Bořivoj Brdička: Noste si vlastní přístroje!

Zamyšlení nad tím, jaké problémy přináší použití vlastních technologií žáků na podporu aktivit spojených s výukou.



Jsou firmy, které kvůli snazší kontrole a vyšší bezpečnosti dat trvají na tom, aby jejich zaměstnanci používali pouze služební technologie, které jsou spravovány podnikovými IT administrátory. Podobný tradiční přístup lze nejsnáze realizovat v podmínkách lokální sítě, tj. u zaměstnanců sedících v kanceláři, pracujících na stolních počítačích a dodržujících pevnou pracovní dobu. Jenže toto je model, který je překonaný. Dnes je u mnoha pracovních činností naprostou samozřejmostí, aby se zaměstnanec pohyboval z místa na místo nebo aby podstatnou část své práce dělal z domova. Ke slovu tak přicházejí mobilní technologie. I tyto je samozřejmě možné spravovat centrálně, a snadněji tak zajistit bezpečnost dat. Stále častěji se však můžeme setkat s tím, že zaměstnanci používají své vlastní přístroje a veškerá firemní data jsou uložena v internetových mracích (viz článek Fiony Graham z BBC News v Citacích - [1]).

Situace ve školství je nápadně podobná. Využití stolních stacionárních počítačů má význam jen ve výjimečných případech, kdy předmět výuky přímo souvisí s ICT nebo vyžaduje specializovaný software. Jinak se též prosazuje přístup, kdy žák pracuje na úkolech kdykoli a odkudkoli. Jak víme, jsou státy, kde jdou při vybavování žáků technologiemi tak daleko, že nakupují přenosné počítače všem (Stane se Uruguay díky počítačům dalším Finskem?). Někde se realizují všelijaké levnější hybridní programy, jejichž součástí je třeba státní podpora chudým dětem, jinde dochází k plošnému vybavování technologiemi pomocí grantů či rodičů jen na úrovni obvodů nebo jednotlivých škol. Zřejmou výhodou takového centralizovaného řešení je možnost zajištění úplné kompatibility všech používaných přístrojů.

Přístup, který se momentálně prosazuje třeba právě u nás, patří k nejsnadnějším a nejlevnějším. Žádná koncepce se nevytváří a státní rozpočet tudíž žádnou položku na vzdělávací technologie nepotřebuje. Dlužno dodat, že v tomto jsme ve vyspělém světě raritou (viz Nový výzkum politiky v oblasti vzdělávacích technologií). Důsledkem je zcela neřízený průběh zavádění technologií do výukového procesu a naprosto nevyhovující systém přípravy učitelů.

Asi bych neměl zapomenout, že teoreticky může existovat ještě jeden model využití technologií ve vzdělávání. Mám na mysli záměrné bránění zavádění technologií do škol zdůvodněné skutečně existujícími riziky, které bez znalosti věci neumíme odstranit. O podobném přístupu, jenž by jistě pro budoucnost našich dětí nebyl nejvhodnější, raději ani nebudu dále uvažovat.

Podle posledních údajů Českého statistického úřadu jsou dnes u nás (a nejen u nás) již vlastně všichni mladí lidé uživateli mobilů i internetu (viz Využívání vybraných ICT jednotlivci). Navíc zjevně dochází k velkému boomu ve vybavování dětí tablety. Proto je zcela na místě i při neexistenci jednotné koncepce uvažovat o tom, jak této skutečností využít ke zlepšení výukových výsledků našich žáků. Paralela s využitím vlastních přístrojů pro práci v podnikové sféře se přímo nabízí. Naše čtenáře jistě nepřekvapí, budu-li konstatovat, že se ve světě řešením této problematiky zabývá již značné množství lidí. Akronym BYOT (Bring Your Own Technology) se rychle zabydluje i v oblasti školství. Určitě stojí za to se blíže seznámit s tím, co obnáší.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz