Martin Rychlík: Ministr Fiala. Politik, jaký by měl (a neměl) být.

Nový ministr školství se zatím k resortu nevyjadřuje, ale na jeho budoucí kroky se lze dívat prizmatem jeho idejí i napsané knihy.



Petr Fiala coby tanečník v minovém poli. Tak označil nového ministra školství publicista Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin, která se zabývá vzdělávacími tématy. A několika větami v Hospodářských novinách vystihl, jak těžké bude „tančit“ ve školství, do nějž Fialův předchůdce nastražil různě třaskavé rozbušky – nedotaženou verzi státních maturit, zaseklé evropské fondy i rozpracovanou reformu terciárního vzdělávání.

„Odborná, ale i rodičovská veřejnost jsou předem pozitivně naladěné vůči každému jen trochu rozumně působícímu ministrovi. Po dvou letech bojů s chaotickým Josefem Dobešem si přejí stabilitu, rozumnou domluvu a dostatek srozumitelných informací o tom, co se na ministerstvu děje a jaké jsou jeho plány. Nikdo od Fialy nečeká zázraky, jen zcela obyčejné věci. Tedy že bude naslouchat a rozhodovat se s rozmyslem,“ napsal Feřtek.


Ministr Fiala, dlouholetý rektor Masarykovy univerzity, přichází s puncem odborníka, konzervativního muže-manažera, jenž nabízí nejen práci, ale i ideje. Nadšení pochopitelně nesdílejí úplně všichni – to nejde ostatně nikdy –, ale startovní pozici má někdejší předseda České konference rektorů (ČKR) věru slušnou. Brzy se dočkáme i jeho mediálních vyjádření k tématům, jež české školství souží, neboť se chýlí ke konci čtrnáctidenní lhůta „bobříka nemluvení“, kterou si Fiala vymínil a po uvedení do funkce vytýčil.

Jak zdatným politikem se známý politolog stane? Co od něho můžeme vůbec čekat? Další publicista, tentokrát Bohumil Pečinka z Reflexu, ho ve čtvrtek zařadil do družstva „politiků-parašutistů“. Tedy těch, kteří ač nestraníky, byli shozeni na nepřátelské území a někdy i uspěli. Kritéria úspěchu prý bývají trojí: parašutista musí být dospělý (a nečinit dětinská gesta), mít za sebou slušivou kariéru ve svém původním oboru a být produktivní.

Politik poměřovaný svými knihami

Podobný úhel pohledu, s nímž ČESKÁ POZICE koncipovala v průběhu týdne tento článek, připomíná i Pečinka. „Nevýhodou je, že jeho (Fialovy) politické kroky budou poměřovány principy, které hlásal ve svých knihách. Bude se nad ním vznášet přízrak jiného politologa, Petra Pitharta, jenž se v praktické politice vyprofiloval jako totálně neproduktivní teoretik, což je jen o něco málo lepší než korupčník,“ píše komentátor Reflexu.


Krátce po posledních parlamentních volbách, v nichž zazářila i véčkařská kometa, vydal Fiala útlou, ale řádně promýšlenou knížku s titulem Politika, jaká nemá být (Brno 2010). Je určena čtenářům, kteří mají pocit, že v naší zemi není s politikou něco v pořádku, že se „pokazila“, že je jiná a že se v ní neřeší ty problémy, které jsou podstatné...

„Výsledky českých parlamentních voleb z května 2010 jsou výrazem širší ztráty důvěry vůči politické reprezentaci a tradičním politickým stranám a naznačují mírné posuny i v tom, jaký typ politika jsou lidé připraveni tolerovat,“ píše v úvodu Fiala. Nyní se ukazuje, nejen po ostudném kolotoči „politiků“ Věcí veřejných, že česká společnost – naštěstí – není ochotná tolerovat zase tak úplně všechno. Že by se raději spolehla i na dobré parašutisty.

Desatero o tom, jaká politika nemá být

V knize, v jejímž jádru je též cítit stesk po tom, že skutečná „elita dala od politiky ruce pryč a stále více ji přenechává lidem, pro něž politika není službou veřejnosti“, užívá nynější ministr často pojmů jako hodnota, ctnost, řád, odpovědnost, ale i etika. „Bez tradičních věcí, kterých se postupně tak snadno zbavujeme a jež jsou možná někdy pro společnost zábavy až nepříjemné, přestane mít, obrazně řečeno, stavba demokracie pilíře, které ji drží, a postupně se zhroutí,“ píše profesor Fiala.

Celý článek na webu ČESKÁ POZICE