Pokud by se v budoucnu někdo zabýval historií českého školství a jeho pozornost utkvěla na školním roce 2011/12, musel by konstatovat, že se jedná o epochu vpravdě se nevymykající těm předchozím: ministerské eskapády, problémy státních maturit, testování žáků, spory o tom: co učit, jak to učit, proč to učit (za kolik to učit) – to vše zarámované neustálými snahami o reformu našeho školství.
Jan Neruda by možná sepsal fejeton, kde by laskavému čtenáři sdělil, že „české školství se jako žena chovati ráčí, totiž – neví, co chce, a nepřestane, dokud to nedostane“.
V konstatování, že se jedná pro naše školství o běžný rok, by zřejmě zanikla na první pohled nepodstatná informace: kterási roky oprýskaná pražská škola krčící se v blízkosti dominanty nuselského mostu slaví výročí svého založení.
Zbořenisko – řekneme si, pokud zíráme na její fasádu. Ale připusťme (i když to v době kladoucí důraz na vnější dojem může znít divně), že není důležitá fasáda, ale vnitřek. A touto školou opravdu kráčela historie… A je až zarážející, jakým způsobem se někdejší identita této školy zhmotňuje v současnosti.
Dnešní reforma školství? Pshaw… Na „Křesomyslovce“ se pokoušeli „učit jinak“ dávno předtím, než se výraz „klíčové kompetence“ stačil s fanfárami usadit ve školních vzdělávacích programech a než učitelé setřeli křídou prosáklý pot z jejich sepisování.
Měšťanka, komenium…
Budova současné ZŠ Křesomyslova (tj. škola v „Údolí“) byla uznána pro výuku způsobilou na počátku školního roku 1926/27. V tehdejší Soběslavově ulici vyrostla škola, která se zajímavým způsobem zapsala do dějin našeho školství a jejíž pedagogové se též podíleli na dějinném směřování našeho státu.
Na počátku zde fungovala „měšťanka“ (dnešní 2. stupeň) pro chlapce a dívky, kteří byli vzděláváni odděleně. Vyučovalo se tradičně, žáci chodili do školy i v sobotu a metody výuky se příliš nelišily od těch uplatňovaných ještě za vlády stařičkého mocnáře Františka Josefa I.
Postupem času se zde vytvořil tým pedagogů, které oslovily reformní názory C. Freineta a dalších. Tyto didaktické snahy směřovaly k většímu zapojení žáků do výuky (tzv. samočinné vyučování).
Tradiční schéma výuky – učitel-„vysílač“ a žák-„přijímač“ –, mělo být nahrazeno systémem, kdy učitel je jakýmsi „moderátorem“ výuky a žák je vlastně „badatelem“, který tvoří, vyhledává, řeší, analyzuje, diskutuje, …
Tento systém nejlépe vyjadřuje staré čínské přísloví, citované i dnes zastánci alternativní výuky, činnostního a tvořivého učení. „Řekni mi a já zapomenu, ukaž mi a já si zapamatuji, nech mne to udělat a já pochopím.“
Hlavním představitelem tohoto reformního proudu byl u nás prof. Václav Příhoda, který své názory dokázal u tehdejších mocných prosadit.
Mladá republika začala nad školským systémem více uvažovat. Tématem se stávaly nejenom platy učitelů (podobně jako dnes), ale i školský systém jako takový a především nabývaly na intenzitě diskuse ohledně výukových metod.
Tehdejší ministerstvo školství a národní osvěty tedy rozhodlo o zřízení tzv. pokusných škol, mezi něž byla zařazena i ta v „Jamrtálu“ (nuselské údolí).
Zde se měly ověřit nejen nové výukové metody, ale i další změny týkající se např. školního prostředí (dnes bychom řekli „klimatu školy“). Kromě té v nuselském údolí, do jejíž oken občas proniklo šplouchání vody ve Vinném potoce (Botiči), se dostalo této cti ještě školám v Hostivaři, Michli a Zlíně.
Pokusná diferencovaná škola měšťanská v Praze-Nuslích
Počínaje školním rokem 1929/30 začíná tedy v Nuslích fungovat škola, jejímž cílem bylo, stručně řečeno, připravit žáky na životní praxi, rozvíjet v nich kreativitu a další dovednosti (dnes bychom řekli zřejmě „klíčové kompetence“) směřující k rozvoji jejich osobnosti a k naplnění jejich vzdělanostního potenciálu.
Reformátoři se pokusili vytvořit nový systém, který členil školskou soustavu na školu obecnou (6–11), komenium (11–15) a atheneum (15–18). Nuselská škola se tedy stalakomeniem (dnešní II. stupeň).
Představme si školu jako chrám, který podpírají tři pilíře (nikoli důchodové).
