Jestliže se chceme zabývat systematicky informační etikou, je třeba, abychom jasně definovali principy a paradigmata, ze kterých vycházíme. Mimo to je třeba se věnovat pramenům, které na tyto základní zdroje informační etiky odkazují a které jsou pro informační specialisty závazné. Prostor bude věnován také některým paradoxům, které mohou vzniknout při aplikaci principů na reálné situace.
Pokud se chceme nějakým systematickým způsobem zabývat informační etikou, pak je nutné mít k dispozici nějaké kodexy či paradigmata, ze kterých je možné vycházet a jež budou sloužit jako určitá vodítka, pro rozhodování v konkrétních situacích. To, jaká paradigmata (či celé soubory pravidel) zvolíme, bude jistě obrazem hodnotového žebříčku, který vyznáváme. Zcela jinou volbu učiní liberálně orientovaný člověk, utilitarista nebo konzervativec. Obecně není možné říci, který z přístupů je správnější, každý má svá pozitiva i negativa, a je vždy vhodné je dobrým způsobem uvážit.
V českém právním prostředí bude zřejmě základním kodexem legislativa, a to jak domácí, tak také evropská. Z pohledu práva je třeba ale zvažovat také různá legislativní prostředí, pokud přistupujeme k informacím, které zveřejňuje subjekt z jiného státu. Rozdíly například v ochraně autorských práv mohou být poměrně značné. Mezi nejvýznamnější kodexy tohoto typu patří autorský zákon a zákon na ochranu osobních údajů; z mezinárodního práva pak deklarace lidských práv. Existuje jich ale mnohem více, a to také na úrovni nejen zákonů, ale také vyhlášek či nařízení vlády.
Je třeba počítat s tím, že ať jsou tyto normy jakékoli, jejich dodržování je státem vyžadováno a vymáháno. V zásadě se může člověk spolehnout na to, že by tyto normy měly být platné a velká většina osob je bude dodržovat. Na druhou stranu je třeba se vyhnout zjednodušení, že právo je morálkou. Informační etika má podstatně větší a jemnější ambice.
Další variantou jsou kodexy oborové, které si stanoví mezi sebou různé zájmové, profesní či pracovní skupiny. Ty mají často potřebu vytvořit „pravidla hry“, která definují výkon určitého zaměstnání či činnosti se zřetelem právě na práci s informacemi. Jako příklad je možné uvést různé novinářské kodexy, kodex knihovníka (ACM, ALA), etický kodex tlumočníka a překladatele a mnohé další.
Tyto normy již nejsou garantované státem, ale profesními skupinami. Pokud je někdo nedodržuje, vystavuje se riziku exkomunikace z dané komunity – nikdo jej nezaměstná jako novináře či knihovníka. Obecně jsou ale tyto normy relativně dodržovány, a to právě díky stavovské sounáležitosti těch, kteří se je zavazují dodržovat.
Poslední kategorií kodexů jsou různá desatera počítačové etiky, nettiquette a další neformální pravidla, která někdo vytvoří jakožto soubor rozumných doporučení, která povedou k civilizovanému životu na síti. Jejich vymahatelnost je nulová, ale v zásadě mají poměrně blízko k informační etice v tom, že mohou oslovovat jednotlivého uživatele.
Jistě je otázkou, zda mohou existovat obecně přijatelné kodexy s univerzální platností. Osobně si myslím, že by to předpokládalo shodu na tom, jaké hodnoty chceme vyznávat v oblasti práce s informacemi, což je věc velice složitá, a shoda se bude hledat jen velice obtížně.
Často se mluví o následujících zásadách, které se odrážejí v tom, jak vypadají jednotlivé kodexové normy:
Právo na informace a ochrana soukromí může představovat první etický paradox. Zaměstnavatel z přehledu hlaviček e-mailových zpráv odtuší, že jeho zaměstnanec nepracuje dostatečně efektivně, a proto mu nainstaluje na počítač program, který monitoruje veškerou jeho činnost. Když takto zjistí, že zaměstnanec využívá neoprávněně ICT zaměstnavatele a v pracovní době příliš nepracuje, propustí jej. Co je více – ochrana soukromí zaměstnance, nebo právo zaměstnavatele na informace? Legislativa by se klonila spíše na stranu zaměstnance, ale etika?
Právo na soukromí a ochrana bezpečnosti obyvatel. Zde je možné uvést jednoduchý příklad s kamerovými systémy ve městech. Londýn je městem s největším množstvím kamer na jednoho obyvatele, ale praxe ukazuje, že to nemá vliv na kriminalitu ani bezpečnostní rizika. Do této kategorie však také spadají různé policejní odposlechy, kontrola toho, čím člověk topí atp. V oblasti elektronických komunikací to může být třeba diskuse nad tím, do jaké míry je přípustné, aby stát mohl kontrolovat datový provoz.
Další případný paradox se může týkat například patentů. Na jedné straně je zde poměrně logická snaha ochránit (po přiměřenou dobu) nějaký inovativní přístup či objev, což v zásadě umožňuje financování vědy soukromými korporacemi, na straně druhé to odporuje přirozenému transferu informací. Co vše by se mělo chránit patenty? Jak dlouho by měly platit? I to jsou otázky, které integrálně zapadají do informační etiky.
Dalším tématem může být ochrana práv a veřejný zájem. Mějme nějaké licencované informace, které je možné s výhodou použít ve školství a bez kterých není možné zajistit kvalitní výuku (v případě softwaru to může být například MS Office či Windows). Je přijatelné v takovém případě autorská práva porušit, pokud škola nedisponuje dostatečnými prostředky pro pořízení licence? Opět i zde může (a nemusí) být různá odpověď legislativní (zde negativní) a etická.
