Aaron Smith: Chvála domácímu vzdělávání

Náš největší obdiv si zaslouží skupina podnikatelů, která je snad tou nejméně oceňovanou. Domácí učitelé rodičové (parentrepreneurs) nečekají na to, až politici a technokrati opraví rozbitý systém vzdělávání. Raději se tomuto systému vyhýbají a hledají inovativní cesty, jak zabezpečit intelektuální, emocionální a duchovní růst svých dětí. Na rozdíl od svých protějšků z veřejného sektoru, domácí učitelé dosáhli ohromujících výsledků se skromným rozpočtem.



Je s podivem, že domácí učitelé jsou zřídkakdy objektem chvály. Namísto toho jsou bombardováni posměšky a požadavky na dotěrné regulace, které nahlodávají jejich efektivitu výuky. V popředí těchto špinavých útoků často stojí odboráři sledující vlastní zájmy. Stanovisko Národní asociace pro vzdělání (NEA) je názorným příkladem této demagogie:

Národní asociace pro vzdělání je přesvědčena, že programy domácího vzdělávání, které jsou založeny na volbě rodičů, nemohou studentovi zajistit komplexní vzdělání. Má-li být domácí vzdělávání prováděno, přihlášení studenti musí splnit všechny požadavky dané státními vzdělávacími osnovami, a musí projít ohodnocením, aby byl zajištěn jejich adekvátní studijní pokrok.

NEA se očividně drží mýtu, že rodiče jsou příliš ignorantní na to, aby mohli vzdělávat své děti. Ještě hůře, protivně implikují, že vládní školy poskytují komplexní vzdělání pro všechny studenty. NEA lze samozřejmě těžko považovat za symbol objektivity. Mezi lety 1999 a 2007 se počet domácích studentů téměř zdvojnásobil, z původních 850 000 vzrostl na 1 500 000 – tento vývoj ohrožuje její bohatství a politický vliv.

Naneštěstí, hnutí proti domácímu vzdělávání je všudypřítomné, a těší se podpory nejenom odborářů hladových po moci. Elity liberální levice, etatisté a protináboženští bigoti jsou taktéž motivováni k tomu, aby byla svoboda rodičů narušena. Nicméně, objektivní pohled na čtyři klíčové ukazatele výkonnosti odkryje pravdu a dostaneme se k jasnému závěru: domácí učitelé by měli být velebeni za svoji ušlechtilou práci.

Klíčový ukazatel výkonnosti č. 1: Akademika

Podle Murrayho Rothbarda jsou přednosti individuálního přístupu nezpochybnitelné. Pouze tato metoda vzdělání, jak tvrdí, může rozvinout lidský potenciál do své nejzazší hloubky. Proto mu bylo jasné, že formální školy jsou výrazně nekvalitní.

Jelikož se každé dítě liší od ostatních svými zájmy a schopnostmi, a učitel může v jeden okamžik vyučovat pouze jednu věc, je zřejmé, že každá školní třída musí naházet veškeré učivo do jednotné formy. Bez ohledu na to, jak učitel učí, v jakém tempu, načasování a pestrosti, dopouští se násilí na každém jednotlivém dítěti. Jakékoli vyučování vyžaduje, abychom každé dítě uložili do Prokrustova lože nevhodné uniformity.

Státní školy nemohou výuku diferencovat tak jako školy domácí. Přinejlepším, vysoce efektivní učitel může mít kapacitu k tomu, aby rozmístil studenty do menších skupin podle úrovně jejich výkonnosti, bez jakéhokoli ohledu na jejich zájmy. Je proto naprosto evidentní, že i průměrný rodič bude pravděpodobně daleko efektivnější než vynikající učitel; nemusí si dělat starosti s vedením třídy, arbitrárním načasováním, a omezujícími osnovami – jeho energie je soustředěna na to, co je nejlepší pro konkrétní dítě. Přesto, tato výhoda domácího vzdělávání je spíše druhořadá. Jak vysvětluje John Holt, tím, co ve skutečnosti odděluje domácí školy od tradičních škol, je to, že vlastně nejsou školami:

Co je nejdůležitější a nejcennější na domovu jako základně pro rozvoj dítěte do života, není to, že je to lepší škola než jakákoli jiná, nýbrž to, že to není vůbec žádná škola. Není to umělé místo, zřízené k tomu, aby se zde „učilo“, a kde nic jiného než „učení“ neprobíhá. Jedná se o přirozenou, organickou, centrální, základní lidskou instituci, o které lze poprávu říci, že je základem všech ostatních lidských institucí.

