Co děti potřebují, aby se vzdělávaly samy?
Přirozené prostředí pro dětské samovzdělávání: Jak je škola Sudbury Valley jako skupina lovců a sběračů
Co děti potřebují, aby se vzdělávaly samy?
Hlavním tématem tohoto blogu je
skutečnost, že přicházíme na svět s instinkty, které jsou velmi dobře
navrženy pro podporu našeho vzdělávání. Disponujeme instinkty pozorovat,
prozkoumávat, hrát si a komunikovat s ostatními způsoby, díky kterým
získáváme schopnosti, vědomosti a hodnoty potřebné k tomu, abychom žili a
vzkvétali ve fyzickém a sociálním světě, do kterého jsme se narodili.
Děláme to s velkou intenzitou a radostí. Tyto vzdělávací instinkty se
utvářely přírodním výběrem během sta tisíce let, kdy naši předkové
přežívali jako lovci a sběrači. Můžeme proto očekávat, že tyto instinkty
budou nejlépe fungovat v sociálním prostředí skupiny lovců a sběračů
nebo v moderním prostředí, které určité aspekty skupiny lovců a sběračů
napodobuje.
Škola Sudbury Valley za posledních
čtyřicet let dokazovala, že lidské instinkty samovzdělávání mohou
poskytovat základ pro vzdělávání v naší moderní společnosti. V této
škole děti a dospívající zkoumají, hrají si a konverzují, jak se jim
zlíbí - bez řízení a pobízení ze strany dospělých - a po absolvování
jdou do světa jako úspěšní dospělí. Strávil jsem spoustu času
pozorováním Sudbury Valley, abych porozuměl tomu, jak se zde studenti
učí, a také jsem zkoumal antropologickou literaturu, abych porozuměl
tomu, jak se učí děti a dopívající lovců a sběračů. Tento výzkum mě
přesvědčil, že Sudbury Valley funguje tak krásně právě proto, že
napodobuje ty prvky skupiny lovců a sběračů, které jsou nezbytné pro
samovzdělávání.
Následuje seznam toho, co je podle mě
klíčovými prvky přirozeného prostředí pro sebe-řízené učení.
Antropologové ukazují, že tyto prvky existují ve skupinách lovců a
sběračů, které studovali [1], a já jsem viděl, že všechny tyto prvky
existují i ve škole Sudbury Valley.
Čas a prostor pro hraní a zkoumání
Samovzdělávání prostřednictvím her a
zkoumání vyžaduje obrovské množství nenaplánovaného času - času dělat
si, co chceme, bez stresu, kritiky nebo zasahování ze strany autorit.
Tento čas je potřebný k získávání přátel, k hraní si s myšlenkami a
materiály, k vyřešení nejrůznějších věcí, k zažití a překonání nudy a k
vytváření vášní. Ve skupinách lovců a sběračů bylo na děti kladeno velmi
málo požadavků, neboť dospělí rozpoznali, že mladí lidé potřebují
zkoumat a hrát si, aby se z nich stali úspěšní dospělí. A to samé platí
pro Sudbury Valley.
Samovzdělávání také vyžaduje prostor -
prostor pro toulání a zkoumání. Tento prostor by měl ideálně zahrnovat
celou paletu terénů, které jsou v dané kultuře relevantní. Dospělí lovců
a sběračů věří svým dětem, že mají dobrý úsudek o rozhodování, jak
daleko se mohou vzdálit od ostatních do nebezpečných míst. V Sudbury
Valley je dětem důvěřováno stejně. Mohou prozkoumávat přilehlé lesy,
pole a potok a tím, že dají ostatním vědět, kam mají namířeno, mohou
jít, kam se jich zachce.
Volné věkové míchání
Ohromné množství učení nastává při
interakci s ostatními. Když ve školách oddělujeme děti podle věku,
ochuzujeme je o příležitosti komunikovat s ostatními, od kterých se toho
mohou naučit nejvíce. V kmenech lovců a sběračů a ve škole Sudbury
Valley si děti a dopívající z jejich vlastní iniciativy hrají a zkoumají
ve věkově rozdílných skupinách.
Ve věkově rozdílných skupinách získávají
mladší děti dovednosti, informace, myšlenky a inspiraci od starších. V
takových skupinách mohou mladší děti dělat věci, které by byly příliš
nebezpečné nebo složité, pokud by je dělaly samy nebo s dětmi stejného
věku. Starší děti mají také užitek z věkově rozdílných interakcí. Učí
se, jak být vůdci a vychovateli. Vyvinou si smysl zodpovědnosti vůči
ostatním. Také si upevní a rozšíří vědomosti díky tomu, že je vysvětlují
mladším dětem. Volné věkové míchání je pro sebe-řízené učení tak
klíčové, že mám v plánu se mu věnovat ve dvou či třech budoucích
esejích.