Koedukace – pro nás je dnes samozřejmé, že dívky a chlapci se vzdělávají dohromady (až na hodiny tělesné výchovy) – nicméně časově se jedná o myšlenku poměrně novou. Většina evropských zemí zavádí smíšenou výuku až po 2. světové válce a dnes se opět ozývají hlasy o „prospěšnosti“ oddělené výuky [1, 2].
Nicméně myšlenka, že ženy a muži nežijí ve společnosti odděleně a že tedy příprava na reálný svět předpokládá podobné prostředí i ve škole, je logická.
V nuselském komeniu tehdy usedli chlapci a dívky do lavic společně a ze vzpomínek ředitele školy Jaroslava Komárka vyplývá, že s tím nebyl problém. „Po všecka léta jsme společně učili chlapce a děvčata, nebo jak říkáme, měli jsme koedukaci. Za ta léta jsme neměli závažných stížností na chování se chlapců vůči děvčatům nebo obráceně ... Věc, které se učitelstvo i veřejnost bály, zdařila se hladce i na předměstské škole [3].“
Diferenciace – po celá léta vývoje vzdělávací teorie dochází k souboji dvou koncepcí. Ta první tvrdí, že žáci by měli být rozděleni podle svých schopností a těmto jejich schopnostem by měla být přizpůsobena výuka. Produktem tohoto přístupu může být např. existence vyrovnávacích tříd, praktických škol, možnost odchodu žáků v 5. a 7.ročníku na víceletá gymnázia, …
Zastánci druhé koncepce přísahají na to, že všichni žáci mají být vzděláváni společně (tj. handicapovaní se zdravými, méně inteligenčně disponovaní s těmi „chytrými“).
V současné době u nás spíše vítězí onen proud propagující (často i vlivem poplašných zpráv o přílišné segregaci žáků v českém vzdělávacím systému) tzv. inkluzi, tj. společné vzdělávání všech žáků v jednom kolektivu.
Z tohoto hlediska šlo možná nuselské komenium proti současnému proudu. Žáci byli podrobeni inteligenčním a dalším testům a rozčleněni podle úrovně do tříd A–E.
Nechme opět promluvit ředitele školy Jaroslava Komárka: „...Co však nejvíce překvapuje, stejně bez vážných obtíží a stížností, kterých se obávali i přátelé reformy, jsme ... roztřiďovali (diferencovali) žáky do pracovních skupin podle jejich schopností a učebného prospěchu ... Hleděli jsme, aby žáků, kteří pracují volněji nebo potřebují více péče učitelovy, bylo ve třídách nejméně... Žáci, kteří se postupem vyučování značně zlepšili nebo naopak zhoršili, byli obyčejně v čtvrtletí přeskupeni do jiných oddělení... (to se dělo v konferenci a musilo býti odůvodněno příčinou pracovní nebo zdravotní. ...ve IV. ročníku mají žáci volnost voliti si některé předměty jiné [4] .“
Nicméně došlo k jednomu problému, který se zdá být i v současné době problémem z největších: „Časem se ale ukázalo, že ve skupinách inteligenčně slabších, tedy v kategoriích D a E, se sešli žáci z nejslabších sociálních vrstev [5].“
Tedy podobný problém, který má Česká republika dnes: zjednodušeně řečeno – jaká rodina, takový žák. A jak např. konstatuje analýza společnosti McKinsey & Company: „I když socio-ekonomické zázemí není hlavním faktorem rozdílů mezi výsledky studentů, má v České republice na výsledky mnohem větší vliv než ve většině zemí…[6].“
Samočinná výuka – veškeré historické spory o metody výuky můžeme laicky shrnout do několika řádků.
Na jedné straně se objevují zastánci tradiční výuky, kteří akcentují důležitost předávání poznatků, které si má žák osvojit. Patří k tomu určitý dril, není zde dehonestována frontální výuka, žáček píše poslušně domácí úkoly, sedí v lavici, … Při neomezené aplikaci takového postupu ovšem poněkud trpí rozvoj základních dovedností, jako jsounapř. schopnost samostatně vyhledávat informace, kreativita atd.
Na straně druhé se bijí v prsa představitelé tzv. praktické pedagogiky. Cílem výuky není naplnit žákovu hlavu nepřeberným množstvím fakt, ale dát mu svobodu a vést ho především k tomu, aby naplňoval ono „nech mne to udělat a já to pochopím“.
Kritici tohoto systému (zejména jeho projekce v alternativním školství) poukazují na skutečnost, že výuka nekriticky založená pouze na tomto přístupu často nezajišťujepožadovanou vzdělanostní úroveň žáka, o základní kázni nemluvě (vzpomínám na někdejší povzdechy rodičů, kteří umístili své dítě v alternativní škole a postupem času jim bylo divné, že žáček v 10 letech ještě neumí číst…).
