Bořivoj Brdička: Problémy standardizace podle Socola

Zpráva o mimořádně zajímavém americkém učiteli, který má co říci k problematice standardizace a ověřování výsledků výukového procesu. Jeho myšlenky jsou pro náš současný proces nastavování školské politiky velmi důležité.



S pozoruhodným učitelem Michigan State University Ira David Socolem, specialistou na vzdělávací technologie a speciální pedagogiku, jsme měli tu čest se seznámit, když jsme koncem roku 2010 začali zkoumat až nápadnou podobnost současného vývoje amerického a našeho školství (Strategie skutečné reformy školství). Od té doby ho stále sleduji a musím konstatovat, že se s jeho názory ztotožňuji stále více.

Už už jsem chtěl prostřednictvím Spomocníka naši učitelskou veřejnost informovat, když se na jaře 2011 ve svém blogu SpeEdChange zabýval tím, do jaké míry mohou být výsledky vzdělávání předmětem měření. Jeho tehdejší seriál článků na toto téma se nazývá Velké lži (The Big Lies). Snaží se v něm ukázat, jak škodlivá je představa o tom, že vzdělání (podobně jako třeba zdraví) je zboží, s nímž se dá obchodovat, i o tom, že soutěž mezi žáky i školami zlepšuje výsledky. Podle těchto představ je pak škola chápána jako firma zřizovaná za účelem zisku. Takový přístup vede ke snaze definovat, kolik by měl měřitelný výsledek vzdělávacího procesu stát a kdo je vlastně zákazníkem, který by měl za služby platit. Zda jsou to rodiče, stát či společnost. V posledním dílu dospívá Socol k závěru, že jediným skutečným vlastníkem poznatků je student sám. [1]

Jasným důsledkem soutěže je to, že někdo sice vyhraje, ale většina prohrává. Chceme-li dát všem stejnou příležitost získat vzdělání, pak nesmíme školství stavět na soutěži, v níž dochází k rozdělování – navíc k rozdělování na základě znalostně orientovaných standardizovaných testů. Zatím nikdo ze zastánců tohoto i u nás teď prosazovaného přístupu nevymyslel, co budeme dělat s lidmi, které takto odsoudíme do role outsiderů zavrhujících celý systém.

Nedávno se Socol k tomuto problému oklikou vrátil rozborem snahy amerického ministerstva školství o aplikaci „výsledky řízených postupů“ do výukového procesu. Jde o metodu převzatou z medicíny, kde se nové postupy ověřují pomocí tzv. „slepých pokusů“ (používá se i v jiných oborech) [2]. To se prostě zajistí, aby při realizaci experimentu nevěděl pacient, zda dostal zkoumaný lék či placebo, lékař zase neví, kterou látku pacientovi dal, případně i výzkumník vyhodnocující data, který konkrétní účastník patří do které skupiny. Nic z toho ve školství nelze použít. Žák ví, zda je ve skupině experimentální či kontrolní, učitel ví, kterou skupinu učí a výzkumník také většinou ví, který vzorek zkoumá.

Je mimořádně obtížné aplikovat postupy platné v mnohem exaktnějších oborech na vzdělávání. Zrovna tak nelze použít ani model převzatý z industriálního procesu výroby určitého produktu, kde je jeden výrobek jako druhý. Zvláště aplikace vzdělávacích technologií vyvolává často dojem, že lze výukový proces zautomatizovat a dospět u každého k měřitelným výsledkům (viz Vize daty řízeného školství). Ve skutečnosti však vůbec nelze zajistit, aby podmínky, v nichž výuka probíhá, byly u všech žáků stejné. Přesto americké ministerstvo školství žádá, aby byla úspěšnost výukových aktivit škol ověřována pomocí standardizovaných testů, jež za ideál považují stejné standardizované znalosti u všech žáků. Socol se ve svém negativním postoji k této skutečnosti ztotožňuje s názory profesora University of Georgia Petera Smagorinskeho, který ve svém nedávném článku v blogu The Washington Post říká:


„Plošné testování glajchšaltuje nejen žáky, ale i učitele, jejichž hlavním úkolem pak je produkovat uniformní národní znalosti. Je obtížné dospět k vyšším formám inovativního myšlení, když je obsah výuky formován vzdálenými byrokraty sedícími ve Washingtonu.“

„Jedině decentralizace a osobní zodpovědnost dovoluje učitelům využívat vlastní úsudek a pomáhá formovat podnětný vzdělávací systém, v němž má smysl aplikovat inovativní nápady a učitelé mohou být vnímáni společností jako něco významného a cenného. Většina učitelů si vybírá povolání proto, aby mohli měnit svět k lepšímu. V systému, který odměňuje za stejnost, to není možné.“


„Federální ministerstvo školství USA provádí velmi chybný experiment. Existuje stále více důkazů o tom, že prosazovaná metodika pro všechny stejné na standardy orientované výuky likviduje osobní nasazení žáků i učitelů a redukuje výukové aktivity na procvičování schopnosti správně odpovídat na testové otázky.“


Celý článek na spomocnik.rvp.cz