Jiří Zajíc, Svatava Šimková: Ono se řekne integrace

O začleňování dětí se zdravotním postižením a dětí z národnostních či sociálně vyloučených menšin do oddílů a kroužků.

Představte si obyčejnou školu, do které chodí spousta děvčat a kluků. Mezi nimi jsou i takové, které se od ostatních něčím liší. Několik žáčků se v oblasti rozumových schopností pohybuje na hranici defektu. Jedna dívka má silnou vadu sluchu, dvě děti nosí velmi silné brýle, chlapci ve druhé třídě rozumí snad jen maminka a pan učitel. Možná tam bude i několik dětí romských, ve větších městech skoro jistě zase nějaké vietnamské děvče nebo kluk. Možná i dítě jiných neevropských rodičů. A pak tam bude nepřehlédnutelná skupina dětí „potížistů“, které jsou pravidelně u všech průšvihů, které se kolem nich dějí s železnou pravidelností. Všechny tyto děti to mají v životě jistě těžší, ale zároveň jsou jako každé jiné. Hravé i hloubavé, hodné i zlobivé, dychtivé po lásce i poznání. A především lehce zranitelné. A pak jsou tu i děti ve školách speciálních. Jejich handicap je většinou na první pohled viditelnější, věnovat se jim vyžaduje nejen moře trpělivosti a empatie, ale i určité odborné kompetence. Ovšem i tyto děti chtějí tvořit, učit se nové věci a mít z toho radost. 

To všechno jistě vedlo už před desetiletími k tomu, že se v evropských dokumentech začalo čím dál tím častěji hovořit o integraci, posléze i o inkluzi různých minorit včetně těch, které se pokládají za nějak handicapované. S jistým zpožděním dorazil tento trend po Listopadu 1989 i k nám. Jedna věc ovšem je vytvářet pěkné vize, strategie a koncepce – a druhá něco z nich opravdu uskutečnit. A právě na to, jak vypadá praxe ve třech minoritních skupinách – dětí se zdravotními handicapy, dětí z odlišných kulturních poměrů daných původem a dětí ohrožených sociálním vyloučením – se zaměřily výzkumy uskutečněné v rámci projektu NIDM Klíče pro život. Ty výzkumy se prvořadě soustřeďovaly na to, jak vypadá realita ve sféře mimoškolní výchovy a vzdělání. Ale ukázala se při tom spousta jevů, které nepochybně přesahují i do dalších oblastí života těchto dětí.

Když se splete příroda

Dětí a mladých lidí s různými zdravotními handicapy je u nás zhruba 155 tisíc což je víc než 5% z celkového počtu dětí a mládeže (do 26 let). Předně se ukázalo že převládá přesvědčení, že je normální, aby děti se speciálními vzdělávacími potřebami (v důsledku fyzického či psychického handicapu) byly vzdělávány odděleně od ostatních dětí. Dokonce si to myslí i významná část jejich rodičů. Obávají se totiž, že jejich děti ve společnosti dětí zdravých trpí. A leckdys to podkládají špatnými zkušenostmi. Pouze menšina rodičů si myslí opak – a to prakticky jen tehdy, když zažili, že lze bariéru mezi jejich dítětem a ostatními úspěšně překonat. Přitom optimální by bylo, aby existovaly jak specifické možnosti (kroužky, oddíly, aktivity) pro tyto děti, tak i možnosti jejich zapojení do aktivit určených všem dětem, kde se naučí pohybovat v prostředí zdravých dětí a komunikovat s nimi. Současně ale potřebují kontakt s lidmi v podobné situaci, jako jsou samy – potřebují vzory, které jim ukáží, že mohou hodnotně žít i s handicapem. Specializované aktivity často handicap zmírňují (orientace v prostoru pro nevidomé, učení se obecným pojmům pro neslyšící atp.). Kromě toho, že řada děti s handicapem má malý zájem o kolektivy, ve kterých by byly se svým postižením osamocené a mívají tendence k samotářství, se ukázaly ještě tři další významné skutečnosti, kvůli kterým integrace těchto dětí zůstává často jen na papíře.

V prvé řadě je to nepřipravenost pedagogů vůbec se těmto dětem přiměřeně věnovat. Většinou jsou si vědomi své odborné nekompetence – a to je vede k pasivitě až odmítání toho, aby sami k integraci takových dětí přispěli. Dále je to nedostatek osobních asistentů, kteří jsou většinou důležitým předpokladem reálné integrace dětí s handicapem mezi děti ostatní. A konečně je to náročnost integrace dítěte pro rodiče: na dopravu a čas rodičů, na potřebné pomůcky, na peníze. Tato náročnost nebývá mnohdy nijak účinně kompenzována finančně ani podporou okolí.

