Peter Gray: Svoboda učení - část I.

 Děti přicházejí na svět s vrozenými touhami vzdělávat se, které zahrnují touhu hrát si a prozkoumávat. Tento blog je primárně o těchto touhách a způsobech, kterými bychom mohli vytvořit prostředí pro učení, které je nepotlačuje, ale rozvíjí.

Studium vyžaduje svobodu: Úvod k novému blogu o hře, zvědavosti a vzdělávání

Více času ve škole není odpověď.

Kamkoliv se dnes podíváme, vidíme odborníky a politiky, kteří argumentují ve prospěch restriktivnější školní výuky. Samozřejmě že nepoužívají slovo “restriktivní”, ale je to v podstatě to samé. Chtějí více standardizovaných testů, více domácích úkolů, více dozoru, delší školní dny, delší školní roky a více sankcí vůči dětem, které jedou na den či dva na rodinnou dovolenou. Toto je oblast, s kterou politici z hlavních stran, na každé úrovni vlády, souhlasí. Více školní výuky nebo více přísná školní výuka je lepší než méně.

„Školní výuka“ a „vzdělávání“ (které je v současné době často synonymem školní výuky) jsou výrazy, které okolo sebe mají svatozář. Jsou a priori dobré; logikou, kterou běžně slýcháme, nemůže být nic důkazem proti významu školní výuky. Pokud se děti učí, děkujeme školám. Pokud se děti příliš neučí, znamená to, že potřebují více školní výuky. Pokud se ekonomice nedaří, musí to být způsobeno nedostatkem úsilí ve školní výuce. Pokud se ekonomice daří, potvrzuje to hodnotu školní výuky a nabádá k tomu, abychom ji měli ještě více. Pokud se lidské vědomosti rozšiřují stále rychlejším tempem, potom se studenti musí učit více předmětů. Pokud současný svět vyžaduje kritické myšlení, potom ho musíme přidat do dlouhého seznamu věcí, které vyučujeme a testujeme. Pokud věříme, že lidské bytosti mají „více inteligencí“, potom je musíme vyjmenovat a vyučovat každou tuto inteligenci zvlášť. Pokud si ceníme rovnosti, musíme věřit tomu, že každý by měl studovat stejné osnovy a psát stejné testy, abychom je mohli udělat rovnými (a tím zapomenout na myšlenku našich demokratických zakladatelů, že lidé mohou být rozdílní, přesto v hodnotě rovní).

Co se stalo s myšlenkou, že děti se učí díky svým hrám a zkoumáním? Každá seriózní psychologická teorie učení, od Piageta dále, postuluje, že učení je aktivní proces kontrolovaný tím, kdo se učí, a motivovaný zvědavostí. Pedagogové sice o těchto teoriích stále mluví, ale poté vytvářejí školy, které zabraňují samoregulujícím hrám a zkoumání. Každý z nás ví, když se zastavíme a zamyslíme se nad tím, že ty nejdůležitější životní lekce, které jsme se naučili, nejsou ty, které jsme se „naučili ve školce“, ani ty, které jsme se naučili později ve školních lavicích. Namísto toho jsou to ty, které jsme se naučili, když jsme si dopřáli luxus následovat své vlastní zájmy a své motivy hrát si, plně a hluboce. Díky těmto prostředkům jsme získali schopnosti, hodnoty, myšlenky a informace, které nám zůstanou po celý život, ne jen do dalšího testu. A možná to nejdůležitější, objevili jsme to, co nás nejvíce baví, což je prvním krokem k nalezení uspokojující kariéry.

Pokaždé, když přidáme další hodinu k času, který musí děti strávit ve škole nebo s domácím úkolem, a pokaždé, když je nutíme nebo je přemlouváme k další aktivitě nad rámec školních osnov, kterou řídí dospělí, ochuzujeme je o příležitosti hrát si, prozkoumávat, uvažovat a prožívat radosti a frustrace řízení sebe sama. S každým dalším omezením zarážíme do školního systému klín stále hlouběji, čímž odstrkujeme více a více mladých lidí, kteří nemohou nebo nechtějí tato omezení přijmout. Obzvláště chlapci jsou stále více neochotní přijmout omezení svobody ve školách a také stále častěji různými způsoby školu nedokončují.