Tím netvrdí, že se všechny domácí školy ztotožňují s filozofií Johna Holta. Ve skutečnosti se výrazně liší ve svém přístupu ke vzdělání. Někteří rodiče si kupují učebnice, jiní přihlašují své děti do dálkových studijních programů. Také mohou využít knihovny, soukromé lektory či místní podpůrné skupiny. Stejně jako v podnikání, i zde existuje více než jedna cesta, jak provozovat ziskovou organizaci – a výsledky tuto myšlenku podporují.

Během studie, kterou provedl Dr. Brian D. Ray z Národního výzkumného institutu pro domácí vzdělávání, domácí studenti dosáhli v průměru o 34-39 percentilních bodů výše, než je norma standardizovaných rozřazovacích testů (1, 2). Vládní regulace, včetně skutečnosti, zda-li jsou daní rodiče k domácí výuce certifikovaní, neměly na tyto výsledky vliv. Ve skutečnosti, studenti, jejichž rodiče neměli vysokoškolský diplom, se umístili v 83. percentilu. Co se týče přijímacích zkoušek na vysokou školu, domácí studenti dosahují obvykle lepších než průměrných výsledků v testu SAT.

Navzdory těmto vynikajícím výsledkům, domácí výuka nebyla do roku 1993 legální ve všech 50 státech, a mnoho států zavedlo tíživé regulace. Kalifornie a New York mají například vlezlé zákony, které regulují učební osnovy, testování a stanovují podmínky k tomu, aby mohl rodič provádět domácí výuku. Pod rouškou povinné školní docházky, vládní úředníci vynucují dodržování těchto regulací a rodiče, kteří požadavkům nevyhoví, mohou hnát před soud. V jádru, domácí učitelé jsou trestáni za to, že jsou výjimečnými rodiči, stejně jako úspěšní podnikatelé jsou daněni a odsuzováni kvůli svým ziskům.

Klíčový ukazatel výkonnosti č. 2: Socializace

Běžnou kritikou vznášenou oponenty domácí výuky je tvrzení, že vládní školy jsou vhodnějším místem pro rozvoj sociálních dovedností. Přestože se to tváří jako legitimní tvrzení, neobstojí ani při nejpovrchnějším zkoumání. Nejenom že studie ukázaly, že domácí studenti se vyvinou v dobře socializované dospělé osoby, kořeny veřejného školství navíc vyrůstají ze směsice přizpůsobení se a poslušnosti – výživná půda k potlačování lidské vynalézavosti a produkování nesamostatných jedinců.

Hlavním impulsem k zavedení vládních škol ve Spojených státech bylo vynutit si disciplínu u dětí imigrantů a naučit je americkému způsobu života. Praotcové veřejného vzdělání, včetně Horace Manna, čerpali svou inspiraci z despotického Pruska a napodobili mnoho jejich praktik, včetně povinné školní docházky a kolektivní výuky. John Stuart Mill varoval před nebezpečím vládou kontrolovaného vzdělání:

Všeobecné Státní vzdělání je pouhým výtvorem, jehož účelem je vymodelovat lidi tak, aby byl jeden přesnou kopií druhého: a vzorem, podle kterého je modeluje, je ten, který vyhovuje převládající moci ve vládě.

Je podivné, že prostředek, který je všeobecně považován za nejefektivnější k socializaci amerických dětí, byl původně navržen k tomu, aby otupil jejich mysl a potlačoval ducha. To může vysvětlit, proč neuvěřitelných 2,7 milionů mladistvých užívá léky proti ADHD (hyperaktivita s poruchou pozornosti) – bez léků by tyto „nezvladatelné“ děti nebyly schopny vysedět nudné hodiny a chovat se přitom poslušně. Samozřejmě mluvím pouze o typu socializace, který je praktikován v dobrých školách. Menšiny nemívají takové štěstí – jsou naháněny prakticky do věznic, plně vybavených detektory kovu, bezpečnostními agenty, a chaotickými učebnami.

Je tohle ta socializace, se kterou se odpůrci domácí výuky ohánějí? Říci, že jejich kritika je pokrytecká, by bylo příliš zdvořilé.