V českém právním prostředí bude zřejmě základním kodexem legislativa, a to jak domácí, tak také evropská. Z pohledu práva je třeba ale zvažovat také různá legislativní prostředí, pokud přistupujeme k informacím, které zveřejňuje subjekt z jiného státu. Rozdíly například v ochraně autorských práv mohou být poměrně značné. Mezi nejvýznamnější kodexy tohoto typu patří autorský zákon a zákon na ochranu osobních údajů; z mezinárodního práva pak deklarace lidských práv. Existuje jich ale mnohem více, a to také na úrovni nejen zákonů, ale také vyhlášek či nařízení vlády.
Je třeba počítat s tím, že ať jsou tyto normy jakékoli, jejich dodržování je státem vyžadováno a vymáháno. V zásadě se může člověk spolehnout na to, že by tyto normy měly být platné a velká většina osob je bude dodržovat. Na druhou stranu je třeba se vyhnout zjednodušení, že právo je morálkou. Informační etika má podstatně větší a jemnější ambice.
Další variantou jsou kodexy oborové, které si stanoví mezi sebou různé zájmové, profesní či pracovní skupiny. Ty mají často potřebu vytvořit „pravidla hry“, která definují výkon určitého zaměstnání či činnosti se zřetelem právě na práci s informacemi. Jako příklad je možné uvést různé novinářské kodexy, kodex knihovníka (ACM, ALA), etický kodex tlumočníka a překladatele a mnohé další.
Tyto normy již nejsou garantované státem, ale profesními skupinami. Pokud je někdo nedodržuje, vystavuje se riziku exkomunikace z dané komunity – nikdo jej nezaměstná jako novináře či knihovníka. Obecně jsou ale tyto normy relativně dodržovány, a to právě díky stavovské sounáležitosti těch, kteří se je zavazují dodržovat.
Poslední kategorií kodexů jsou různá desatera počítačové etiky, nettiquette a další neformální pravidla, která někdo vytvoří jakožto soubor rozumných doporučení, která povedou k civilizovanému životu na síti. Jejich vymahatelnost je nulová, ale v zásadě mají poměrně blízko k informační etice v tom, že mohou oslovovat jednotlivého uživatele.
Jistě je otázkou, zda mohou existovat obecně přijatelné kodexy s univerzální platností. Osobně si myslím, že by to předpokládalo shodu na tom, jaké hodnoty chceme vyznávat v oblasti práce s informacemi, což je věc velice složitá, a shoda se bude hledat jen velice obtížně.
Paradigmata a paradoxy
Velice zajímavou oblastí v informační etice je definice základních paradigmat či axiomů, ze kterých se v konkrétních situacích může vycházet. Tato pravidla by měla mít maximálně obecnou platnost, ale ukazuje se, že vedou k poměrně závažným paradoxům. Informační etiku tedy nelze jednoduše axiomaticky vystavět, avšak přesto je možné obvykle obecných pravidel využít.Často se mluví o následujících zásadách, které se odrážejí v tom, jak vypadají jednotlivé kodexové normy:
- Informace by měly být volně šířeny.
- Šíření informací by nemělo nikomu způsobit škodu či újmu.
- Nepravdivá informace není informací a neměla by být šířena.
- Tvorba nových informací je žádoucí.
- Každý tvůrce informací za ně nese zodpovědnost.
Právo na informace a ochrana soukromí může představovat první etický paradox. Zaměstnavatel z přehledu hlaviček e-mailových zpráv odtuší, že jeho zaměstnanec nepracuje dostatečně efektivně, a proto mu nainstaluje na počítač program, který monitoruje veškerou jeho činnost. Když takto zjistí, že zaměstnanec využívá neoprávněně ICT zaměstnavatele a v pracovní době příliš nepracuje, propustí jej. Co je více – ochrana soukromí zaměstnance, nebo právo zaměstnavatele na informace? Legislativa by se klonila spíše na stranu zaměstnance, ale etika?
Právo na soukromí a ochrana bezpečnosti obyvatel. Zde je možné uvést jednoduchý příklad s kamerovými systémy ve městech. Londýn je městem s největším množstvím kamer na jednoho obyvatele, ale praxe ukazuje, že to nemá vliv na kriminalitu ani bezpečnostní rizika. Do této kategorie však také spadají různé policejní odposlechy, kontrola toho, čím člověk topí atp. V oblasti elektronických komunikací to může být třeba diskuse nad tím, do jaké míry je přípustné, aby stát mohl kontrolovat datový provoz.
Další případný paradox se může týkat například patentů. Na jedné straně je zde poměrně logická snaha ochránit (po přiměřenou dobu) nějaký inovativní přístup či objev, což v zásadě umožňuje financování vědy soukromými korporacemi, na straně druhé to odporuje přirozenému transferu informací. Co vše by se mělo chránit patenty? Jak dlouho by měly platit? I to jsou otázky, které integrálně zapadají do informační etiky.
Dalším tématem může být ochrana práv a veřejný zájem. Mějme nějaké licencované informace, které je možné s výhodou použít ve školství a bez kterých není možné zajistit kvalitní výuku (v případě softwaru to může být například MS Office či Windows). Je přijatelné v takovém případě autorská práva porušit, pokud škola nedisponuje dostatečnými prostředky pro pořízení licence? Opět i zde může (a nemusí) být různá odpověď legislativní (zde negativní) a etická.
Závěr
V posledním díle seriálu o informační etice se budeme věnovat specifickému problému ekosystému informace a jejímu životnímu cyklu. Jde o zajímavou aplikaci, která přináší jednoduchý a celistvý pohled na celou problematiku informační etiky, především v kontextu gymnaziální výuky.Převzato z clanky.rvp.cz
0 komentářů:
Okomentovat