Nicméně v dnešní době jasně vítězí koncepce tvořivé výuky a nuselské komenium bylo jejím průkopníkem. Ve výuce převládala samostatná práce žáka, projektová výukaatd. Docházelo k propojování příbuzných předmětů (dnes bychom řekli k uplatňování mezipředmětových vztahů) a také klima školy směřovalo k posílení žákovy osobnosti (např. učitelé žákům vykali).
Postavy důstojných profesorů, kteří již zapomněli na svist „stříbrného větru“, jak je známe z prvorepublikových filmů, zde nabývaly rozměru spíše laskavých poradců, se kterými mohli žáci volně diskutovat.
Když k tomu připočteme fakt, že se neučilo v sobotu, že nebyly žákovské knížky a že se žáci mohli angažovat v žákovské samosprávě (připomínám analogii s dnešními školními parlamenty), nemůžeme se divit, že o studiu na nuselském komeniu byl nebývalý zájem.
Učitelé – slovem i mečem
V prvorepublikových školách se všeobecně více uplatňovala láska k vlasti a rozvoj sociálního cítění (např. školník jménem Strejček vybíral u vchodu do nuselského komeniado koše svačiny pro sociálně slabší žáky).
Masarykovo „Nebát se a nekrást“ zde znělo jinak než dnes. Učitelé nuselského komenia byli nejen zapálenými odborníky, schopni sepisovat i vlastní učebnice, ale i lidmi, kterým nebyl lhostejný vývoj naší země.
Svědčí o tom i fakt, že velká část učitelského sboru se zapojila do protinacistického odboje a že mnozí za tuto činnost zaplatili i životem (Hanus, Týml, Stallich, Lebeda,…), jmenujme školního katechetu Václava Aloise Čikla, který pomáhal ukrývat v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici parašutisty.
Mezi všemi však vyčnívá kontroverzní postava Ladislava Hanuse (1890–1945), který patřil k našim nejvýznamnějším školským reformátorům a jehož zápal pro výuku byl neuvěřitelný. Aktivní činnost v komunistické straně dovedla jeho osobnost po roce 1948 in memoriam na fučíkovský piedestal, aby pak po roce 1989 toto jméno upadlo v zapomnění (zapojte příslušný vyhledávač a zjistíte, že na internetu najdete informace o kdejakém frantovi, ale Hanus, až na pár informací, jako by se vypařil).
Nesmíme zapomenout ani na další slavné jméno – Miloslav Disman (1904–1981). Tento pozdější zakladatel slavného dětského rozhlasového souboru rozvíjel v žácích komenia recitační a dramatické dovednosti.
Závěrem
Nuselské komenium fungující za 1. republiky v budově dnešní ZŠ Křesomyslovy bylo společně s dalšími školami v Michli nebo Hostivaři průkopníkem reformních snahv našem školství.
V České republice dojde vždy po nějakém čase k procesu zvanému školská reforma, přičemž tento málokdy přinese nové myšlenky. Jedná se spíše o jakýsi kolovrátek, ve kterém jsou opakovány myšlenky reforem předchozích.
Je pozoruhodné, kolik toho z dnešní reformy je vlastně oprášením snah někdejších pokusných škol.
Stejně jako v současném školství obecně – ani na dnešní „Křesomyslovce“ není vše ideální, ale minimálně svou atmosférou, kdy učitelé i žáci vytvářejí něco, co se těžce specifikuje (webovou hatmatilkou bychom to nazvali „uživatelsky přívětivým prostředím“), je důstojným následníkem nuselského komenia.
ZŠ Křesomyslova přeji vše nejlepší a třeba se někdy dočká nové fasády.
Odkazy a použitá literatura
[1] FORSTHUBER, B, HORVATH, A, MOTIEJUNAITE, A. Genderové rozdíly ve výsledcích vzdělávání: Opatření a současná situace v Evropě [online]. [cit.2012-06-22]. EACEA P9 Eurydice, 2010. Dostupné naWWW: <http://eacea.ec.europa.eu/
[2] ZORMANOVÁ, Lucie. Gender ve vzdělávání dětí a mládeže . Metodický portál: Články [online]. 18. 08. 2011, [cit. 2012-06-23]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/
[3,4] http://www.asud.cz/ . Z ročenky nuselského komenia 1933 [1]. Dostupné na WWW: <http://www.asud.cz/26INFO.HTM
[5] BARTOŠOVÁ, J. Komenium. Metodický portál: Články [online]. 26. 06. 2007, [cit. 2012-06-23]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/
[6] McKinsey & Company: Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení [online]. [cit.2012-06-22.]. Dostupné na WWW: http://www.ceskaskola.cz/
HOLMANOVÁ, H, JORDAN, H. Jak to bylo s Křesomslovkou – text k 70. výročí založení školy. Praha, 1997.
Archiv ZŠ Křesomyslova
Děkuji za vzpomínky bývalým žákům nuselského komenia pí Graniové a p. Kamenářovi.
0 komentářů:
Okomentovat