Podle odpůrců, domácí studenti jsou drženi v izolaci před společností a je jim bráněno nastřádat životní zkušenosti, které potřebují k socializaci. Tento pohled je naprosto bigotní. Rodiče praktikující domácí výuku žijí v přesvědčení, že „svět je učebnou“. Podle Rayovy studie, domácí student má v průměru 5,2 mimoškolních aktivit, jako například skaut, dobrovolnictví a sport. Jiné studie ukázaly, že až dospějí, domácí studenti ve větší míře než průměrná populace studují vysokou školu, chodí k volbám, a angažují se ve veřejně prospěšných pracích. Jedna dospělá Kanaďanka, která byla vyučovaná doma, přemítá o svém sociálním životě takto:

Podle mých zkušeností (já a mí sourozenci) jsme měli nespočet příležitostí k socializaci s ostatními dětmi. Mezi skupinovými aktivitami domácí výuky (hodiny umění, fotbal, plavání), hrou na klavír a zpěvem, sborovým zpěvem, hrou na kytaru, cello a housle a aktivitami na faře jsme měli bohaté množství socializace.

Je třeba ukázat, čím mýtus socializace ve skutečnosti je: úzkoprsým strachem z toho, že z domácích studentů vyrostou sociálně neohrabaní jedinci. Za současného stavu státního vzdělání, je to opravdu to, čeho by se měli oponenti domácí výuky obávat? Jen si představte společnost, ve které mají lidé v hospodě více témat ke konverzaci, než jenom počasí, nakupování a reality show! (Při opětovném zamyšlení, tohle je přesně to, čeho by se měl establishment bát.)

Klíčový ukazatel výkonnosti č. 3: Finance

Hodně se toho namluví v souvislosti se vztahem mezi rozpočtovými „omezeními“ a výkonností státních škol. Kdyby jenom měly více peněz, zní argument, jejich problémy by byly vyřešeny! Je sice pravdou, že některé školy jsou provozovány ve zchátralých budovách, to však neodsuzuje děti k nezdaru (ošklivé domy nedělají učitele neefektivními), a ani to nepodává přesný obraz o výši zdrojů, které mají správci těchto zařízení k dispozici. Průměrný školní okrsek koneckonců utratí za jedno dítě ročně 10 499 dolarů – což vychází na 136 487 dolarů za 13 let povinné docházky. A to nejsou v této sumě zahrnuty investiční výdaje a výdaje na výzkum a vývoj, které vynakládají školní okrsky a pedagogické školy.

Náklady plýtvání, byrokracie a nekompetentnosti ve veřejném vzdělávání je obtížné vyčíslit, a to obzvláště, pokud se bavíme s někým, kdo je zaslepen emocionální rétorikou („Rozpočtové škrty přece uškodí našim dětem!“ apod.). Ochránci „našich“ dětí by však měli vědět, že rodiče praktikující domácí výuku utratí ročně v průměru – čtěte pozorně – méně než 600 dolarů na jedno dítě. Pakatel v porovnání s výdaji státních škol. Domácí školy samozřejmě nenesou břímě inkrementálních nákladů na věci jako jsou budovy, tělocvičny, a nadbytečné zaměstnance – v tom je však právě zakopaný pes. Kvalitní vzdělání nevyžaduje přehršel zdrojů.

Teď je potřeba připustit, že toto srovnání je neúplné, neboť nebere v úvahu náklady obětované přiležitosti na straně rodičů. Zatímco mnozí rodiče posílají své děti do „bezplatných“ škol a pracují na plný úvazek, rodiče praktikující domácí výuku se často musí vzdát své kariéry, aby mohli svůj vzácný čas a energii investovat do budoucnosti svých dětí. Netřeba však vést debaty o tom, že právě toto obětování svého ega a materiálního blahobytu dokonale vystihuje definici rodičovství. Pro rodiče je to ale těžko pomíjivá starost: nemají čas čekat na „reformu“ - žádný grandiózní plán ani ohlašovaný zákon nemůže státní systém školství napravit dnes.

Odpůrci domácí výuky přispěchají s argumentem, že „pouze bohatí“ si mohou dovolit své děti učit doma a většina rodin má potíže vystačit si s dvěma platy, natož s jedním. Tato námitka je však pouze další ukázkou jejich demagogie. Mediánový přijem rodiny praktikující domácí výuku je zhruba stejný jako mediánový příjem populace, tedy přibližně 79 000 dolarů. Čili zhruba polovina domácích škol vydělává méně než 79 000 dolarů ročně – z nichž mnozí vydělávají podstatně méně. Takhle si oni představují bohatství?

Přestože si ne každá rodina může domácí výuku dovolit, vypovídá to o tom, že je to v možnostech mnoha – ne-li většiny – Američanů. Některým třeba stačí obětovat luxusní dovolenou, jiní se musí uchýlit k mnohem drastičtějším škrtům, potencionální výnosy jsou ale nevyčíslitelné. Jelikož počet domácích škol roste exponenciální řadou, je evidentní, že čím dál více rodičů si uvědomuje výhodnost této investiční příležitosti.

