Blanka Suriaková: Vyšší matematika na pranýři aneb maturitní klání

Když se napsal maturitní test společné části z matematiky, rychle jsem si okopírovala zadání vyšší verze a s chutí se dala do řešení. Vždycky říkám svým studentům: „Žádný jiný předmět vám nedá pocit tak čiré radosti z dobře vykonané práce jako vyřešení matematického příkladu.“ A je to tak.


Přistupujete k něčemu od začátku neznámému, není to jen „něco, co lze vytáhnout z pasivní paměti na svět“. Proč? Protože zadání téhož příkladu může znít velmi různě, a přiznejme si, sbírky, jež se tvoří od věků, jsou si v mnohém podobné jako vejce vejci ve svém „Řešte rovnici…“ , apod.

Tak jsem si příklady vyřešila, ne na čas, přiznám se, nejsem natolik pánem svého času, abych mohla se stopkami usednout a „jet“, ale zato s velkou chutí a zájmem. U většiny z nich jsem si říkala- hezky řečeno, vida, jak jinak a zajímavě se dá nastolit tolik známá úloha. U některých jsem musela trochu podumat, ale celkově, jako už každoročně, jsem byla s dílem CERMATu navýsost spokojena. I když…..přiznala jsem si hned, že naše studentstvo vyžadující jednoznačné šablonovité úlohy, z něj asi rozjásané nebude.

Odpoledne téhož dne jsem náhodou vyslechla rozhovor dvou středoškolských učitelek matematiky. Horlily tak strašně proti onomu testu, že jsem se s omluvou vložila do debaty. „No ten první příklad, jak to ty ubohé děti mají vědět?“ pravila jedna, a pompézně zarecitovala zcela konsternovaně zadání. Když jsem jí řekla hned výsledek a zdůvodnila ho, dívala se na mě téměř s odporem a s tou druhou se divily, jak to VÍM. Na mé sdělení, že základní věta aritmetiky, prvočíselný rozklad a mocniny čísel se učí v prvním ročníku, jedna s druhou souhlasně dokladovaly, že „teda u nich to zcela určitě TAKHLE neučí nikdo“. Pak mě ještě „vyzkoušely“ ze základního příkladu na geometrickou posloupnost, a na závěr se mě zeptaly, co znamená, že 25% vzdělaných lidí je bohatých. Odešly s pohoršením, že jsem zřejmě nějak zvlášť potrefená onou vědou, již obě vyučují na rozdíl ode mě „normálně“.

Sedět konsternovaně jsem ale v důsledku zůstala já. Snad bych jim, ano, přiznala i méně tradiční zadání některých příkladů, možná i obě kružnice dotýkající se osy x bych uvedla v potaz, že jde o logiku správně si vyložit geometrickou úlohu, ale jmenovat jako problematické příklady, jež považuji za zcela základní, to mě trochu „vykolejilo“. A okamžitě mi bylo jasné, že se pravděpodobně chystá nějaké „drama“ okolo této maturity, jež ale nemá kořeny ani v CERMATu, ani ve studentech samých obecně, ale, a těžko se mi to říká, v nás, učitelích, z nichž někteří zřejmě nedosahují plošně úrovně studenta prvního ročníku běžné střední školy.

A vrací nás to k původní myšlence. O co tu vlastně jde?

Matematika je nádherný předmět. V ní podle slov docenta Caldy, „Neexistuje sice zvláštní cesta pro krále, ale zase se na ní nesetkáš s žádným blbcem.“ Dnes se ale asi na místech výsostně podstatných, těch, která mají nejblíže k žákům, nevyskytují vždy ti praví. Jak potom mají naše děti pobrat ten zásadní důvod, proč matematika, a nic jiného, je právě tou nejčastěji evaluovanou, zkoušenou, vědní disciplínou zařazenou v menší či větší k míře do téměř každého typu studia? Vždyť oč v ní jde? Jistě, jednak o matematické „řemeslo“, abychom něco uměli spočítat, a něco prostě věděli a nemuseli se zdržovat důkazy, ale jde hlavně o systematizaci , algoritmizaci, analogii, prostě kázeň v myšlení, jde o cesty myšlení samého. Střední škola má vychovávat studenty v myslící bytosti, analyzující problém a nasazující jistou adekvátní metodu řešení. Nejde o totéž v životě, ve společnosti, ve všech vědních disciplínách? Úkol matematiky je výsostný právě v tom. Často slýchám od běžných rodičů: „Matematika je základ“, je to pro ně věta automatická, jakýsi axiom, chovají k matematice úctu a nediskutují o její důležitosti. Protože ji z nějakých dávných důvodů v našem povědomí má. A nejsou ty důvody právě ten styl myšlení?

No ano, v testech jde i o validitu, jde o situaci, jde o nastavení, jde o přiměřenost úloh. Možná se můžeme točit na jednotlivých úlohách, nakolik byly náročné na čas či úvahu. Ale věřte nebo ne, jsou to nádherné, precizně vytvořené i hodnotitelné příklady, jež by skutečně dobrého středoškolského matematika v maturitním ročníku zaskočit neměly. Samozřejmě se teď každý, kdo umí trochu počítat, může vyřádit na „méně či více odpovídajícím zadání. Jenže kde je tatáž otevřenost jiných, např. Národních srovnávacích zkoušek, kdo validuje je, která komise jim ukazuje kostrbatost zadání, již jsem mnohdy měla možnost vidět?. Jak to, že tým skutečných státem stanovených odborníků, se musí zodpovídat za každé slovo veřejnosti a jiná testování přímo odpovědná za přijetí na vysoké školy jsou vysoce netransparentní?

Ale ano, jsem pro transparentnost všeho, ale prosím, nesrážejme tu naši krásnou středoškolskou matematiku na kolena šablonovitosti a memorování. Potřebujeme ji takovou, jaká je, nezávislou, samostatnou, logickou. Takovou, jaké studenty nám vychovává.

Možná by stálo za úvahu v dnešním nepříliš jednoduchém školství se za jednoznačné podmínky dostatečného počtu hodin matematiky s menším počtem žáků ve třídě pokusit nejen probrat systematické celky podle ŠVP, ale věnovat se i úlohám netradičně zadaným, učit je studenty i vyhledávat. Pomozme, milí kolegové, svým žákům překonat bariéru jednostejných sbírkových úloh. Prostě, buďme svým žákům ne zadavateli rozsahu učiva, ale jeho propagátory, manažery, iniciátory. A ti studenti, kteří na to prostě nestačí, a jdou po rovněž velmi důležité cestě za zlatým dnem českého řemesla, přece nemusí maturovat z vyšší úrovně matematiky.