Učím již dlouhou dobu na výběrové univerzitě. Studenti ke mně přicházejí s vysokým průměrem známek ze střední školy. Ale přitom nevědí o předmětech, které studovali, příliš mnoho. Získali vysoké známky tím, že jsou bystří a motivovaní dostat se do popředí standardními postupy. Přišli na to, co je potřeba udělat, aby získali dobré známky, a také to udělali. Přišli na to, jak dobře napsat testy, aniž by o daném předmětu věděli mnoho. Naučili se, jak udržet informace ve formě, ve které si je vyučující přeje, a to pouze do doby testu.

Nemám nic proti tomu, že studenti přicházejí do mých kurzů bez dostatečných znalostí. Je jednoduché si informace vyhledat a je také jednoduché si je doplnit. Pokud studenti zjistí, že potřebují znát pozadí k něčemu, o čem mluvím nebo o čem čtou, mohou se zeptat nebo si to najít. Jenom mi je velice líto, že promrhali tolik času ve škole, když na tom mohli být mnohem lépe, kdyby si hráli a následovali své vlastní zájmy. Pokud by to udělali, pak by ti, kteří si můj kurz zapsali, měli pro toto rozhodnutí dobrý důvod; a ostatní by měli dobré důvody pro zvolení jiné cesty. Studenti, kteří prozkoumávali své zájmy a na vysoké škole je následují, jsou vzácní a nádherní; svůj první rok na vysoké škole nepovažují za pouhý 13. ročník.

Také znám náctileté, kteří jsou v současné době na střední škole. Někteří jsou „dobrými studenty“ a někteří ne. Vypozoroval jsem, že obě skupiny jsou vůči škole stejně cyničtí. „Dobří studenti“ možná svůj cynismus nerozpoznají nebo ho jako takový neidentifikují, ale zřetelně je tam. Projevuje se každou zkratkou, díky které získávají dobré známky. Projevuje se, když žádají o pomoc a říkají, „Ale já tomu nepotřebuji rozumět; vše, co potřebuji, je správná odpověď."

Mohli bychom zlepšit jak život dětí tak i vzdělávání s mnohem nižšími náklady, než kolik stojí současný systém, kdybychom vybudovali prostředí, ve kterých by si děti mohly bezpečně hrát, volně komunikovat s ostatními a následovat své vlastní zájmy. Vím to, protože jsem to viděl; a v následujících esejích vám o mých pozorováních něco povím.

Začal jsem s tímto novým blogem Svoboda učení, protože jsem vážně znepokojen stavem vzdělávání a snižujícími se příležitostmi pro děti si hrát a prozkoumávat. Jsem profesor evoluční a vývojové psychologie. Mojí specializací jsou přirozené způsoby učení dětí a dospělých. V tomto úvodu jsem představil názor. V budoucích dílech mám v úmyslu tento názor podpořit esejemi, které se budou zabývat následujícími otázkami:

• Proč jsou lidské bytosti ze všech zvířat nejhravější?
• Co to znamená, když se řekne, že hravá mysl je myslí připravenou pro učení?
• Je hra protikladem práce? (V jakém smyslu ano a v jakém ne?)
• Jaký je evoluční smysl zvědavosti?
• Co se děje se zvědavostí, když děti rostou?
• Co znamená, když děti a dospívající řeknou, že se nudí?
• Jaký je význam volného věkového míchání z hlediska dětského učení?
• Potřebují děti strukturu? (Samozřejmě, že potřebují, ale jakou?)
• Za jakých podmínek se mladí lidé přirozeně vzdělávají, bez donucení nebo přemlouvání?
• Co by mělo znamenat, když se řekne, že je někdo „dobře vzdělaný“?
• Jaká je správná role dospělých při vzdělávání dětí?
• Jaká rizika jsou inherentně spojena se snahou ochránit děti před riziky?
• Proč pociťujeme touhu kontrolovat vzdělávání dětí?
• Proč školy vypadají, tak jak vypadají? (Odpověď leží v historii.)
• Proč liberální reformy vzdělávání většinou selhávají?
• Jaký typ disciplíny je potřebný pro práci a kariéru a jak se tato disciplína získává?
• Jaký je smysl svobody a proč o ni usilujeme?

Zůstaňte na příjmu a zapojte se do diskuze. Doufám, že vás přesvědčím o tom, že to, o čem mluvím, není jen pouhým idealismem. Budeme mluvit o reálných lidech, o reálných školách a o výsledcích systematického empirického výzkumu.

---

Článek v originálním znění naleznete na blogu Petera Graye.


Převzato z Mises.cz (přeložil Jiří Košárek).