo na takové vzdělání, které tuto jejich jinakost reflektuje jednak tak, že prostřednictvím vzdělání využívá jejich talentu a nadání ve prospěch celé společnosti, jednak tak, že prostřednictvím vzdělání umožňuje psychické naplnění jejich osobnosti tak, jak jsem to z hlediska humanitní psychologie nastínila výše.

Zde se však dostáváme k onomu úhelnému právnímu dilematu, do kterého nás ve vztahu ke vzdělání nadaných dostává školský zákon.

V ustanovení § 16 odst. 1 hovořeno o dítěti, žáku a studentovi se speciálními potřebami, přičemž speciálními potřebami se rozumí zdravotní postižení, zdravotní znevýhodnění nebo sociální znevýhodnění. Takovéto děti a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají dle odstavce 6 téhož ustanovení „právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení.“

A co děti nadané – ty nemají speciální vzdělávací potřeby? Těm nesvědčí právo na vzdělání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní? Očividně nikoliv, o čemž svědčí ustanovení § 17 školského zákona, dle kterého školská zařízení mají „vytvářet podmínky pro rozvoj nadání“ což lze uskutečňovat, jak praví § 17 odst. 2, pouze rozšířenou výuku některých předmětů, případně přeřazením do vyššího ročníku.

Na vytváření zvláštních obsahů, metod a forem odpovídajících jejich potřebám mohou nadané děti dle platného znění školského zákona zapomenout.

Jedním z principů, vyvinutých Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku a převzatým všemi evropskými ústavními soudy včetně Ústavního soudu České republiky, je zásada tak zvaného „odůvodněného rozlišování.“ Aplikováno v našem případě to znamená posoudit, zda odlišný přístup k jedné skupině osob, zde osob se zdravotním postižením, zdravotním nebo sociálním znevýhodněním na straně jedné a k nadaným osobám na straně druhé, je odůvodněný.

Tvrdím, že takovéto rozlišování odůvodněné není, že je naopak výsledkem diskriminačního postupu státu vůči nadaným dětem.

K tomu, abychom mohli toto tvrzení postavit napevno, musíme se ještě zabývat otázkou, zda ustanovení čl. 17, upravující právě vzdělávání nadaných dětí, neupravuje jejich vzdělání sice jinak, avšak dostatečně na to, aby bylo možno toto rozlišování mezi osobami stručně řečeno handicapovanými na straně jedné a nadanými na straně druhé, dostatečně ospravedlnit.

Pro vyslovení takového soudu se musíme vrátit k tomu, co je to nadání, které jsme v našem pojetí poněkud úžeji ztotožnili s inteligencí. Z ustanovení § 17 školského zákona vyplývá, že nadání je něco, díky čemuž lze přeskakovat ročníky ve škole, ale jinak vlastně o nic nejde.

Bohužel, takto jednoduché to není. Nadání je skutečně svým způsobem postižení, které má oproti našim bratrům a sestrám na opačné straně Gaussovy křivky, tedy těm s IQ 70 a níže, ještě jednu obrovskou dodatečnou nevýhodu. Všech 98% populace, které jsou na tom lépe než oni jedinci s IQ pod 70, si dovedou představit, jaké to je, žít s takovým intelektuálním deficitem. Problém postižení intelektovou insuficiencí je oněch 98% populace schopno uchopit jak intelektuálně, tak emocionálně. Nesmírnou pomocí k pochopení statusu těchto nešťastníků je nejvznešenější lidská vlastnost, totiž soucit.

Samostatnou kapitolou, která již překračuje rámec tohoto semináře, je další diskriminace podskupiny nadaných dětí, a to diskriminace nadaných dívek. Holčičky, jak známo, jsou obecně sociálně vyspělejší, přizpůsobivější a celkově schopné daleko lepší adaptace. Ve chvíli, kdy si nevyzrálý chlapec vydupe zvláštní zacházení a respektování svého nadání, sociálně vyzrálá holčička se přizpůsobí, s povzdechem pochopí, že je po ní žádáno, aby se z ní stala nositelka růžových mašlí v copáncích, a sociálně vyzrále se uchýlí do regrese. A pak řekne, že holky nejsou nadané na matematiku případně technické vědy. To, jak jsou tyto genderové vzorce ošidné, překrásně zobrazují dva moje oblíbené filmy: Billy Eliot vypráví o chlapci, který navzdory drsnému prostředí hornické Anglie 70. let prosadí svoji touhu stát se baletním mistrem. Ještě lepší je ovšem můj kultovní film „Pravá blondýna“, ve kterém plavovlasá Elle Woodsová komentuje svá úspěšná studia na Harvardské právnické fakultě způsobem, který je pro námi zkoumanou problematiku typický. Říka: „Poprvé cítím, že ode mne někdo očekává něco víc, než být modelkou prádla značky Victoria´s secret.