"Cizinci" a cizinci

Třemi výrazně odlišnými minoritami se zabýval výzkum Multikulturalita v zájmovém a neformálním vzdělávání: Romy, Vietnamci a Číňany. Podle odhadu žije v současné době v naší republice přibližně 38 000 romských dětí a mládeže ve věku 10 až 19 let a asi 19 000 mladých lidí s jiným než českým občanstvím. Postavení romské minority je v naší zemi dlouhodobě problematické – ve výzkumech až 80% lidí u nás deklaruje vůči Romům negativní postoje, kdy kromě osobních zkušeností ovlivňují majoritní společnost nejrůznější mýty a předsudky.

Přibližně třetina romského obyvatelstva žije v sociálně vyloučených lokalitách, odkud se jen těžko hledá cesta k integraci dětí do většinové společnosti. Pravidelná a dlouhodobá účast romské mládeže od dvanácti let výše na neformálním vzdělávání je spíše výjimečná, děti chodí ve většině případů hlavně do nízkoprahových a otevřených klubů s volnou docházkou. Bariérami jsou pro romskou mládež zejména zpoplatnění volnočasových činností, nižší míra informovanosti a absence specifické pozornosti věnované Romům. Organizace, zejména střediska volného času, nemají zapojení Romů „v popisu práce“. Ze strany rodin jsou největšími překážkami nízká podpora, kde příčinou je zejména materiální chudoba, a psychologické faktory – nechuť být jinde než mezi „svými“.

Jiná situace je u vietnamských dětí. Jejich rodiče je sice jen neradi pouštějí na organizované a pravidelné volnočasové aktivity a mají méně volného času, protože se učí mnohem více než české děti a pokud chodí do kroužků, jedná se zejména o výuku jazyků. Přesto zde zájem o neformální vzdělávání stoupá: zatímco před pěti lety šlo ve střediscích volného času o výjimečné případy, v současné době se zapojuje přibližně šestina až pětina dětí původem z Vietnamu. Pro rodiče je však prvořadé formální vzdělání jejich dětí. Teprve při jeho zvládání nastává prostor pro zájmovou činnost. Důležitým předpokladem pro zapojení je pak zvládnutí českého jazyka. Děti narozené u nás umí však dobře česky a často mají problémy spíše s vietnamštinou. Důležitá skutečnost pro zapojení vietnamských dětí je, že jejich rodiče se zde usadili natrvalo a pokládají naši zem za domov pro své děti.

Zato Číňané, kterých je u nás přibližně 5 000, jsou uzavření a nemají informace ani o formálním, natož neformálním vzdělávání. Pouze dvacet procent dětí žijících u nás mluví (kromě čínštiny a angličtiny) také česky. Devadesát procent dětí musí studovat kromě české i čínskou školu, a to i o víkendech. Pokud jim zbývá volný čas, ven nechodí. Po ukončení základní školy nepokračují na středních školách a jejich život je do značné míry určován rodiči, kteří považují Českou republiky za pouhou přestupní stanici do západních zemí.

Když selhávají lidé

V rámci výzkumu Zdravé klima v zájmovém a neformálním vzdělávání se ve spolupráci s Českou asociací streetwork, jejíž pracovníci získávali data o tomto vzorku dětí a mladistvých, se ukázalo několik důležitých a ne úplně samozřejmých faktů. Předně pro mnohého čtenáře bude možná překvapivé, že se typickým „adeptem“ ukázal 14letý chlapec z úplné rodiny, s jedním sourozencem. Jeho rodiče pracují a mají oba nižší stupeň vzdělání (zpravidla jsou vyučení). Tedy nikoliv „vícečetné rodiny cikánského typu“, ani rodiny neúplné, kde děti žijí jen s matkou. Samozřejmě, že i odsud pochází část ohrožených dětí – ale ne většina. Pro tyto děti je typické, že mají značně posunuté hodnocení vlastního jednání. Nejvýrazněji se to projevilo, když se hodnotily z hlediska školní úspěšnosti: většina z nich se pokládá za dobré až velmi dobré, ačkoliv skoro polovina z nich propadá nebo se pohybuje v hlubokém pásmu podprůměru. Ke škole mají vůbec velmi zvláštní vztah. Na jednu stranu tvrdí, že jim záleží na známkách a škola je nestresuje, ale současně je nebaví a kupí v ní spoustu kázeňských přestupků (většina měla už aspoň ředitelskou důtku). S autoritami – nejen ve škole – mají čím dál větší problémy, nezřídka už mají zkušenosti s policií. Kamarádi těchto dětí (a jistě i ony) běžně kouří, opíjejí se, dvě pětiny z nich jsou pravidelnými hráči na automatech, účastní se násilných akcí a sprejerství. Pokud se někomu svěřují, tak jsou to nejspíš právě kamarádi, občas matka, ale už skoro vůbec ne otec. Celkově se zdá, že primárním problémem je tu jasné výchovné selhání otců. Třetina těchto dětí pokládá své problémy za těžko řešitelné a pětina dokonce za neřešitelné. Je dost pravděpodobné, že velmi podobně by dopadl i průzkum v celé naši populaci, kdyby otázka zněla: Máme vůbec šanci těmto dětem účinně pomoci?

Svatava Šimková, PR NIDM
Jiří Zajíc, zástupce ředitele NIDM


Převzato z clanky.rvp.cz