Přístup ke vzdělaným a pečujícím dospělým
Ve skupinách lovců a sběračů není svět
dospělých oddělen od světa dětí. Děti vidí, co dospělí dělají, a
začleňují to do svých her. Také slýchají příběhy, diskuze a debaty
dospělých a učí se z toho, co slyší. Pokud potřebují pomoc od dospělého
nebo mají otázku, která nemůže být zodpovězena ostatními dětmi, mohou
jít k jakémukoliv dospělému ve skupině. Všem dospělým jim na nich
záleží. Většina dospělých jsou ve skutečnosti jejich tety nebo strýcové.
V Sudbury Valley jsou dospělí a děti
také volně promícháni (je zde 10 členů personálu na plný úvazek a okolo
200 studentů mezi věkem 4 a 19 let). Ve škole neexistuje místo, kam by
personál mohl jít a studenti ne. Studenti mohou poslouchat jakoukoliv
diskuzi dospělých a pozorovat, co dělají, a pokud chtějí, mohou se
přidat. Studenti, kteří potřebují pomoc, mohou jít ke kterémukoliv z
členů personálu. Dítě, které potřebuje klín na sezení, rameno na pláč,
osobní radu nebo odpověď na nějakou technickou otázku, kterou nemohlo
najít samo, ví přesně, který z dospělých tuto potřebu nejlépe uspokojí.
Dospělí nejsou doslova jejich tety a strýcové, ale v určitém slova
smyslu jsou. Znají všechny děti po celou dobu jejich studia na škole
(narozdíl od klasických škol, kde učitelé znají pouze část dětí po dobu
jednoho roku) a jsou pyšní na to, jak se vyvíjejí. Vzhledem k tomu, že
členové personálu musejí být každým rokem znovuzvoleni všemi studenty ve
škole, jsou to nezbytně lidé, kteří mají rádi děti a jsou dětmi
oblíbeni.
Přístup k vybavení
Aby se lidé naučili používat nástroje
své kultury, musejí k nim mít přístup. Děti lovců a sběračů si hrají s
noži, lopatami, luky a šípy, smyčkami, hudebními nástroji, kánojemi a se
všemi ostatními předměty, které jsou pro jejich kulturu důležité. V
Sudbury Valley mají děti přístup k širokému sortimentu vybavení, které
lidé v naší kultuře běžně používají, včetně počítačů, dřevařských
nástrojů, vybavení na vaření a na nejrůznější sporty a mnoho stěn
zaplněných knihami.
Volná výměna myšlenek
Intelektuální vývoj nastává nejlépe v
prostředí, kde mohou lidé volně sdílet myšlenky, bez cenzury nebo
strachu z ostrakizace. Podle antropologů nejsou lovci a sběrači ve svých
vírách dogmatičtí, a to ani v jejich náboženských vírách. Lidé mohou
bez strachu říci, co se jim zlíbí, a o myšlenkách, které mají nějaké
následky pro skupinu, se nekonečně debatuje. V Sudbury Valley je to
stejné. Škola záměrně není spojena s žádnou určitou náboženskou nebo
politickou ideologií. Všechny myšlenky jsou přístupné k diskuzi. V
takovémto prostředí je myšlenka něco, o čem se přemýšlí a debatuje, ne
něco, co je nutné si zapamatovat a napsat do testu. Daniel Greenberg,
školní filozof, popsal školu jako „volný trh s myšlenkami.“ Děti, které
doma neslyší diskuze o politice nebo o náboženství, je slyší ve škole, a
to ze všech možných úhlů.
Svoboda od šikanování
Aby člověk cítil volnost zkoumat a hrát
si, musí se cítit bezpečně a nesmí být obtěžován ani šikanován. Tato
svoboda se objevuje v pozoruhodné míře jak u lovců a sběračů, tak v
Sudbury Valley. Podle antropologů efektivně zabraňují vážnému šikanování
úzké osobní vztahy, věkové míchání a nesoutěživý a rovnostářský
charakter kultury lovců a sběračů. Pokud starší nebo větší dítě začne
obtěžovat mladší nebo menší, ostatní zasáhnou a rychle to zastaví. To
samé se objevuje v Sudbury Valley. Navíc v Sudbury Valley zabraňují
šikanování demokraticky vytvořená pravidla a justiční systém, na kterém
se podílejí všechny děti. Studenti, kteří se cítí obtěžováni nebo
šikanováni mohou předvolat viníka před Soudní komisi, složenou z členů
školy všech věkových skupin. Toto se silně liší od mnoha tradičních
škol, kde šikanování je způsobem života. Studenti, kteří nahlásí
šikanování, jsou považováni za donašeče, a učitelům může šikanování
projít, protože oni vytvářejí pravidla a nejsou jimi vázáni.
Ponoření se do demokratických procesů
Skupiny lovců a sběračů a škola Sudbury
Valley jsou poněkud odlišnými typy demokracie. Skupiny lovců a sběračů
nemají vůdce ani „velké muže“, kteří rozhodují za celou skupinu. Místo
toho se o veškerých skupinových rozhodnutí dlouze diskutuje, dokud se
neshodne jasná většina těch, kteří na tomto rozhodnutí mají zájem.