Vraťme se však k problematice nadání jako specifického druhu postižení.
U oněch 2% populace je zásadním způsobem ohroženo to, na co jsem shora poukázala jako na nutný předpoklad osobní integrity každého jedince, totiž možnost plně rozvinout své schopnosti a dosáhnout tak vlastní smysluplné existence. Toto ohrožení lidské a osobnostní integrity nadaných se projevuje v citové a emocionální nestabilitě, v uzavřenosti, která často vypadá jako nerudné podivínství nebo naopak vyvolávání konfliktů, v umělém nevyužívání svých schopností a v útěku do regrese.

Uvedla jsem výše, že pocity a problémy nešťastníků, postižených intelektuální nedostatečností, je schopen pochopit celý zbytek nepostižené populace. V případě nadaných jedinců tomu je přesně naopak: 98% populace n e n í schopno, alespoň intelektově, pochopit, že 2% lidí má skutečně problém. Ten problém se jmenuje sociální osamělost, neschopnost pochopit způsob, jakým přemýšlejí ostatní, neschopnost předat svoje argumenty a sdělit svoje myšlenkové vzorce, neboť nástroje, které nadaný jedinec používá, nejsou lidem nepostiženým nadáním velmi často vůbec dostupné. K tomu se připojují odsudky vrstevníků. Jediné, na co se mohou nadaní jedinci při snaze o řešení svých problémů spolehnout, je lidská důvěra. Mohou pouze prosit, aby jim těch 98% populace věřilo, že žít s nadáním, není naprosto žádný medík tak, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. K tomuto tvrzení pak mohou předkládat pouze nepřímé důkazy. Takovým nepřímým důkazem dosvědčujícím, že nadaní jedinci mají skutečný problém tak, jak jej vám zde popisuji, je třeba neporovnatelně větší míra, se kterou nadané děti, dosud neschopné opřít se o svou vlastní emocionální vyzrálost, uchylují k sebevraždám. To číslo je skutečně alarmující a nesnese srovnání s žádnou jinou skupinou dětských, ba ani dospělých sebevrahů.

Úloha nadaných přitom spočívá nejen v jejich osobním rozvoji, ale zejména v jejich mimořádné úloze pro společnost. Může za to jev, který se obecně nazývá „Flynnůf efekt“ a dle kterého se každých 10 let zvyšuje IQ celé populace přibližně o tři body. To znamená, že v průběhu jedné generace se IQ zvýší o 9 bodů, v průběhu tří generací, což je počet obvykle pospolu žijících generací v jednom časovém období, to je rozdíl 27 bodů. Takovýto rozdíl je na hranici vzájemné srozumitelnosti a pravděpodobně je jedním z přirozených důvodů vzájemného generačního nepochopení.

Flynnův efekt však není důležitý pro pochopení mezigeneračního napětí, Flynnův efekt ukazuje, kam nás vede atraktor budoucího vývoje lidstva. Tam, kde jsou dnes nadaní, tam jednou – už za pár generací – bude celá společnost. Nadaní jsou předvojem, který ostatním razí cestu a ukazuje, jaké to bude v místech, o kterých nyní můžeme uvést jen to, co se dříve psalo do starých map na neprobádaná místa: hic sunt leones – zde jsou lvi.

Jak vyplývá z výše uvedené argumentace, ochrana nadaných je pro další rozvoj společnosti nezbytná. Dopřejme si proto onen luxus, v Zemích Koruny České nyní žel bohu nebývalý, totiž dodržování práva!

Z provedeného rozboru Listiny základních práv a svobod vyplývá, že nadaní jedinci jsou ve skutečnosti v České republice skupinou tvrdě diskriminovanou. To mimo jiné znamená, že jsou vůči nim porušována lidská práva garantovaná nejen Ústavou, ale i čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který zní:

„Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“

Nadaným dětem fakticky právo na vzdělání odepřeno je. Jako kdyby nebylo dost ostudy s nenaplňováním rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Holubová a další proti České republice, týkající se vzdělávání Romů ve zvláštních školách, aktuálně zde hrozí i další mezinárodní postih za nedodržování mezinárodních závazků České republiky vůči nadaným dětem.

Porušování práva zajisté není nic pěkného. Uvědomme si však, že to není bohužel to nejhorší. Nejhorší je, co toto porušování práva přináší ve skutečnosti. Je to osobní utrpení a celospolečenské ekonomické i duchovní ztráty.

Kéž by tento seminář byl jedním krůčkem k tomu, aby se dané poměry v naší zemi změnily.

Děkuji vám za pozornost.

Převzato s laskavým souhlasem autorky z Zrcadlení.cz