Peter Grey: Svoboda učení - část VI.

čtvrtek 5. dubna 2012 ·

Co děti potřebují, aby se vzdělávaly samy?

Přirozené prostředí pro dětské samovzdělávání: Jak je škola Sudbury Valley jako skupina lovců a sběračů

Co děti potřebují, aby se vzdělávaly samy?

Hlavním tématem tohoto blogu je skutečnost, že přicházíme na svět s instinkty, které jsou velmi dobře navrženy pro podporu našeho vzdělávání. Disponujeme instinkty pozorovat, prozkoumávat, hrát si a komunikovat s ostatními způsoby, díky kterým získáváme schopnosti, vědomosti a hodnoty potřebné k tomu, abychom žili a vzkvétali ve fyzickém a sociálním světě, do kterého jsme se narodili. Děláme to s velkou intenzitou a radostí. Tyto vzdělávací instinkty se utvářely přírodním výběrem během sta tisíce let, kdy naši předkové přežívali jako lovci a sběrači. Můžeme proto očekávat, že tyto instinkty budou nejlépe fungovat v sociálním prostředí skupiny lovců a sběračů nebo v moderním prostředí, které určité aspekty skupiny lovců a sběračů napodobuje.

Škola Sudbury Valley za posledních čtyřicet let dokazovala, že lidské instinkty samovzdělávání mohou poskytovat základ pro vzdělávání v naší moderní společnosti. V této škole děti a dospívající zkoumají, hrají si a konverzují, jak se jim zlíbí - bez řízení a pobízení ze strany dospělých - a po absolvování jdou do světa jako úspěšní dospělí. Strávil jsem spoustu času pozorováním Sudbury Valley, abych porozuměl tomu, jak se zde studenti učí, a také jsem zkoumal antropologickou literaturu, abych porozuměl tomu, jak se učí děti a dopívající lovců a sběračů. Tento výzkum mě přesvědčil, že Sudbury Valley funguje tak krásně právě proto, že napodobuje ty prvky skupiny lovců a sběračů, které jsou nezbytné pro samovzdělávání.

Následuje seznam toho, co je podle mě klíčovými prvky přirozeného prostředí pro sebe-řízené učení. Antropologové ukazují, že tyto prvky existují ve skupinách lovců a sběračů, které studovali [1], a já jsem viděl, že všechny tyto prvky existují i ve škole Sudbury Valley.

Čas a prostor pro hraní a zkoumání

Samovzdělávání prostřednictvím her a zkoumání vyžaduje obrovské množství nenaplánovaného času - času dělat si, co chceme, bez stresu, kritiky nebo zasahování ze strany autorit. Tento čas je potřebný k získávání přátel, k hraní si s myšlenkami a materiály, k vyřešení nejrůznějších věcí, k zažití a překonání nudy a k vytváření vášní. Ve skupinách lovců a sběračů bylo na děti kladeno velmi málo požadavků, neboť dospělí rozpoznali, že mladí lidé potřebují zkoumat a hrát si, aby se z nich stali úspěšní dospělí. A to samé platí pro Sudbury Valley.

Samovzdělávání také vyžaduje prostor - prostor pro toulání a zkoumání. Tento prostor by měl ideálně zahrnovat celou paletu terénů, které jsou v dané kultuře relevantní. Dospělí lovců a sběračů věří svým dětem, že mají dobrý úsudek o rozhodování, jak daleko se mohou vzdálit od ostatních do nebezpečných míst. V Sudbury Valley je dětem důvěřováno stejně. Mohou prozkoumávat přilehlé lesy, pole a potok a tím, že dají ostatním vědět, kam mají namířeno, mohou jít, kam se jich zachce.

Volné věkové míchání

Ohromné množství učení nastává při interakci s ostatními. Když ve školách oddělujeme děti podle věku, ochuzujeme je o příležitosti komunikovat s ostatními, od kterých se toho mohou naučit nejvíce. V kmenech lovců a sběračů a ve škole Sudbury Valley si děti a dopívající z jejich vlastní iniciativy hrají a zkoumají ve věkově rozdílných skupinách.

Ve věkově rozdílných skupinách získávají mladší děti dovednosti, informace, myšlenky a inspiraci od starších. V takových skupinách mohou mladší děti dělat věci, které by byly příliš nebezpečné nebo složité, pokud by je dělaly samy nebo s dětmi stejného věku. Starší děti mají také užitek z věkově rozdílných interakcí. Učí se, jak být vůdci a vychovateli. Vyvinou si smysl zodpovědnosti vůči ostatním. Také si upevní a rozšíří vědomosti díky tomu, že je vysvětlují mladším dětem. Volné věkové míchání je pro sebe-řízené učení tak klíčové, že mám v plánu se mu věnovat ve dvou či třech budoucích esejích.