Každý, včetně dětí, se může do těchto diskuzí zapojit. Sudbury Valley je
spravována prostřednictvím formálního demokratického procesu,
zahrnujícího diskuze a hlasování ve Školní radě, ve které má každý
student a člen personálu, který se rozhodne zúčastnit, stejný hlas.
Ponoření se do demokratického procesu obdařuje každého člověka smyslem
zodpovědnosti, který pomáhá motivovat vzdělávání. Pokud na mém hlasu
záleží, pokud mám opravdové slovo v tom, co skupina dělá a jak funguje,
potom bych si měl vše pečlivě promyslet a moudře mluvit. Jsem zodpovědný
nejen sám za sebe, ale také za moji komunitu, což je dobrým důvodem se
vzdělávat ve věcech, které jsou pro moji komunitu důležité.
Moje přesvědčení je, že přirozené prostředí pro učení, které
existovalo během dlouhé historie lovců a sběračů a je napodobováno v
Sudbury Valley, je takové, ve kterém lidé:
- mají mnoho volného času a prostoru, ve kterém si mohou hrát a prozkoumávat;
- mohou se volně stýkat s ostatními z nejrůznějších věkových skupin;
- mají přístup ke kulturně relevantním nástrojům a vybavení a mají volnost si s nimi hrát a zkoumat je;
- mají volnost vyjádřit jakékoliv myšlenky a následně o nich debatovat;
- nikdo je nešikanuje (což zahrnuje i arbitrární rozkazy od dospělých);
- mají hlas ve skupinovém rozhodovacím procesu.
Jak je toto odlišné od tradičních škol.
Jaká ironie: v tradičních školách děti připravíme o všechny prvky jejich
přirozeného prostředí pro učení a pak se je snažíme něco naučit!
[1] Dobrým zdrojem antropologické literatury o dětství lovců a sběračů je Barry S. Hewlett & Michael Lamb (Eds.), Hunter-gatherer childhoods: Evolutionary, developmental, and cultural perspectives. Transaction Publishers, 2005.
Článek v originálním znění naleznete na blogu Petera Graye.
Převzato z Mises.cz, přeložil Jiří Košárek.
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .
2 komentářů:
"...mají mnoho volného času a prostoru, ve kterém si mohou hrát a prozkoumávat;
mohou se volně stýkat s ostatními z nejrůznějších věkových skupin;
mají přístup ke kulturně relevantním nástrojům a vybavení a mají volnost si s nimi hrát a zkoumat je;
mají volnost vyjádřit jakékoliv myšlenky a následně o nich debatovat;
nikdo je nešikanuje (což zahrnuje i arbitrární rozkazy od dospělých);
mají hlas ve skupinovém rozhodovacím procesu ..."
Tak tohle jen velmi málo odpovídá podmínkám běžné školy. V naší české škole je všechno tak napěchované a formální, že tam vlastně nemůže ke zdravému rozvoji osobnosti dojít. Myslím tím nejen na žáky, ale i na učitele.
Ve škole, v prvé řadě, chybí čas na skutečně svobodné zkoumání, na odstup od rigidního řádu, ochranu od šikany a na spolurozhodování dětí nejsou kantoři vůbec zralí.
Pokd učitel nebude mít čas na svůj vlasní svobodný rozvoj, a svou práci bude nadále dělat uspěchaně a povrchně, můžeme o reformě školství debatovat donekonečna.
Bludy, bludy a nic než bludy. Člověku je vrozena schopnost naučit se chodit a mluvit, hledat pravdu a smysl života zrovna tak, jako právě narozenému hříběti schopnost se postavit na nohy, chodit a běhat, žrát a vylučovat. Něco úplně jiného je však znalost a dovednost upravovat např. složené výrazy. Toto umění není člověku evidentně vrozeno, musí se zájmem „to“ nejdříve slyšet, musí tomu porozumět a pochopit „to“ a nakonec si „to“ musí osvojit. Děti se přitom mohou smát, až se budou za břicho popadat, ale to nemění nic na skutečnosti, že jde o cílevědomou, smysluplnou práci, o kterou je třeba mít zájem, vynaložit jisté úsilí a mít předtím jistou úroveň znalostí, schopností a dovedností. Kým chtějí děti být, na koho si nejčastěji hrají? Dospělí, hrají si na dospělé! Hrají si na vojáky, na učitele, na doktory, na tatínka a na maminku, na důchodce, na ředitele, na prezidenta a nevím na co ještě. Každý ví, že existuje jistý rozdíl mezi tím, když si někdo hraje např. na tatínka a když jím skutečně je. Nevím jak Vám, ale mě se nikdy nestalo a nestane, že bych na konkrétní problém, před který jsem jako rodič postaven hledal odpověď ve hrách na tatínka v době svého dětství. Je nad slunce jasnější, že skutečnou, opravdovou činností (nikoliv hrou), tedy prací, lze získat nové znalosti, dovednosti i schopnosti a „vylepšit“ si tak vrozené dispozice. Život přeci není žádná hra, ty vajíčka jsou doopravdy tak drahá i složenky jsou skutečné, stejně jako EU. Tož tak.
Okomentovat