Za zmínku stojí také skutečnost, že rodiče provozující domácí výuku ušetří podle odhadu ročně daňovým poplatníkům zhruba 16 miliard dolarů. Během rozpočtové krize bující napříč veřejným sektorem by člověk pomyslel, že naši milovaní úředníci budou podporovat domácí výuku, jakožto činnost, která přináší své plody – to by však mohlo vyústit v omezení vlivu oponentů domácí výuky.

Klíčový ukazatel výkonnosti č. 4: Hodnoty

Státní školy, alespoň do určité míry, brání rodičům vštěpovat svým dětem hodnoty. Libertariánští rodiče mohou například ke svému rozčarování zjistit, že jejich dítě učí ekonomii marxista. Podobně může být konzervativní rodič zklamán zjištěním, že jeho dítě dostává přednášky o „bezpečném sexu“ místo toho, aby bylo vedeno k sexuální abstinenci. Bez ohledu na politickou orientaci a hodnotový systém rodičů, státní školy stejně nakonec poskvrní plátno, na které malují.

Rodiče provozující domácí výuku si tento problém uvědomují, a proto odmítají, aby osoba, kterou bude mít jejich dítě za vzor, byla zvolena úředním nařízením. Ve skutečnosti, 36 procent rodičů uvádí náboženskou a morální výchovu jako hlavní důvod pro domácí výuku, zatímco 21 procent dotázaných je ovlivněno především obavami o školním prostředí.

To samozřejmě dráždí odpůrce domácí výuky, kteří jsou předsvědčeni, že by mělo být každé dítě vystaveno „progresivním“ hodnotám, a usilují o regulaci domácích škol, aby tohoto cíle dosáhli. Robin L. West z Georgetown University Law Center píše o takzvaných nebezpečích domácí výuky a prosazuje progresivní pohled:

Obětován je také střet s různorodými myšlenkami, kulturami, a způsoby existence. Opakuji, to není náhoda; je to plně zamýšlený výsledek deregulace. Děti těch nejzapřísáhlejších fundamentalistů jsou úmyslně chráněny před těmi částmi vzdělávacích osnov veřejných škol, které mají potenciál rozšiřovat jejich obzory.

Návštěva jedné z nejlepších veřejných škol ve Washingtonu by snad paní West poučila o „potenciálu státních škol rozšiřovat obzory“. Pravděpodobně i ona sama objeví „způsoby existence“ a „kultury“, které nemá příležitost poznat během všedního života v Georgetown. Je ironií, že kritik domácí výuky Rob Reich vyvrací její tvrzení, že rodiče praktikující domácí výuku jsou „nejzapřísáhlejší fundamentalisté“:

Domácí učitelé nyní tvoří různorodou populaci. Už to není jen doménou levicových „unschoolers“ (preferují školu života) a pravicových náboženských fundamentalistů, široké spektrum rodičů, kteří se rozhodli učit své děti doma, činí velmi obtížným provést byť širokou generalizaci tohoto fenoménu. Unschoolers z Berkeley, kteří opovrhují strukturou, křesťanští evangelici, kteří opovrhují sekularismem, a technofilové z předměstí, kteří stahují instruktáže z Khan Academy: to je obrázek domácí výuky v roce 2011.

Násilná indoktrinace jakékoli soustavy názorů nebo hodnot představuje pro svobodu jednotlivce těžkou nespravedlnost. Opravdu věří její odpůrci tomu, že domácí výuka přispívá k morálnímu rozkladu společnosti? Je velmi pravděpodobné, že ani jeden domácí učitel není členem Bloods, Crips, nebo jiného gangu, který sužuje státní školy. (Jaký vliv měly školní osnovy na tyto darebáky?) Domácí učitelé by měli být chváleni za to, že aktivně formují hodnoty svých dětí – a ano, i ti z levicového křídla.

Závěr

Domácí školy jsou inspirujícím příkladem toho, jak podnikatelský duch může překonat neschopnost vlády. Odpůrci domácí výuky jsou úspěchem domácích škol ohroženi, a snaží se použít regulace a zastrašování k tomu, aby si udrželi svůj faktický monopol na mysl a peněženku Američanů – tyto snahy jsou neoprávněné a zavrženíhodné. Domácí učitelé jsou neuvěřitelně odvážní a měli by být chváleni za to, že jsou výjimečnými rodiči.

---

Původní článek vyšel na mises.org.


Překlad Jan Zvěřina, převzato z mises.cz.