Přístup ke vzdělaným a pečujícím dospělým

Ve skupinách lovců a sběračů není svět dospělých oddělen od světa dětí. Děti vidí, co dospělí dělají, a začleňují to do svých her. Také slýchají příběhy, diskuze a debaty dospělých a učí se z toho, co slyší. Pokud potřebují pomoc od dospělého nebo mají otázku, která nemůže být zodpovězena ostatními dětmi, mohou jít k jakémukoliv dospělému ve skupině. Všem dospělým jim na nich záleží. Většina dospělých jsou ve skutečnosti jejich tety nebo strýcové.

V Sudbury Valley jsou dospělí a děti také volně promícháni (je zde 10 členů personálu na plný úvazek a okolo 200 studentů mezi věkem 4 a 19 let). Ve škole neexistuje místo, kam by personál mohl jít a studenti ne. Studenti mohou poslouchat jakoukoliv diskuzi dospělých a pozorovat, co dělají, a pokud chtějí, mohou se přidat. Studenti, kteří potřebují pomoc, mohou jít ke kterémukoliv z členů personálu. Dítě, které potřebuje klín na sezení, rameno na pláč, osobní radu nebo odpověď na nějakou technickou otázku, kterou nemohlo najít samo, ví přesně, který z dospělých tuto potřebu nejlépe uspokojí. Dospělí nejsou doslova jejich tety a strýcové, ale v určitém slova smyslu jsou. Znají všechny děti po celou dobu jejich studia na škole (narozdíl od klasických škol, kde učitelé znají pouze část dětí po dobu jednoho roku) a jsou pyšní na to, jak se vyvíjejí. Vzhledem k tomu, že členové personálu musejí být každým rokem znovuzvoleni všemi studenty ve škole, jsou to nezbytně lidé, kteří mají rádi děti a jsou dětmi oblíbeni.

Přístup k vybavení

Aby se lidé naučili používat nástroje své kultury, musejí k nim mít přístup. Děti lovců a sběračů si hrají s noži, lopatami, luky a šípy, smyčkami, hudebními nástroji, kánojemi a se všemi ostatními předměty, které jsou pro jejich kulturu důležité. V Sudbury Valley mají děti přístup k širokému sortimentu vybavení, které lidé v naší kultuře běžně používají, včetně počítačů, dřevařských nástrojů, vybavení na vaření a na nejrůznější sporty a mnoho stěn zaplněných knihami.

Volná výměna myšlenek

Intelektuální vývoj nastává nejlépe v prostředí, kde mohou lidé volně sdílet myšlenky, bez cenzury nebo strachu z ostrakizace. Podle antropologů nejsou lovci a sběrači ve svých vírách dogmatičtí, a to ani v jejich náboženských vírách. Lidé mohou bez strachu říci, co se jim zlíbí, a o myšlenkách, které mají nějaké následky pro skupinu, se nekonečně debatuje. V Sudbury Valley je to stejné. Škola záměrně není spojena s žádnou určitou náboženskou nebo politickou ideologií. Všechny myšlenky jsou přístupné k diskuzi. V takovémto prostředí je myšlenka něco, o čem se přemýšlí a debatuje, ne něco, co je nutné si zapamatovat a napsat do testu. Daniel Greenberg, školní filozof, popsal školu jako „volný trh s myšlenkami.“ Děti, které doma neslyší diskuze o politice nebo o náboženství, je slyší ve škole, a to ze všech možných úhlů.

Svoboda od šikanování

Aby člověk cítil volnost zkoumat a hrát si, musí se cítit bezpečně a nesmí být obtěžován ani šikanován. Tato svoboda se objevuje v pozoruhodné míře jak u lovců a sběračů, tak v Sudbury Valley. Podle antropologů efektivně zabraňují vážnému šikanování úzké osobní vztahy, věkové míchání a nesoutěživý a rovnostářský charakter kultury lovců a sběračů. Pokud starší nebo větší dítě začne obtěžovat mladší nebo menší, ostatní zasáhnou a rychle to zastaví. To samé se objevuje v Sudbury Valley. Navíc v Sudbury Valley zabraňují šikanování demokraticky vytvořená pravidla a justiční systém, na kterém se podílejí všechny děti. Studenti, kteří se cítí obtěžováni nebo šikanováni mohou předvolat viníka před Soudní komisi, složenou z členů školy všech věkových skupin. Toto se silně liší od mnoha tradičních škol, kde šikanování je způsobem života. Studenti, kteří nahlásí šikanování, jsou považováni za donašeče, a učitelům může šikanování projít, protože oni vytvářejí pravidla a nejsou jimi vázáni.

Ponoření se do demokratických procesů

Skupiny lovců a sběračů a škola Sudbury Valley jsou poněkud odlišnými typy demokracie. Skupiny lovců a sběračů nemají vůdce ani „velké muže“, kteří rozhodují za celou skupinu. Místo toho se o veškerých skupinových rozhodnutí dlouze diskutuje, dokud se neshodne jasná většina těch, kteří na tomto rozhodnutí mají zájem. Každý, včetně dětí, se může do těchto diskuzí zapojit. Sudbury Valley je spravována prostřednictvím formálního demokratického procesu, zahrnujícího diskuze a hlasování ve Školní radě, ve které má každý student a člen personálu, který se rozhodne zúčastnit, stejný hlas. Ponoření se do demokratického procesu obdařuje každého člověka smyslem zodpovědnosti, který pomáhá motivovat vzdělávání. Pokud na mém hlasu záleží, pokud mám opravdové slovo v tom, co skupina dělá a jak funguje, potom bych si měl vše pečlivě promyslet a moudře mluvit. Jsem zodpovědný nejen sám za sebe, ale také za moji komunitu, což je dobrým důvodem se vzdělávat ve věcech, které jsou pro moji komunitu důležité.

Moje přesvědčení je, že přirozené prostředí pro učení, které existovalo během dlouhé historie lovců a sběračů a je napodobováno v Sudbury Valley, je takové, ve kterém lidé:
  • mají mnoho volného času a prostoru, ve kterém si mohou hrát a prozkoumávat;
  • mohou se volně stýkat s ostatními z nejrůznějších věkových skupin;
  • mají přístup ke kulturně relevantním nástrojům a vybavení a mají volnost si s nimi hrát a zkoumat je;
  • mají volnost vyjádřit jakékoliv myšlenky a následně o nich debatovat;
  • nikdo je nešikanuje (což zahrnuje i arbitrární rozkazy od dospělých);
  • mají hlas ve skupinovém rozhodovacím procesu.
Jak je toto odlišné od tradičních škol. Jaká ironie: v tradičních školách děti připravíme o všechny prvky jejich přirozeného prostředí pro učení a pak se je snažíme něco naučit!

[1] Dobrým zdrojem antropologické literatury o dětství lovců a sběračů je Barry S. Hewlett & Michael Lamb (Eds.), Hunter-gatherer childhoods: Evolutionary, developmental, and cultural perspectives. Transaction Publishers, 2005.

Článek v originálním znění naleznete na blogu Petera Graye.

Převzato z Mises.cz, přeložil Jiří Košárek.

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
5. dubna 2012 v 7:14  

"...mají mnoho volného času a prostoru, ve kterém si mohou hrát a prozkoumávat;
mohou se volně stýkat s ostatními z nejrůznějších věkových skupin;
mají přístup ke kulturně relevantním nástrojům a vybavení a mají volnost si s nimi hrát a zkoumat je;
mají volnost vyjádřit jakékoliv myšlenky a následně o nich debatovat;
nikdo je nešikanuje (což zahrnuje i arbitrární rozkazy od dospělých);
mají hlas ve skupinovém rozhodovacím procesu ..."

Tak tohle jen velmi málo odpovídá podmínkám běžné školy. V naší české škole je všechno tak napěchované a formální, že tam vlastně nemůže ke zdravému rozvoji osobnosti dojít. Myslím tím nejen na žáky, ale i na učitele.

Ve škole, v prvé řadě, chybí čas na skutečně svobodné zkoumání, na odstup od rigidního řádu, ochranu od šikany a na spolurozhodování dětí nejsou kantoři vůbec zralí.

Pokd učitel nebude mít čas na svůj vlasní svobodný rozvoj, a svou práci bude nadále dělat uspěchaně a povrchně, můžeme o reformě školství debatovat donekonečna.

Anonymní řekl(a)...
5. dubna 2012 v 15:13  

Bludy, bludy a nic než bludy. Člověku je vrozena schopnost naučit se chodit a mluvit, hledat pravdu a smysl života zrovna tak, jako právě narozenému hříběti schopnost se postavit na nohy, chodit a běhat, žrát a vylučovat. Něco úplně jiného je však znalost a dovednost upravovat např. složené výrazy. Toto umění není člověku evidentně vrozeno, musí se zájmem „to“ nejdříve slyšet, musí tomu porozumět a pochopit „to“ a nakonec si „to“ musí osvojit. Děti se přitom mohou smát, až se budou za břicho popadat, ale to nemění nic na skutečnosti, že jde o cílevědomou, smysluplnou práci, o kterou je třeba mít zájem, vynaložit jisté úsilí a mít předtím jistou úroveň znalostí, schopností a dovedností. Kým chtějí děti být, na koho si nejčastěji hrají? Dospělí, hrají si na dospělé! Hrají si na vojáky, na učitele, na doktory, na tatínka a na maminku, na důchodce, na ředitele, na prezidenta a nevím na co ještě. Každý ví, že existuje jistý rozdíl mezi tím, když si někdo hraje např. na tatínka a když jím skutečně je. Nevím jak Vám, ale mě se nikdy nestalo a nestane, že bych na konkrétní problém, před který jsem jako rodič postaven hledal odpověď ve hrách na tatínka v době svého dětství. Je nad slunce jasnější, že skutečnou, opravdovou činností (nikoliv hrou), tedy prací, lze získat nové znalosti, dovednosti i schopnosti a „vylepšit“ si tak vrozené dispozice. Život přeci není žádná hra, ty vajíčka jsou doopravdy tak drahá i složenky jsou skutečné, stejně jako EU. Tož tak.

Články dle data



Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.